Janek Jaros má cit pro jemnou melodii slov a jejich skryté významy. Třeba: „Agent Decorateur“. Tak pojmenoval svůj internetový obchod s modernistickým nábytkem. Inspiroval ho francouzský výraz Agent Provocateur, v novinářské angličtině užívaný pro odvážlivce, který něco vyprovokuje či popíchne. Nebo: „Modernista“. Jméno, které nese „kamenný“ obchod a galerie v pražské Konviktské ulici. Obsahuje v sobě rozpor, na který zasvěcení dobře slyší. Nábytek či artefakty od Modernisty už lze označit za starožitné. Zároveň však ve své době znamenaly převrat v designu, symbolizovaly pokrok, nástup moderní doby v tom nejradikálnějším smyslu slova.
Od bicích k byznysu
Příběh začíná v Londýně. Janek Jaros, v osmdesátých letech bubeník kapel Bossanova či Dr. Max, jehož cesta se na pár let stočila do Anglie, konečně bydlí! „Po letech snění jsem se v Londýně konečně dopracoval k vlastnímu bytu. Prolézal jsem ty jejich místní Libeňáky a Karlíny (v Praze tradiční lokality výskytu bazarů nábytku – poznámka autora), nakupoval knížky, časopisy, chodil po muzeích dekorativního umění,“ vypráví Jaros. „Postupně jsem našel obor lidské činnosti, který mne začal zajímat stejně intenzivně jako do té doby hudba.“
V roce 1993 dostal „neodmítnutelnou“ nabídku vést pražskou pobočku nahrávací společnosti BMG a vrátil se do Česka. „Nějakou dobu jsme se ženou bydleli v pronajatých bytech, ale pak jsme získali jednu půdu, začali zařizovat byt a opakovala se situace z Londýna. Někdy v té době mne trklo, že ve starém nábytku tkví nemalý obchodní potenciál,“ říká Jaros. „Bylo mi ovšem rovněž jasné, že existují dva okruhy, do kterých se už příliš zapojit nelze. Jednak, jak já říkám, opravdové starožitnosti, tedy vyrobené před rokem 1880; pro tento obor jsem přišel pozdě a navíc mě tak staré věci ani příliš nepřitahovaly. Vedle toho zde existoval dobře rozjetý obchod s nábytkem z takzvané měkkoty, selský nábytek z měkkého dřeva, který se v Česku ve velkém opravuje, vyrábí a vyváží do světa. Mně se ovšem líbil především nábytek z třicátých let…“
Poklad první republiky
V roce 1998 si pronajal sklad, nakoupil několik kusů nábytku a vytvořil skupinu restaurátorů. Do rekonstrukcí „první republiky“ se většina z nich právě nehrnula. Na rozdíl od poměrně rozšířených receptur pro opravy šelaků na barokních komodách neexistuje mnoho informací o technikách, které se při výrobě nábytku v 30. letech dvacátého století používaly. Málokdo například věděl, jak se dělá hluboký leštěný lak. Léta průmyslové výroby nábytku z dýhované dřevotřísky povědomí o řemesle valnou měrou vygumovala a jediný způsob, jak zapomenuté postupy znovu objevit, byla metoda pokusů a omylů.
„Nechal jsem vytvořit internetové stránky s názvem Agent Decorateur, restaurovaný nábytek jsme vyfotografovali, pověsili na internet a čekali, co se bude dít,“ říká Jaros. „Také jsem ovšem využil e-bay, největší aukční webovou stránku na světě. Přihlásil jsem do aukce několik kusů a obchod se začal hýbat. Našlo se několik lidí natolik dobrodružného založení, aby poslali peníze na konto kamsi do Čech a čekali, jestli něco dostanou. Objevili nás také dva obchodníci, pro které byly zajímavé naše ceny. Stejně tak je ovšem zaujal i nábytek - jiný než v USA, Francii a Belgii, což jsou tři hlavní zdroje trhu s meziválečným artdecovým nábytkem.“
Příčinu zájmu Jaros vysvětluje takto: V meziválečném Československu dominovala funkcionalistická doktrína. Všichni významní architekti byli přívrženci funkcionalismu a jeho velmi jednoduchých, asketických principů. Nikdy se zde neuchytila dekorativní odnož art deca, charakteristická třeba pro Francii. A řada klientů bez ohledu na národnost prahne přesně po funkcionalistickém nábytku, kterého máme tuny. Například nábytek z ocelových ohýbaných trubek vyrábělo v Československu třicátých let nespočet firem, přičemž některé se pyšnily dokonce licencí německé odnože firmy Thonet, světového lídra výroby trubkového nábytku. „Právě takové kusy někdy nacházíme a pro sběratele mají stejnou hodnotu jako originály od Thoneta,“ konstatuje Jaros.
Architekt Vladimír Ambroz, šéf brněnské firmy A.M.O.S. Design, která mimo jiné prodává autorizované repliky slavných opusů nábytkového designu, o poptávce po funkcionalistickém a kubistickém nábytku říká: „Klasická moderna, která má blízko k období první poloviny dvacátého století, byla a je v kursu stále, ačkoli určitý nárust obliby lze v poslední době jistě pozorovat. Pochopitelně nelze očekávat masivní oblibu kubistického nábytku, protože ten se v podstatě nevyrábí. Je to určitá česká specialita, stejně jako kubistická architektura. Oproti tomu funkcionalismus zanechal v designu nábytku stopu tak významnou, že zůstává součástí dnešní produkce, ať už to nazýváme klasickou modernou, nebo minimalismem.“
Filmový svět
Na stránkách Agent Decorateur se zprvu objevoval především nábytek nerestaurovaný, firma ho opravovala až na podkladě konkrétní poptávky. Tehdy se ovšem Janek Jaros věnoval řízení pražské pobočky BMG více méně na plný plyn a o byznys firmy Agent Decorateur se starala především jeho skotská manželka. Zlom nastal v roce 1999. „Začínal jsem tehdy v BMG tazvané třetí kolo, třetí tříletý cyklus. Řízení firmy se vždy odehrává v cyklech, kdy je potřeba podnikem zatřást, některé lidi vyměnit, jiným umožnit postup. Po šesti letech jsem se měl rozhodnout, zda roztočit třetí kolo. A dospěl jsem k závěru, že mne to už nebaví. Odstřihl jsem se od hudebního průmyslu, ale v žádném případě ne od hudby; nyní mohu poslouchat a nepřemýšlet, jakou na to uděláme kampaň a co řeknou rádia. To je velká úleva.“
Dosah svého rozhodnutí může Janek Jaros hodnotit až dnes, uprostřed obchodu, který při pohledu zvenčí připomene galerii. Lidé tam také často jako do galerie přicházejí. A okamžitě se ocitnou v atmosféře prvorepublikových filmů. Fragmenty interiérů, povědomých z černobílého plátna, jsou však překvapivě barevné, někdy až nepatřičně. Co byste řekli na sofa s růžovou kůží nebo barovou stoličku s rákosově zeleným čalouněním? Zápůjčky filmařům jsou ostatně jednou z aktivit Modernisty.
Obchod v domě z roku 1928 od architekta Viktora Kafky přitahoval milovníky moderny a pokroku už v letech meziválečných. Prodávaly se tu motocykly a hned vedle automobily. Nyní vzdušný prostor poskytuje dost místa, aby si návštěvník udržel od jednotlivých kusů odstup, a stropy jsou vysoké, jak se na funkcionalistický interiér sluší.
„Typickými klienty Modernisty jsou lidé ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety, obvykle mají zajímavou a slušně placenou práci v reklamě, v médiích či u filmu a zařizují si svůj první opravdový byt nebo dům,“ tvrdí Jaros. „Klasický český boháč v Modernistovi ale nenakupuje, ten má zájem o opravdové starožitnosti nebo o drahý současný design u Ranný Architects či v Konsepti. Obvykle tam nakoupí z jedné vody veškeré vybavení a pak se diví, že to u něj doma vypadá jako v obchodě s nábytkem. Spousta moderního designu se mi líbí, ale i svým zákazníkům radím, aby nenakupovali vše v jediném obchodě. Kdyby chtěli všechno ode mne, bude to pak u nich vypadat zase jako v muzeu.“
Je libo Le Corbusiera?
Modernista se také začíná stále intenzivněji zabývat výrobou a prodejem replik kubistického a artdecového designu. Autorizované i pokoutně vyráběné repliky slavných kusů nábytku jsou celosvětově významným obchodním artiklem už léta. Jednoduše proto, že originálů je omezený počet, a i když se občas objeví na trhu, cena bývá astronomická.
Takže lze získat například dokonalou kopii křesla vytvořeného na zakázku rodiny Tugendhat pro slavnou brněnskou vilu. Zaplatíte za ně sice poměrně dost peněz, ale zdaleka ne tolik jako za originál, který navrhl autor vily Ludwig Mies van der Rohe. „Lidé, kteří chtějí mít doma Le Corbusierovo lehátko, ale chybí jim na ně bratru dva miliony, mohou získat od autorizovaného výrobce repliku za 140 tisíc. Není to málo, ale je to přece jen dostupnější než originál, který se u mne v obchodě zřejmě nikdy neobjeví,“ soudí Jaros. „I když o dvou Corbusierových originálech v České republice informace mám. Jeden je na prodej v nejvyšší cenové úrovni a druhý vlastní rodina, která říká, že by se dědeček v hrobě obrátil, kdyby ho prodali. A to dobře vědí, kolik by za něj mohli dostat.“
Modernista vyrábí a prodává i repliky lamp a některých kubistických artefaktů, jejichž originály vlastní pražské Uměleckoprůmyslové muzeum. Patří mezi ně například mosazné stolní hodiny od Josefa Gočára či kubistická keramika Pavla Janáka. „Londýnské Victoria Albert Museum, nejslavnější světové muzeum dekorativního umění, jehož obchod bude od března prodávat i naše repliky, označuje Janáka za tvůrce tazvaného zig-zag designu, i když bychom takové vzory nepochybně našli i na mayských zikkuratech,“ říká Janek Jaros.
Janek Jaros mezitím dále objevuje. Momentálně ho fascinuje meziválečný nábytek z produkce UP závodů, slavného výrobního podniku s neslavným koncem v podobě unifikovaných výroben sektorového nábytku. Mezi návrhy někdejšího šéfkonstruktéra UP závodů Jindřicha Halabaly se prý nalezne několik fantastických kusů, především polohovací křesla a nábytek z ohýbaných trubek, které by si zasloužily obchodní renesanci.
