Je nezbytné, aby prezident požíval u stranických politiků nejen respekt, ale i důvěru
Týdeník Euro nenabídne svým čtenářům doporučení, koho by měli volit v druhém kole prezidentské volby. Ne že by nebyl schopen analyzovat názory obou kandidátů a říci, který z nich má světu byznysu více co nabídnout a lépe s ním souzní. Řekněme spíše, že názorové polarizace v případě prezidenta je v médiích více než dost a zanikají pozitivní věci, které i k překvapení autora tohoto textu prezidentská volba přinesla.
Tím hlavním a dominantním je skutečnost, že se do finále prosadily dvě jednoznačně politicky vyhraněné osobnosti s všem známou minulostí a značnou politickou praxí. Klíčovým problémem přímé prezidentské volby je skutečnost, že v našem ústavním systému je na jednu stranu prezident kladečem věnců, na druhou stranu má nezastupitelnou roli při udržování politické stability a v moderování diskuse mezi parlamentními stranami. A to zdaleka nejen po sněmovních volbách, kdy se tvoří vládní koalice. Proto je nezbytné, aby prezident požíval u stranických politiků nejen respekt, ale i důvěru a byl předvídatelný. Z tohoto pohledu se do finále dostali jediní dva kandidáti, kteří tento požadavek splňují.
A tak ani šéfredaktor tohoto listu, o němž Miloš Zeman před lety napsal ve své knize, že je nejhloupějším komentátorem ve střední Evropě, si nemyslí, že by expremiér byl nejostudnějším prezidentem v téže lokalitě. Byť se zásadně rozchází s jeho zpozdile keynesiánskými názory, k nimž se Zeman hlásil jen teoreticky a po rozjezdu deficitního hospodaření státního rozpočtu v době překonávání krize na konci minulého století, kdy měl jako premiér zavelet k úsporným opatřením ve veřejných financích, protože se ekonomika začala zvedat, raději zbaběle utekl na Vysočinu.
Zrovna tak si nemyslíme, že by Karel Schwarzenberg měl problémy s výkonem svého úřadu, přestože evidentně neuřídil své ministerstvo zahraničních věcí například v kauze whistlerblowera Jakuba Klouzala, který upozorňoval jeho osobně na nepravosti při nákupu IT a nakonec byl z úřadu odejit. A nakonec asi nikoli náhodou připomíná smutné postavy ze seriálu Jistě, pane ministře. Je ale realitou, že oba kandidáti jsou schopni se obklopit dostatečně kvalifikovaným a výkonným managementem, takže svou roli mohou bez problémů zvládat ku prospěchu této země.
Je nicméně jisté, že mezi lidmi z byznysu budou Miloše Zemana preferovat ti, kteří se ve svém obchodování rozhlížejí především východním směrem a zamračená gesta z Hradu na adresu poněkud autoritativních vládců v Rusku či v Číně považují za ohrožování svých obchodů. A zrovna v tomto případě jde nepochybně o vlivné a mocné muže.
Naopak ti, kteří se vidí více v Německu a v Rakousku, budou zcela logicky podporovat Zemanova konkurenta. A nakonec budou výrazně rozhodovat osobní a názorové preference, které až tak moc nekorespondují s obecnými politickými preferencemi jednotlivých voličů, a levicoví voliči budou volit knížete, zatímco část pravicových Zemana.
Je pak trochu paradoxem, že oba kandidáti jsou považováni za jakési satelity svých předchůdců. Od Karla Schwarzenberga se poněkud naivně očekává reinkarnace Václava Havla, zatímco Zeman má být následovníkem Klausovy reálpolitiky. Ve veřejnosti je pak většinou médií posilován pocit, že výraznosti svých předchůdců dosáhnout nemohou.
Jsou to ale falešné představy a oba muži jsou osobnostně i názorově od svých údajných vzorů poměrně dosti vzdáleni. To, jak vítěz voleb obstojí ve srovnání se svými předchůdci, pak poznáme ve složitých situacích, kterých bude možná více, než kolika museli čelit Havel nebo Klaus. l
O autorovi| paralp@mf.cz
