Tančírna:Leckdo si bude pamatovat na slavný film Ettore Scoly Tančírna, s kterým se i český divák mohl seznámit někdy v polovině osmdesátých let. Po takřka dvaceti letech se k nám Tančírna vrací - tentokrát ale v domácí verzi a nikoli jako film."Českou" Tančírnu, která bude mít premiéru v pražském Kongresovém centru 22.
Tančírna:
Leckdo si bude pamatovat na slavný film Ettore Scoly Tančírna, s kterým se i český divák mohl seznámit někdy v polovině osmdesátých let. Po takřka dvaceti letech se k nám Tančírna vrací - tentokrát ale v domácí verzi a nikoli jako film.
„Českou“ Tančírnu, která bude mít premiéru v pražském Kongresovém centru 22. července, samotní tvůrci - kteří se hlásí k Scolově odkazu - označují za „hudebně-divadelní představení“. Už z toho je patrné, že obě složky mají rovnocenný význam, ostatně jako u Scolova filmu. Literární i hudební scénář je dílem Johany Kudláčkové a Irena Žantovská, která je zároveň režisérkou představení, základní hudební party aranžoval Miroslav Kořínek. Příběh Tančírny je vlastně jakousi kronikou moderních dějin českého a moravského národa. Zachycuje zásadní momenty, jimiž naše země procházela v průběhu XX. století, tedy doby, kterou diváci znají ze své vlastní zkušenosti. „Retro“ je dnes velmi oblíbené (stačí vzpomenout na úspěchy a ohlasy filmů Jana Hřebejka), Tančírna tedy zjevně bude dalším příspěvkem do docela bohatého seznamu tohoto „žánru“. Příběh provází hudební historie naší země. Od Smetanových polek, přes prvorepublikovou romantiku Oldřicha Nového, budovatelské chóry, neopakovatelnou atmosféru 60. let, normalizační songy až k současné přetechnizované muzice. Samotný příběh začíná ale až někdy v 90. letech, nicméně řadou retrospektiv se vrací až k době rakousko-uherského mocnářství, do doby obou světových válek. Muzikál pochopitelně zachycuje i slibné období první republiky, potýká se s tvrdým nástupem komunizmu a totalitního zřízení, projde si okupací v roce 1968 a přes mnohdy skličující normalizaci se dostává až k naprosté současnosti. Příznačné je, že charaktery jednotlivých postav se nemění - lidé zůstávají sami sebou i pod tlakem dějinných událostí. V hereckých rolích se představí řada herců - party jsou rovnocenné, jmenujme tedy za všechny Jitku Smutnou, Hanuše Bora, Kateřinu Mátlovou a Martina Hofmanna. Za zmínku stojí scénografie představení - univerzální taneční prostor poskytuje mimo jiné nezvyklou šanci i divákům: v baru tančírny, v níž se děj odehrává, bude vedle protagonistů inscenace sedět i dvaatřicet diváků. Aby ale mohli v muzikálu „hrát“, budou si muset trochu připlatit.
FOTO: Z. PECÁK
