Nové karty mají lákat na práci v Česku. Stát ale cizince spíše demotivuje
Čeští úředníci vyprodukují ledasjaký nesmysl, ale málokterý projekt zaznamenal takové fiasko jako zelené karty. Program, jak do Česka dostat zaměstnance ze zahraničí a dát jim kromě práce dlouhodobý pobyt, za téměř dva roky nalákal ohromujících 117 cizinců. Přesně tolik karet bylo k poslednímu říjnu vydáno.
Minulý týden poslanecká sněmovna schválila novelu cizineckého zákona a s ní i karty modré. Pět let plánovaná univerzální eurokartička, která by možná již napřesrok měla platit všude v Evropské unii, je na první pohled pro vysokoškolsky vzdělaného cizince toužícího po práci v Česku výhrou, která dává na zelenou šlamastyku zapomenout.
Zelený nesmysl
Pro cizince především končí období úřednické svévole. Zatímco o vydání zelené karty může kvůli díře v zákoně česká ambasáda rozhodovat rok, na modrou budou maximálně tříměsíční čekací lhůty. Pádným důvodem, proč by modrá měla být lepší než zelená, je také třeba to, že cizinci nemusejí hledat volná místa v neúplné centrální databázi ministerstva práce, a i když přijdou o zaměstnání, stát je nepožene domů. Pobytové povolení bude totiž od počátku o tři měsíce delší než pracovní smlouva, zatímco dnes je cizinec bez práce fakticky ilegálem. A to i tehdy, když o zaměstnání přijde nikoliv svoji vinou. „Jet na zelenou kartu do Česka je riskantní. Cizinec je vydán na pospas zaměstnavateli, slíbenou smlouvu vůbec nemusí dostat, a když se ocitne bez práce, musí zemi zase opustit,“ vysvětluje Jan Schroth z Mezinárodní organizace pro migraci, co žadatele o zelené karty odrazuje. S povolenkou pevně vázanou na jediné místo není spokojena ani hrstka těch, kteří ji vlastní. Ve skutečnosti se za necelé dva roky našel jen jeden jediný odvážlivec, který chtěl kartu prodloužit. Možná by jich bylo i víc, jenže třeba Rusové, Vietnamci nebo Číňané, kteří by o zelenou kartu měli největší zájem, nebyli do projektu zahrnuti.
Konec zajíců v pytli
Firmy se také na o dost pružnější modrou eurokartu těší. Nejen proto, že budou moci nabízet práci například doktorům z Afriky nebo čínským „ajťákům“, kteří dosud měli šanci jen na klasické roční pracovní vízum. Zaměstnavatelé nyní totiž na zelenou kartičku prostřednictvím ministerstva práce kupují zajíce v pytli. O novém pracovníkovi z ciziny nevědí vůbec nic a poprvé ho vidí až první den v práci. To by se nově mělo změnit, protože zájemce o modrou kartu musí mít před odjezdem pracovní smlouvu v kapse.
I když zatím není jasné, jak technicky zajistit, aby firma dostala do ruky podklady dodané cizincem na ambasádu, zůstává možnost vybrat si toho nejlepšího. „Modré karty mohou být pro firmy atraktivní, protože dostanou možnost vybírat si vhodné kandidáty již na dálku a nemusejí čekat až na jeho příjezd do Česka,“ vysvětlil týdeníku EURO Miroslav Mejtský z imigračního oddělení Deloitte Advisory.
Kdo by však čekal, že ministerští úředníci krachující pokus se zelenými kartami rázně ukončí a upnou síly na smysluplnější projekt z bruselské dílny, toho čeká rozčarování. Zelené karty nejenže nekončí, ale dokonce se s nimi počítá i do budoucna.
„I přes uplynutí krátké doby od aplikace zelených karet do praxe, kdy nelze kvalifikovaně vyhodnotit veškerá pozitiva a negativa, je jak ze strany resortu vnitra a průmyslu, tak ze strany podnikatelů tento systém považován za životaschopný,“ argumentuje krkolomně Eva Jíchová z oddělení zahraniční zaměstnanosti ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Důvody, proč u nás budou paralelně fungovat dva systémy zprostředkování práce cizincům, existují však hlavně neoficiální.
Karel Machotka, současný šéf sekce politiky a zaměstnanosti na MPSV, vedl až do letošního léta podnikatelskou agendu na ministerstvu průmyslu a na projektu zelených karet se přímo podílel. Podle informací týdeníku EURO by teď neúspěšný systém jen nerad ukládal k ledu. Pokud bychom se loni v květnu neupsali Bruselu, že modré karty zavedeme, těžko by se na zeleném propadáku něco změnilo.
Pasivní nástroj
Ani modrá unijní karta spojující práci a povolení k pobytu v jedno neznamená, že by se vzdělaní cizinci do Česka hrnuli. Jazyk je příliš složitý, platy ve srovnání se západní Evropou pořád skromné a politici se ani nijak nesnaží vzdělané profesionály v cizině lákat. Modrá karta je stejně pasivním nástrojem jako ta zelená. Pokud se zájemce sám nepídí po práci v Česku, stát mu nic nenabídne.
Jedinou headhunterskou akci řízenou z vládních pater, která by se dala popsat jako aktivní „vyzobávání“ vysokoškoláků z vybraných zemí, chce totiž ministerstvo práce bez náhrady zrušit. A to přestože do Výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků, jak se projekt jmenuje, erár za sedm let trvání nalil již třicet milionů korun. Zdaleka přitom nešlo o takový propadák, jako byly zelené karty. Co do počtu žadatelů byl projekt pětkrát úspěšnější.
I ten, kdo si modrou kartu nakonec sám vyběhá, ale nemá ještě vyhráno. Šťastlivce s propustkou na pracovní trh unie po příjezdu do Česka čeká byrokratické martyrium, které si stát nechá tučně zaplatit. Novela cizineckého zákona totiž počítá s tím, že od 1. května 2011 bude všem cizincům na rozdíl od současných samolepek do pasu vydávat plastovou kartičku velikosti kreditky se zataveným čipem.
Zatímco dnes se za samolepku platí tisícikoruna, nová biometrická kartička přijde na 2500 korun. Pro děti, které budou muset mít svůj vlastní průkaz, bude za tisícovku. A stejnou částku zaplatí cizinci za každé další prodloužení. „Pro čtyřčlennou rodinu je jednorázový výdaj ve výši sedmi tisíc nezanedbatelná částka,“ připomíná právník Pavel Čižinský z Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Zpátky do front
Navíc si každý cizinec postojí ve frontách o pár hodin navíc. A to hned třikrát: zatímco ministerstvo vnitra jim vydá povolení, že v zemi mohou zůstat, obecní úřady budou shromažďovat biometrická data a kartičky vydávat. Na rozdíl od občanů Česka se nemůže nechat nikým zastupovat. Výmluva, že to tak „chce Brusel“, tentokrát neplatí – ministerstvo vnitra chtělo mít už celou novelu cizineckého zákona z krku, takže biometrické průkazy spustí dříve, než EU vyžaduje.
Vysoce kvalifikované experty, kteří si mohou vybírat, do jaké země Evropské unie zamíří, takové předpisy spíše odradí, než nalákají. Lovit mozky by přitom stát mohl nejen v cizině, ale i doma. „České vysoké školy každoročně produkují několik tisíc vzdělaných, světem protřelých cizinců mluvících česky. Místo toho, aby je Česko vítalo s otevřenou náručí, často se k nim úředníci i samy školy chovají nedůvěřivě a neochotně,“ argumentuje Masha Volynsky, programová koordinátorka Člověka v tísni.
Bez cizinců zůstanou na trhu práce díry, které sami Češi nezacelí. Přiznat si to není snadné ani pro politiky. Zatímco ministerstvo vnitra za Ivana Langera tvrdilo, že kvůli krizi tu práce pro cizince není, Radek John chce teď lovit mozky v zahraničí. Jenom ještě v rámci silné celoevropské konkurence zbývá cizince přesvědčit, co je na práci v Česku tak skvělého.
