Česká národní banka (ČNB) minulý čtvrtek zveřejnila nové prognózy inflace až do období podzimu 2004. V inflačních zprávách ČNB uvádí, že pro realizaci měnové politiky (přesněji řečeno pro změnu úrokových sazeb) je nejdůležitější prognóza inflace s horizontem jeden rok až rok a půl. Toto období lze z hlediska zpoždění mezi přijatými kroky v měnové politice a dopadem těchto opatření do inflace považovat za „horizont nejúčinnější transmise měnové politiky“. Prognózy inflace, na základě kterých centrální banka přijímá svá měnově-politická rozhodnutí, tak hrají klíčovou roli nejen v realizaci měnové politiky, ale i v její důvěryhodnosti.
Míjení.
V celém období cílování inflace prognózy ČNB téměř vždy směřovaly do inflačního cíle, avšak skutečná inflace poměrně často míjela jak tyto prognózy, tak i inflační cíl. ČNB to zpravidla zdůvodňovala tím, že inflační prognózy byly až do července 2002 založeny na podmínce neměnnosti úrokových sazeb (takzvané podmíněné prognózy). V případě změn úrokových sazeb tedy nemohly být prognózy naplněny. Avšak i kdybychom odchylku prognóz od výsledné inflace vysvětlili pomocí podmíněnosti prognóz, problém s důvěryhodností měnové politiky přetrvává minimálně ve dvou následujících případech. Za prvé v obdobích, ve kterých úrokové sazby byly stabilní (například prosinec 1999 až leden 2001), za druhé v případech, kdy se sazby sice změnily, ale skutečná inflace inflační cíl stejně minula.
Za jedno z největších dosavadních vybočení prognóz inflace – a to nejen od skutečnosti, ale i od inflačního cíle - je nutné považovat prognózu z října 2001 na začátek roku 2003, tedy rok a půl starou prognózu inflace pro současné období. Ta pro horizont dvanácti až osmnácti měsíců počítala s meziroční inflací v pásmu přibližně 2,9 až 4,2 procenta. Jenže meziroční růst cen nad dvěma procenty byl v Česku naposled zaznamenán loni v květnu. Od ledna 2003 je česká ekonomika dokonce v deflaci. Navíc ČNB od října 2001 sedmkrát snižovala základní úrokovou sazbu - celkem o 2,25 procentního bodu. Přesto aktuální inflace podstřeluje jak prognózu, tak i inflační cíl.
Nicméně přes tyto problémy lze současnou měnovou politiku považovat za pružnější a citlivěji reagující na hospodářský cyklus, než tomu bylo v období „ortodoxního“ cílování inflace v prvním roce fungování tohoto systému (1998). Důkazem toho je, že dnešní reálná úroková sazba je přibližně o tři až čtyři procentní body nižší než při recesi v letech 1997 až 1998.
Za tři roky.
Zkušenosti ČNB s přesností prognóz a s plněním inflačních cílů navozují otázku, zda je vůbec možné v malé otevřené ekonomice prognózovat a cílovat inflaci v úzkém koridoru okolo dvou procentních bodů. Nikdo nepochybuje o tom, že volatilita inflace je v Česku výrazně ovlivněna vývojem řady exogenních faktorů (světové ceny, zahraniční poptávka, měnové krize…). Prognózy inflace tudíž nebudou nikdy příliš spolehlivé a zároveň plnění inflačního cíle v podobě úzkého koridoru bude vždy problematické.
Nicméně potřeba ČNB získat si u veřejnosti kredibilitu banku nutí k úzce vymezeným inflačním cílům. Jen těžko si lze představit, že by inflační cíl byl stanoven koridorem o rozpětí například pěti procentních bodů. Šanci ke změně šíře koridoru (či ještě lépe zrušení dolního a horního pásma koridoru a jeho nahrazení přímkou), a tím i získání vyšší důvěryhodnosti pro program cílování inflace, dostane ČNB až v lednu 2006, kdy začne uplatňovat nový inflační cíl. V této souvislosti je vhodné, aby se ČNB již nyní začala vážně zabývat formou budoucího inflačního cíle, diskutovala o možnostech a omezení prognóz inflace v malé otevřené ekonomice a analyzovala dosavadní rozchod svých prognóz od skutečné inflace.
Do cíle.
Samostatným problémem u stanovování prognóz inflace je situace, kdy centrální banka intuitivně z různých důvodů „nechce“ měnit sazbu, poněvadž v takovém případě musí inflační prognóza v období nejúčinnější transmise měnové politiky „povinně“ směřovat do inflačního cíle, a to i kdyby současná míra inflace byla od tohoto cíle výrazně vzdálena. Podobná situace nastala v několika posledních měsících i v české ekonomice, inflace měla klesající trend, ale pro přiblížení ke svému cíli je nutné, aby naopak rostla.
Avšak určit bod zvratu současného poklesu inflace a trend jejího následného lineárního růstu je velice těžké. I kdyby se to v prognózách podařilo, v reálném světě stejně bude pro měnovou politiku velmi problematické po čase zase měnit tento nově nastolený trend růstu inflace tak, aby se v něm při úzkém cílovaném koridoru inflace dokázala udržet.
Vláda.
Pro plnění prognóz a cílů inflace je zároveň velmi důležitá zodpovědnost fiskální politiky, která musí respektovat potřeby střednědobé až dlouhodobé stabilizace ekonomiky. Vláda, která není ochotna vytvořit si v období hospodářského růstu dostatečné přebytky rozpočtu, které by bylo možno použít v případě recese, tak vlastně nechává realizaci stabilizační hospodářské politiky jen na centrální bance. V takovém případě je plnění prognóz a „trefení“ úzkého inflačního cíle ještě těžší.
Lze očekávat, že tento problém nevhodného mixu české hospodářské politiky se ještě více prohloubí ve chvíli, kdy Česká republika bude muset před vstupem do eurozóny začít používat kursový režim ERM-II. V rámci ERM-II bude ČNB nucena pomocí jednoho nástroje (úrokových sazeb) hlídat hned několik cílů najednou – kurs v pásmu plus minus patnácti procent, inflační cíl a zároveň kvůli absenci stabilizační fiskální politiky se měnová politika bude muset snažit stabilizovat i celkovou rovnováhu české ekonomiky.
Jak to přijmou lidi.
Fakta o vybočování inflace mimo cílovaný koridor svědčí o tom, že současný inflační cíl byl v podmínkách malé otevřené ekonomiky stanoven velmi úzce. Za hlavní motiv pro stanovení cíle v podobě úzkého koridoru lze považovat potřebu získání důvěryhodnosti ČNB o odhodlání stabilizovat inflaci transformující se ekonomiky v úzkém pásmu. Dosavadní vybočení z inflačního cíle vždy bylo ve směru podstřelení cíle. ČNB se zřejmě domnívá, že veřejnost vždy lépe přijme podstřelení než přestřelení inflace. Avšak i toto podstřelení by mělo být hodnoceno stejně negativně, protože to pro trh představuje vybočení z dlouhodobých cílů, prognóz a očekávání, na základě kterých se kalkulují podnikatelské plány a záměry dlouhodobého rozvoje firem.
Stanovení nového inflačního cíle se širším pásmem koridoru by zvýšilo pravděpodobnost plnění inflačního cíle v podmínkách malé otevřené ekonomiky. Tím by se zároveň zvýšila důvěryhodnost programu cílování inflace, což je v současné situaci „normálního“ stavu míjení cílů nepochybně žádoucí. Dodejme, že zvýšení kredibility měnové politiky je důležité i pro zvýšení možnosti ovlivňovat inflační očekávání veřejnosti, která jsou zase klíčová pro úspěšnější naplňování inflačních prognóz ČNB.
