Představa, že bychom v našich zeměpisných šířkách museli pro pitnou vodu chodit kilometry pouští, je děsivá. V Keni jde naopak o běžnou záležitost. Trmácení za trochou špinavé vody znali i obyvatelé vesnice Kambi ya Juu až do doby, kdy jejich život změnil mobilní telefon.
Jméno Kambi ya Juu v Keni ještě donedávna nikdo neznal. Mnohem „známější“ je nedaleké město Isiolo, protože právě tam se v roce 2009 odehrály poslední velké krvavé boje o vodu a dobytek. Zahynulo při nich dvacet lidí a nejméně 1700 jich bylo nuceno opustit své domovy.
Situaci navíc komplikuje skutečnost, že zhruba osmdesátitisícové Isiolo představuje kmenovou a kulturní křižovatku: mísí se tu národnosti etiopské a somálské s kulturami keňských kmenů. A boje o základní zdroje nutné k přežití v pustině sužují severokeňský region již několik desítek let.
Když proto před deseti lety vzrostla populace Isiola, zvýšil se zároveň tlak na místní vodní zdroje. Aby politici zajistili dostatečný přísun vody pro své obyvatele, jednoduše od vody odřízli okolní vesnice domorodců včetně zmiňované Kambi ya Juu. Stížnosti vesničanů nikdo nevyslechl a lokální politické autority nadále zvýhodňovaly vlastní etnika. Vzhledem ke klimatickým podmínkám a skutečnosti, že do hlavní keňské metropole Nairobi je to necelých tři sta kilometrů směrem na jih, vyšly naprázdno i pokusy zapojit do řešení konfliktu vládu.
S pomocí kříže
Obyvatelům z Kambi ya Juu nezbylo nic jiného než se v období sucha vydávat každý den s desetilitrovými nádobami v rukou na mnohakilometrové poutě daleko do buše. Tam vodu nějaký čas získávali z vysychajících potoků. Špinavá a infikovaná voda však brzy mnohým z nich způsobila závažná onemocnění
Jedinou možností bylo tedy vodu důkladně převařit. Sehnat dříví v polopouštní oblasti je však další závažný problém, který zoufalí obyvatelé vesnice museli řešit. O bezvýchodné situaci se díky nepokojům dozvěděl Keňský červený kříž (Kenyan Red Cross, KRC) a poskytl obětem konfliktu první pomoc. Bylo to však zatím jen odstraňování následků, nikoli příčiny.
Pracovníci KRC hledali pomoc ve spřátelených organizacích a více méně náhodou přišli do styku s Dánským červeným křížem (DRK), který úzce spolupracuje se společností Grundfos, světovým lídrem ve výrobě solárních pump. Její stěžejní produkt pro rozvojové oblasti se jmenuje Lifelink System a jeho základem je vodní pumpa poháněná solární energií. KRC ve spolupráci s představiteli Grundfosu začali hledat způsob, jak zpřístupnit dlouhodobě levnou pitnou vodou pro obyvatele této krizové oblasti.
Banka v telefonu
Řešení se nakonec našlo díky nejvýraznějšímu africkému trendu současnosti – oblibě mobilních telefonů. Používání mobilů v Africe zažilo v poslední dekádě nebývalý růst a místní trh nepřestává překvapovat analytiky. Podle statistik má mobil již téměř 400 milionů Afričanů. A ani Keňa není žádnou výjimkou.
Mobilní pokrytí sice nedosahuje do všech pustin, ale u všech významnějších lidských osídlení operuje dnes nejmocnější z keňských společností, firma Safaricom. Právě ta v roce 2007 představila revoluční systém M-PESA (volně přeloženo jako „mobilní peníze“), který funguje na bázi transferu peněz z mobilních telefonů. Obyvatelé nepotřebují bankovní účet k tomu, aby mohli ukládat, vybírat nebo přeposílat finance jiným uživatelům. Dokud má člověk kredit, může zasláním textové zprávy přímo z mobilu například natankovat pohonné hmoty, koupit si lístek na veřejnou dopravu, případně zaplatit účty v obchodě.
Svůj „kredit“ mohou Keňané vložením peněz navýšit komukoliv, kdykoliv a téměř odkudkoliv – agenti Safaricomu jsou dnes stejně rozšíření jako obchody s logem Coca-Coly. K posledním službám Safaricomu přibyla také „platba za vodu“ získanou ze solární studně. Právě tu pro vesnici Kambi ya Juu vyvinul Keňský červený kříž se společností Grundfos.
Motivační cenovka
Do Keni dorazila loni na podzim skupina dánských odborníků, aby vyhloubila studnu a instalovala čerpadlo. Stroj čerpající vodu pohání energie získaná ze solárních panelů. U potrubí je umístěn elektronický systém na vložení smart karty, kterou si obyvatelé mohou kdykoli dobít právě prostřednictvím svých mobilních telefonů. To vše se skrývá pod systémem nazvaným Water2life.
Projekt nejprve čelil kritice, že obyvatelům upírá základní látku potřebnou pro přežití a že nutí za ni platit. Představitelé Grundfosu i KRC se však bránili, že poplatky mají smysl. Ze zkušenosti totiž vědí, že i drobný poplatek přidává vodě další hodnotu a pomáhá, aby si jí lidé více vážili. Cena se pohybuje v přepočtu ve výši 0,02 eura za dvacet litrů čisté vody.
Dva a půl tisíce obyvatel vesnice využije zhruba deset tisíc litrů vody denně, jedna studna by tak měla každoročně vydělat zhruba 3650 eur. Ze získaných financí se budou pokrývat náklady spojené s provozem a zbytek zisku půjde do kasy místní komunity. Instalaci a vyhloubení studny navíc společnost Grundfos obyvatelům věnovala zadarmo.
Projekt Water2life byl v Kambi ya Juu spuštěn ke konci minulého roku a už nyní potvrzuje, že má smysl. Nejenže si ho místní obyvatelé pochvalují, protože ještě donedávna nemohli kvůli nedostatku vody používat ani základní nástroje denní potřeby. Zároveň se konečně zbavili závislosti na Isiolu a krize s pitnou vodou v místním distriktu se zdá být pravděpodobně zažehnána. Společnost Grundfos má totiž do roku 2010 své solární pumpy vybudovat nejméně v dalších devíti lokalitách regionu. A pořízení jejich systému zvažují již nyní další vesnice v ostatních částech Keni.
