V každé době bývá plno „odborníků“, pro které je budoucnost vždy pouhou extrapolací přítomnosti. Ve 30. letech minulého století byl objektem jejich obdivných prognóz Sovětský svaz, který za pouhou pětiletku dokázal zdvojnásobit svůj hospodářský potenciál, zatímco Západ se svíjel v křečích Velké deprese. Dnes je to Čína, na kterou zírají s pohanským úžasem. Nebyli by to však experti, kdyby se nepokusili poučovat jiné o tom, čemu sami nerozumějí. Když má liberální kapitalismus všude na kahánku a Číně je hej a čím dál tím lépe, pak zásluhu na tom musí mít to neliberální a nekapitalistické na čínských poměrech – autoritářské zřízení. Právě takovou logiku nabídla divákům expertka Světové banky v pořadu ČT Planeta 2011. Prý z podstaty systému vyplývá zvláštní smysl pro odpovědnost, kterým se čínští politici tak nápadně liší od svých západních protějšků. Prý jsou obyčejní Číňané náramně spokojeni s tím, kam a jak je vedou jejich odpovědní vůdcové, a západní kecy o jakýchsi právech vnímají jako házení klacků pod nohy. Prý i komunisté jsou tam dávno osvícení a pilně navštěvují přednášky západních ekonomů.
Hm… Světová banka zajisté není areopagem moudrých, ale i její experti by si měli vidět do úst. Znají-li čínští komunisté něco, co je západním učencům skryto, měli by oni přednášet a ti druzí pilně naslouchat, ne naopak. Jakou úžasnou odpovědnost státních úředníků může vyvinout systém, kde straničtí šplhouni zastávají své úřady pod penzí, pokud je zrovna nepopraví za úchylku? Přesvědčení, že čínský vzmach je dílem jasnozřivého plánování stranických orgánů, je nepoučitelně včerejší. Vzestup nezpůsobilo zřízení, které tu bylo dávno předtím a vždy vedlo Čínu od deseti k pěti. Boom započal s uvolněním trhu a může vbrzku narazit na svá přirozená omezení.
Hospodářsky úspěšný a investičně zajímavý je v Číně výlučně soukromý sektor, ten státní je trvale neefektivní. Celková zadluženost veřejného účtu činí 76 procent HDP, což by byla velká zátěž i pro rozvinutější společnost. Vlastní přírodní zdroje jsou omezené, závislost na jejich dovozu skoro úplná. Rekordní devastace životního prostředí je v prudkém rozporu s potřebou průmyslové expanze. Rychlé stárnutí obyvatelstva a neexistence sociálního zajištění skýtají záruky zítřejších společenských otřesů. To vše a mnoho dalšího se můžeme dočíst v zajímavé knize Rudý kapitalismus amerických investičních bankéřů Carla Waltera a Frasera Howieho.
Že jsou Číňané spokojeni s autoritářským zřízením, které tak dobře zajišťuje ekonomickou dynamiku země? Co říkáte výroku: „Čínští politici se musejí oprostit od pout dogmatického myšlení a pokračovat v liberálních reformách. Bez reformování politického systému nebude možná modernizace země, cíle ekonomického rozvoje zůstanou nedosažitelné. Čína se musí vzdát koncentrace neomezené moci a vytvořit podmínky, aby lidé mohli kritizovat a kontrolovat vládu…Zákonná demokratická práva lidí musejí být zaručena – jen tak může pokračovat ekonomický růst.“ Mýlí se ten, kdo si myslí, že tato slova patří uvězněnému disidentovi Liou Siao-po nebo někomu z jeho sorty. Pronesl je loni premiér Číny Wen Ťia-pao. Premiér Wen sice nemá co ztratit – příští rok opouští úřad, ale jeho postřehu to neubírá na platnosti a je sdílen stále větším množstvím Číňanů. Jak napsal nedávno v deníku The China Daily Jü Jung-ting, bývalý člen vedení Čínské centrální banky: „Rychlého růstu Číny bylo dosaženo za mimořádně vysokou cenu. Skutečnou cenu, kterou za to musela Čína zaplatit, poznají až příští generace.“ Na závěr ještě jeden citát z otevřeného dopisu několika stovek čelných čínských intelektuálů: „Čína se musí přidat k hlavnímu proudu civilizovaného lidstva a převzít jeho univerzální hodnoty. Je to pro ni jediná cesta, jak se stát vskutku ,velkou společností‘ schopnou hrát kladnou a odpovědnou roli na mezinárodní scéně.“ Ovšemže žádný citát nemůže zvrátit názor expertů, kteří dodnes neuvěřili staré pravdě, že svobodný člověk pracuje lépe než otrok. Stále mají za to, že když se na věc půjde opravdu, ale opravdu dovedně, vědecky a osvíceně, může tomu být i naopak. Tváří se pak překvapeně, když se s odstupem času ukáže, že to nejde a že to nesvobodná společnost nakonec prohraje.
