D a n i e l a F l e j š a r o v á
Daniela Flejšarová si v sedmé třídě sama ušila vysoké manšestrové boty, protože se nehodlala smířit s absolutní chudobou tehdejší nabídky. Od té doby nezná problém, že by neměla co na sebe.
Víceméně přímočará cesta k dnes už zavedené značce E.daniely vedla přes ateliér profesorky Zdeny Bauerové na pražské VŠPU, kterou Flejšarová absolvovala v roce 1979. Socialistická realita pro ni znamenala souboj (i když někdy velmi inspirující) s obchody nabízejícími krimplen, tesil a dederon. „Lítala jsem po partiovkách a hledala věci. Překvapivě mi ale česká ulice nepřipadala tak strašná jako obchody. Mladé holky si vždycky něco ušily samy, horší to bylo se zaměstnanými ženskými, které neměly čas běhat a shánět. Mě třeba trápilo, že jsem věděla, jak krásnou mám mámu, ale když šla v nějaké strašné sukni, byla jsem hrozně zničená. Tehdy jsem dělala pro herečky, zpěvačky, diplomaty, kteří se na mě, na nás výtvarníky, obraceli jako na jedinou možnost, jak v českých poměrech koupit módu.
Současnost naučila Danielu Flejšarovou bojovat o každého zákazníka. V roce 1991, kdy spolu s Evou Janouškovou a Jitkou Dědinovou založily značku E.daniely, už měla reálnou představu vlastní dílny, která bude vyrábět podle jejích návrhů malosériové kolekce, čímž se z originálů stanou cenově dostupné modely pro širší klientelu. Podařilo se jí všechno, co chtěla, dokonce je sama překvapená, že tři ženy spolu mohou úzce spolupracovat docela dlouho, aniž by se dostaly do zásadního konfliktu. Nedávno otevřely prodejnu E.daniely v Karlových Varech a mají radost, že se jim podařilo posunout filozofii prodeje o kus dopředu - oprostit interiér od zbytečných detailů a veškerou pozornost soustředit na proměnu módní nabídky. Oděvní galerie v Praze za Národním divadlem se stala už dávno spolehlivým útočištěm dynamických a mírně nekonvenčních dívek a žen, módní přehlídky E.daniely jsou událostí sezóny a loňská vicemiss Alena Šeredová mávala světu ze Seychelských ostrovů v jejich večerní toaletě.
Po letech v branži profesionální textilní výtvarnice a oděvní návrhářka doufá, že ví přesně, co všechno musí kostra její práce obsahovat. Dokdy má smysl vymýšlet nový typ pláště a kdy je po sezóně, že v rejstříku večerních šatů by měla něco najít studentka i dáma, počítá s tvarovou růzností postav a umí je neotřele definovat: „I žena, která je rozkvetlá nahoře, i ta, která je rozkvetlá dole, musí najít něco podle svých představ… Nejstrašnější je, když zaslechnu prodavačku, jak říká, tohle vám nebude! Zákaznice se znají nejlépe, cizí člověk nikdy nemůže odhadnout jejich opravdové proporce. Spousta lidí chce o výběru diskutovat a my je k tomu nabízeným množstvím variant navíc rády provokujeme.
Tolerance a chuť vymýšlet pěknou módu i pro „rozkvetlejší tvary je u Daniely Flejšarové o to cennější, že sama má postavu manekýnky a může si dovolit obléci cokoliv. Ostatně, přiléhavé střízlivé černé sako doplněné šedou halenkou s kapucí není také příliš otřepaný nápad. Černá barva v jejím šatníku dominuje odjakživa a s přibývajícími léty zatím svůj názor měnit nemusí. „Černá je kontrastní, odkrývá nedostatky v obličeji, dělá stíny, proto každá starší žena nosí světlé barvy. Když si ale na sebe vezmu něco jiného než černou, stejně se jdu za chvíli zase převléknout… Mezi materiály jsem si nyní asi nejvíc oblíbila směsové s lycrou. Lycra je vlastně revoluční vynález. Už pomalu nevyrábíme kostým, ve kterém by nebyla, drží ohromně fazónu, materiál se dokonale přizpůsobuje tělu a je odolnější. V elegantním úzkém saku si připadáte stejně pohodlně jako ve svetru. Bohužel, zatím vozíme většinu látek ze zahraničí, protože český materiál je na našem trhu už moc známý, podniky pořád chrlí obrovské množství, moc metrů je moc vidět. Móda potřebuje překvapení. Zahraniční textilní firmy provokují novými nabídkami a to inspiruje.
Oděvní návrhářství je obor krásný, ale nevděčný. Výsledky jsou vidět v ulicích, roste konkurence a lidé se naučili používat svůj oděv jako vyjádření vlastní osobnosti. Na jedné straně je drahá individualita, na druhé straně již lidé vědí, jakou cenu jsou ochotni za který model zaplatit. A tak se prezentují i tím, kam jdou nakoupit. Ekonomie výroby je proto hybnou pákou vzniku každé nové kolekce. Je to nejdůležitější prvek, který ovlivňuje výběr materiálů i nápadů.
Pro Danielu Flejšarovou jsou jednou z nejhorších věcí, se kterými se v práci setkává, reklamace. Uvědomuje si, že nikdy nikomu nedokáže, jak s oděvem zacházel. Nikdy dopředu nelze odhadnout, co všechno bude muset ten který materiál vydržet. Jedinou obranou proti nespravedlivým nařčením je zůstat neoblomná (a to je třeba se nejdřív naučit) a - ztratit zákazníka. V těchto situacích totiž selhává i její výrazná vysvětlovací schopnost, na kterou ji upozornily kolegyně. Pokud chce něčeho dosáhnout, začne vysvětlovat a vysvětlovat, až to všichni bez výjimky pochopí a začnou souhlasit.
Při dlouhodobém hektickém pracovním vytížení proloženém občasným bojem s větrnými mlýny spolehlivě funguje jako relaxace jízda na koni. Čtrnáctiletá dcera Natálka jezdí závodně parkur a párkrát do týdne si vyjede s mámou jen tak. „To se ovšem vracím domů kolem půl deváté večer a tam sedí syn, muž a pes a koukají na mne těma šílenýma hladovýma očima, jak si to představuji.
S manželem, grafikem a malířem Pavlem Roučkou, dostali od Natálky k vánocům vlastnoručně ušité designové bačkory. „Natálii zatím zajímají v první řadě koně, a i když pěkně kreslí, o umělecké dráze zatím neuvažuje. Tím víc mě překvapila, protože já vlastně začínala také od bot.
