Tedy výrazná menšina, jak by jistě rád podotkl i sám Zeman, velký milovník podobných überlogických moudrostí. Což samozřejmě nijak nesnižuje jeho volební vítězství. Nakonec jen málokdo mohl čekat, že většina voličů uvěří Davidu Černému, že více než sedmdesátiletý a značně odkvetlý kníže je mladý pankáč a že při první přímé prezidentské volbě znovu zažíváme únor 1948. To patří spíš do říše fantazie miminek lezoucích po žižkovském TV vysílači.
Problém je, že vystoupením na Albertově v symbolický Den boje za svobodu a demokracii na akci Úsvitu a Bloku proti islámu (ano, akci formálně pořádala Zemanova militantní fanynka Jelena Vičanová), které vnitro považuje za konkurenci neofašistických hnutí a jejichž příznivci si svobodu a demokracii vykládají v duchu tohoto politologického termínu, Zeman našlápl k ještě více menšinové skupině voličů. A taky do nahnědlého předpeklí, nutno dodat.
Byť svým způsobem jeho účast na Albertově samozřejmě chápu. Když jste narcis jeho formátu, takže se vaše ego jen stěží vejde i na Pražský hrad, nedovolí vám prostě něco silného uvnitř, abyste se na český státní svátek nepotěšili s příznivci německé Pegidy, britské Defence League nebo Ruska. Láska k sobě, říká se tomu. Často sice trumfuje rozum, zato ale můžete krásně souhlasit sami se sebou.
Od dobře informovaných lidí jsem navíc zaslechl, že prezident už ani neví, že mu Martin Nejedlý a spol. svezli do Prahy obdivovatele z celé země, aby krátká ulice pod pódiem nezůstala prázdná. Jestli je to tak, pak žije i Zeman v podobně pohádkovém světě jako pozdní Gustav Husák a spol.
Projevuje se stáří, kořalka nebo vliv podržtašků kolem?
Na státní svátek mu chybí už jen symbolický krok z Albertova na Letnou a menší armádní přehlídka. I když ani k té už možná není daleko: kvůli Zemanově účasti populistů policie nepustila studenty k uctění zdejšího studentského památníku.
Nejen teroristické útoky v Paříži a převážně muslimská migrační krize, kdy největší evropské země hlásí, že ztratily kontrolu nad pohybem i identifikací lidí na svém území, logicky děsí většinu Evropanů. Na to nemusíte být připitý horník a svářeč ze severní Moravy, které (kromě jiných) Zemanovi přivezli pod pódium, aby se spolu 17. listopadu společně oslavili.
Problém je, že svým vystoupením na akci se prezident ztotožnil s extrémistickým politickým proudem, který zastupuje ještě několikrát méně voličů, než mu dalo hlas v prezidentské volbě. Okamura, Černoch ani Konvička, to není většinové politické vyznání. Kde je tedy těch slíbených deset milionů Čechů?
Může to být stářím, kořalkou, Hradem, výběrem podržtašků i podvodníky kolem – případně vším dohromady. Zeman už bohužel není schopný ničeho jiného než se laskat svůj fanklub, utvrzovat se ve vlastní pravdě, a zbytek země odpuzovat.
Smutná realita
Dlouho jsem doufal, že to dělá jako vypočítavý populista, realita je však mnohem horší. Když jsem nedávno poslouchal, jakými nesmysly krmí za zavřenými dveřmi (několikrát mi jako reportérovi zůstaly pootevřené) během svých oficiálních výjezdů politiky v malých městech, pochopil jsem, že situace je mnohem horší: Zeman sám sobě skutečně věří!
I na Albertově si to prezident rozdal se svými nepřáteli, z nichž tam většina chyběla: pomyslnou pražskou kavárnou, ostatními politiky či novináři. My jediní jsme tam stáli.
Jako vždy posledních dvacet let se s námi Zeman polaskal slovy, že jsme pitomci, co ničemu nerozumí, protože každý den píší o něčem jiném. Málokdy jsem si tolik přál, aby měl pravdu a já byl pitomec. Nejen o Zemanovi totiž píšu dvacet let a obávám se, že zvlášť poslední dobou ho znám až moc.
Čtěte také další komentáře Petra Holce:
Andrej to zařídí (lidi to milují)
