Sebejistá ve svých modelech a tak rozporuplná ve svých prohlášeních!
Tvrdí, že nesnáší publicitu, že se snaží jen vyjít vstříc poptávce. Ale jak s tím ladí trička s nápisy, která již od 70. let proměňovala těla v politický billboard?
Je pro ni důležité myslet pozitivně, jako by heslo jejích punkových duchovních dětí neznělo „No Future!“
Nejkrásnější ženy se podle ní oblékají nejstrašněji.
Nesnáší, když všichni vypadají stejně. Jejím protestem proti uniformitě jsou božské „řecké“ růžky nad čelem. A přitom řekne, že Praha je pro ni super, a hned poznamená, že všichni tu z pohledu vizáže vypadají stejně jako jinde v Evropě…
Deset let jsem ji studovala, až minulou středu při její návštěvě Prahy, kde předstoupila před novináře a představila své modely, jsem pochopila: Ony intelektuální výroky, které padaly z „jejích“ úst na stránky časopisů a i do její monografie, musel psát někdo jiný.
Vzpomněla jsem si ale ještě na něco. Před nedávnem jsem potkala Malcolma McLarena, ano, dávného manažera punkové kapely Sex Pistols a dlouholetého módního souputníka Vivienne Westwood. Oba jsou považováni za rodiče punku. Jenže Malcolm vypadal, že chce stále dělat potíže. Vivienne chce dělat byznys v červených botách na vysoké platformě.
Vivienne Westwood a Malcolm McLaren. Spojila je odvaha postavit se světu nudných konvencí. Rozdělil je naopak přístup k formě. On formu nesnášel, snažil se ji rozbít, dekonstruovat, objevit nové cesty v myšlení a ty aplikovat na oděv. Ona naopak jazyku formy zcela propadla. Charismatický Malcolm natočil před dvěma lety pod názvem Fashion Beast muziku založenou na samplech osmibitových herních počítačů z osmdesátých let. Ve stejném roce uspořádali v Londýně Vivienne retrospektivní výstavu. Z provokativní dámy se stala důstojná ikona módní scény.
Malcolm: kanibal zvuku a vzhledu
Na počátku sedmdesátých let minulého století dokončil Malcolm McLaren v Londýně uměleckou školu a jediné, co věděl, bylo, že chce dělat potíže. King’s Road k tomu byla jako stvořená. Otevřel si tu s Vivienne obchod. Navrhovali unikátní oblečení vytvořené kombinováním několika již existujících stylů. Název obchodu často měnili. Po původním Let it Rock se změnil záhy na Sex, dále na In the Back of Paradise (Garáž v zadku ráje) nebo Nostalgie of Mud (Nostalgie bláta), termín odvozený z francouzského buržoazního romantismu, naivně glorifikujícího hodnoty a životní styl nižších tříd.
Když byli příliš úspěšní, obchod na čas zavřeli. Idea úspěchu Malcolma údajně děsila. Jejich první agresivní modely spojovaly rockový vzhled a fetišismus. Černá kůže, lesklá koženka, přiléhavé kalhoty s poklopcem v sedací partii, podprsenky, škrabošky, obojky, to vše pro teenagery, kteří si začínají uvědomovat svou sexualitu. Tyto věci se dříve zasílaly v balíčcích jen na základě diskrétní objednávky. Personál, nezávisle na pohlaví, se pohyboval po obchodě v botách na jehlových podpatcích, v podvazkovém páse a pánské košili. Šokovali tím, že posouvali normální do oblasti nenormálního, vše zaběhlé a známé zasazovali do nového vzrušujícího kontextu.
V roce 1975 se po King’s Road procházel mladík v tričku. Nad emblémem skupiny Pink Floyd měl naškrábán nápis „nenávidím“. To, co zbylo z jeho vystříhaných vlasů, měl nabarvené nazeleno. Prodíral se mezi turisty a plival na hippie. Malcolm, jakmile ho spatřil, okamžitě pochopil, že tento podivný „nihilista“ bude tím nejlepším manekýnem propagujícím zboží nabízené v jejich butiku, tentokrát s názvem Sex. Onen mladík si říkal Johnny Rotten a stoupl si před mikrofon. Jeho amatérský hlas popřel veškeré jistoty. I další členy kapely Sex Pistols, kterou se rozhodl Malcolm založit, posbíral na ulici. Hymnická píseň kapely Anarchy in the U. K. přivedla generaci mladých do jednoho šiku. Spojené království zaplavili punkové se vzteklými grimasami v obličejích, jejichž dolní ret propichovaly zavírací špendlíky. V záměrně otrhaných sakách, v síťovaných vestách, v kalhotách s cvočky, s vojenskou výzbrojí, ve školních blejzrech s provokativními nápisy připomínaly tyto přízračné postavy surrealistické desperáty nebo dadaistické koláže. Scházeli se v Luisině klubu v Soho, kam chodil i malíř Francis Bacon. Inspirací pro ně byla zhroucená minulost. Za tím vším stál anarchistický zlatokop Malcolm. Byl to on, kdo punkový vir údajně přivezl ze Spojených států do Evropy.
Členové kapely Sex Pistols byli především manekýni. Johnny Rotten se potácel po jevišti jako „Quasimodo v průvanu“ v buřičských tartanových kalhotách, kterými Malcolm nahradil modrý hippiovský denim. Kdo by tušil, že se stanou na přelomu tisíciletí inspirací pro komerční módu.
Punkové se neštítili jen denimu, ale i etnických šatů, zvonových kalhot nebo dlouhých vlasů a vousů. Malcolm byl ochoten prodávat cokoliv, co provokovalo. Třeba trička s portrétem Sida Viciouse, basisty skupiny, doplněným slovy „Jsem naživu, ona je mrtvá“.
Bylo to ve chvíli, kdy byl Sid zatčen pro podezření z vraždy své přítelkyně Nancy.
Mnohé dívky vyměnily své růžové školní uniformy za igelitové odpadkové pytle a záhy toho hořce litovaly. Baskytarista Vicious v roce 1979 zemřel na předávkování heroinem a skupina se rozpadla. Rebelové ulice ke svému zděšení zjistili, že přestali být zdrojem pozornosti. Média dokázala během několika měsíců degradovat jejich zdánlivě nepřijatelnou anarchii v oblékání na stereotyp. Bylo třeba hledat nové formy protestu. Punk proklestil cestu novým romantikům, pozérům, kteří se oblékali pro zábavu. Malcolm McDonald odešel do Paříže a začal dělat muziku k pornofilmům.
Vivienne Westwood naopak vzdala hold novým romantikům, kteří otrhanost punku vyměnili za eleganci, oblékání za svlékání, vulgárnost za zjemnělost. Milovali svůdnou garderobu, bílé smokingy, večerní okázalé toalety z třicátých let s holými rameny a zádovými výstřihy stejně jako futuristické obleky ze stříbrného lamé, samety, krajky a perly.
Klub, ve kterém se scházeli, pojmenovali Bowie Night, podle glam rockového zpěváka Davida Bowieho.
Vivienne: Vykrádání kulturních skříní
Věčně rebelující Vivienne byla v osmdesátých letech zaměřena antiyuppiovsky. Prohlašovala, že ve státě, kde kultivace uměním, intelektuální rozvoj a vědecký výzkum ztratily cenu, nepanuje demokracie, ale pouhá plutokracie, vláda mamonu. Demonstrovala ve svých růžových legínách s fíkovým listem proti propouštění pracovníků z Muzea přírodních věd. Poukazovala na to, že muzea bez odborných pracovníků ztratí svou prestiž a snaha o samofinancování takovýchto institucí bez pomoci státu je jako rakovina, která se nikdy nevyléčí.
„Navrhovat oděv bez znalosti historie, tradic, bez poznání kulturního dědictví bych nedokázala,“ konstatovala v době, kdy její kolekce byly inspirovány Shakespearovými hrdiny, hábity středověkých poutníků, symboly řecké ikonografie, spisy markýze de Sade i vizí revoluční Paříže 1968. Styl nových romantiků byl založen na vykrádání skříní světové kultury.
Vedle modelů šitých na tělo a padnoucích jako ulita pracovala Vivienne se čtvercovým střihem, který je typický pro dnes již legendární „pirátské“ modely v červenomodrožluté barevnosti. U kalhot byla textilie provlečena rozkrokem a uvázána do šerpy.
V době, kdy tato kolekce vznikala, se Malcolm McLaren vrátil z Paříže. Objevil tam svéráznou muziku kmenů z afrického Burundi, hru na panpines jihoamerických indiánů a dalších etnik, kterou samploval pro zmíněné pornofilmy. Netajil se tím, že ho fascinovaly obaly těchto etnických desek plné kýče a křiklavých barev. Na jednom z nich byly vyfotografovány dívky s obrovskými šrouby v uších. Představil si je v klobouku ve tvaru podprsenky. Surrealismus opět visel ve vzduchu.
Obchod na King’s Road vypadal jako staveniště nebo archeologické vykopávky. A Malcolm se v něm pohyboval jako Artuš s družinou budoucích popových hvězd.
Stále ho to ještě táhlo k módě. Opatřil si pár knížek, které mu připomínaly dětské sny. O pirátech, Apačích, sedlových dekách na koně. Fascinovalo ho zlato, piráti ve zlatých šatech. Obchod se rázem proměnil v koráb s podlahou nakloněnou jako paluba a s velkými hodinami s třinácti číslicemi, které šly pozpátku.
Vivienne Westwood a Malcolm McLaren dopluli až k World’s End (Konec světa – další název butiku) a prodávali zlaté uniformy se zlatými prýmky a leskle žlutá trička s pirátskými vlajkami.
Takto se oblékali i členové jeho novoromantické kapely Adam and the Ants. Anabelle, člence své další kapely Bow Wow Wow, nechal vyholit hlavu a udělal z ní Mohykána. Apači, Modrovous a hrdina Veroniko patřili okamžitě do světa londýnské klubové kultury, která byla čím dál sebevědomější. S televizí MTV se změnil i přístup hudebníků k vystupování. Každý se ptal na image, světlo, chtěl natočit video. Nikoho už nezajímalo stát na jevišti s kytarou a jenom hrát.
Británie musí být pohanská. Pod tímto sloganem se objevily na přehlídkovém molu v roce 1989 modely legín s fíkovým listem a následovaly legíny s penisem. Malcolm McLaren měl v té době natočeny tři desky. Duck Rock, Fans a Waltz Darling. První byla folkovým tancem kolem světa, další operní a třetí poctou valčíku. Módu tedy vzdal. Vivienne Westwood pracovala sama a konečně se mohla ponořit do minulosti.
Snažila se, aby její práce nebyly jen zrcadlem nastaveným historii, ale aby nesly pečeť intelektu. „Nejprve musíte lidi citově ranit, abyste je přinutili myslet,“ prohlašovala. V kolekci Řízni a roztrhni chtěla přiblížit téměř posvátný obřad pánského holení provázený dlouhými tahy břitvy. Roztřepený denim, krátké rituální řezy na bolerech, hladký satén jako oholená tvář, to vše se hned objevilo v ulicích.
Navrhovala kravaty a šaty s portréty různých celebrit, dickensovské buřinky, saka s potisky nábytkových tkanin z 18. století, prádlové prvky na svrchním oděvu, inspirovala se francouzským malířstvím 18. století jako kdysi Dior.
Zvlášť ji zaujal rokokový malíř Watteau a jeho obraz Cesta na Kytheru. Římští vojáci na tomto obraze nejsou oblečeni autenticky. Tuhost kůže a kovu nahradil Watteau barokním kostýmem připomínajícím dvůr Ludvíka XIV. Vivienne reinterpretovala toto oblečení baletní sukní z denimu se zvýšeným pasem a řasenými oděvy. Putovat dějinami módy a umění pro ni znamenalo poznat je a následně pozměnit, uvést do nových souvislostí.
Její náměty jsou mnohdy androgynické, zkoumá, kolik ženskosti se vejde do muže a naopak. Zabývá se polaritami mezi oblečeným a neoblečeným tělem. Zvláštní je i její vztah k barvám, které jsou v jakémsi tajemném souzvuku s alchymií. Jako by její oblečení vydechovalo eufonii tónů připomínajících slavnou Rimbaudovu báseň Samohlásky.
Vivienne Westwood dokáže své výtvory opřít o hlubokou filozofii. Eleganci, ke které se upnula ve druhé polovině devadesátých let, ospravedlňuje tím, že v současném světě plném nesourodosti a banality má distingovanost a noblesa daleko větší cenu než v minulosti. Nekonvenční přístup a kreativita, jež se vážou na technický pokrok, charakterizují její tvorbu stejně jako její provokativní výrok „Móda je o sexu“.
