Mohou za to pijavice

10. 5. 2005

Ekonomika začíná drhnout a politici démonizují příchod soukromého kapitálu

Jen málo měst bylo propadem německého ocelářského průmyslu postiženo více než 270tisícový Gelsenkirchen ležící v průmyslovém Porúří, v němž nezaměstnanost vyšplhala na rekordních 26 procent, což je nejvíce v celém Německu. Takže když předseda vládnoucích sociálních demokratů Franz Müntefering přirovnal přelétavé zahraniční investory k „hejnům sarančat vysávajících podstatu“ německých společností, zahrál přesně na tu notu, kterou chtěl Alfred Schleu slyšet. „Už bylo načase, aby to někdo řekl nahlas,“ reagoval Schleu, místní odborový předák svazu IG Metall, který zastupuje 2,4 milionu pracovníků v průmyslových odvětvích,jako je ocelářský průmysl a automobilová výroba.
Narůstající nepřízeň německého lidu se obrací především proti soukromým kapitálovým fondům, které skupují společnosti nebo jejich dceřiné firmy a ty potom staví na nohy. A vůbec mu přitom nevadí, že sociálně demokratická vláda si s private equity zadala více než dost. Jen loni tak Německo získalo 27,7 miliardy dolarů. Od roku 1998 stát prodal dva podniky newyorské společnosti Apax Partners. Jednak řetězec občerstvovacích zařízení na dálnicích Tank & Rast a jednak německou státní tiskárnu. Útoky na zahraniční investory se však neodehrávají v rovině věcné, ale spíše emocionální. Většinou jde o zoufalé pokusy vlády spolkového kancléře Gerharda Schrödera o uklidnění levého křídla voličské základny Severního Porýní Vestfálska, nejlidnatějšího německého státu, na jehož území leží i Geselkirchen a stovky dalších těžce postižených měst.
Schröder a spol. jsou v zoufalé situaci. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že po volbách, které jsou ohlášeny na 22. května tohoto roku, nejspíše padne Schröderova koaliční vláda se Stranou zelených a moc přejde do rukou opozičních křesťanských demokratů. „Útoky přicházejí od někoho, kdo má krytá záda,“ tvrdí Peter Hammermann, generální ředitel německé pobočky Barclays Private Equity se sídlem v Mnichově. Münteferingova kritika zahraničního kapitálu přesto některým přívržencům tvrdého levicového jádra nepřipadá dostatečně důrazná, což mu dali jasně na vědomí během prvomájového průvodu v Duisburgu, kdy na něj seslali spršku vajec.
Diskuse nabývá poměrně ostrého tónu. Fráze, jež použil Müntefering, vykazují překvapivou podobnost s těmi, jež se objevily v květnovém úvodníku časopisu odborového svazu IG Metall. Ten kampaňovitým způsobem zahrál na strunu strachu a démonizuje investory vykupující německé firmy. Ilustrace na obálce časopisu zobrazuje odulého komára navlečeného do proužkovaného obleku, zlomyslně se šklebícího a kynoucího kloboukem strýčka Sama. Titulek zní: „Americké firmy v Německu: pijavice.“ I když tak extrémní názory zastává jen menší část Němců, průzkumy veřejného mínění dokládají, že široká veřejnost pociťuje hněv vůči společnostem private equity a investorům a vyčítá jim hlad po zisku, který vytvářejí na úkor pracovních míst. Prudká reakce by mohla vést až k pokusům zvýšit zdanění zisku z private equity nebo podmínit působení soukromého kapitálu profesionálními licencemi, jež by mohly zároveň sloužit jako omezující nástroj. „Německá populace si přeje, aby podniky zaujaly odpovědnější postoj ke společnosti,“ vysvětluje Richard Hilmer, výkonný ředitel berlínské společnosti Infratest-Dimap, která provádí výzkumy veřejného mínění.

Šokující chování.

Negativní reakce jsou nejviditelnější v Německu, ale zřetelný neklid lze vysledovat i ve Francii. Není vyloučeno, že Francouzi v referendu 29. května odmítnou evropskou ústavu nikoli kvůli jejímu obsahu, ale jako výraz protestu vůči tlaku vyvíjenému Bruselem na všechny členské státy Evropské unie. Brusel usiluje o to, aby země odstranily překážky, které zamezují konkurenci, a umožnily volný pohyb pracovních sil. I ve Francii se objevují pokusy přičítat vinu za pomalý hospodářský růst zahraničním investorům. „Tyto fondy se chovají způsobem, který je pro Evropany šokující,“ potvrzuje Bernard Carayon, člen francouzského parlamentu, který přišel s návrhem na legislativní omezení vstupu cizího kapitálu do francouzských společností. „Vždyť u nás investují ze dvou důvodů: buď hodlají propustit dělníky a postupně podnik zavřít, nebo se chtějí dostat k naší technologii.“ V Německu by taková debata mohla zmrazit soukromé kapitálové obchody, k nimž se uchylují stovky rodinných podniků. Němečtí podnikatelé jsou již dnes proslulí svou váhavostí a neochotou prodat svůj podnik cizinci, a to i v ekonomicky zdůvodněných případech. „Tato rétorika je velice nebezpečná, protože podporuje odpor proti managementu podniků,“ vyjadřuje své obavy Randolf Rodenstock, který počátkem roku 2003 z rodinných rukou po více než sto letech pustil firmu Rodenstock specializovanou na výrobu brýlí, skel, očních čoček a optických výrobků a prodal ji společnosti Permira.
Proč se taková pozornost upírá na zahraniční firmy a jejich akvizice? Je pravda, že propouštěly zaměstnance a přesouvaly výrobu do východoevropských zemí nebo jinam, kde jsou náklady ještě nižší. Největšími německými vývozci práce jsou ale bezrizikové značky, jako Siemens a Robert Bosch. A mnohem častější jsou případy, kdy se soukromý kapitál vydává tam, kam se jiní investoři neodváží. Londýnská Permira Advisers se v roce 2003 vystavila nesmírnému riziku, když zakoupila kontrolní podíl ztrátové televizní společnosti Premiere. Cena této transakce se odhaduje na 1,3 miliardy dolarů. „Premiere byla v naprostém rozkladu,“ dodává Thomas Krenz, generální ředitel Permiry v Německu. Televizní firma se však z nejhoršího vyškrábala a v březnu se její akcie objevily na burze ve Frankfurtu. Německá společnost ProSiebenSat.1 Media pod vedením losangeleského investora Haima Sabana zlepšila svůj rating a více než zdvojnásobila hodnotu akcií, přičemž dokázala uchovat zaměstnanost na takřka stejné úrovni.
Soukromý kapitál německým společnostem pomohl v restrukturalizaci tím, že vytvořil trh pro divize, které netvoří jádro jejich podnikání, což mělo pro zaměstnance často příznivé dopady. Akcie firmy Wincor Nixdorf, bývalé části Siemensu specializované na dodávky softwaru a služeb, byly loni po restrukturalizaci provedené společností KKR uvedeny na frankfurtskou burzu. Po převzetí KKR v roce 1999 Wincor více než zdvojnásobil počet pracovních míst na šest tisíc a převážně v Německu. Není ani pravda, že soukromý kapitál je většinou amerického původu. Německého sdružení soukromého kapitálu a podnikání uvádí, že více než 80 procent investovaného soukromého kapitálu v loňském roce přišlo od německých investorů, například od bank a pojišťoven.
Německá veřejnost, zachvácená úzkostí, není uprostřed hospodářské stagnace, téměř rekordní nezaměstnanosti a oklešťovaných sociálních výdobytků přístupná argumentům založeným na takových nuancích. Kancléř Schröder se stáhl do pozadí a strana zatím nepřišla s žádnými návrhy, jimiž by podpořila Münteferingovy projevy. Naopak v březnu Schröder navrhl snížení daně z příjmu z 39 na 33 procent, aby podpořil konkurenceschopnost podniků. Sociální demokraté sice rozdmýchali plameny, ale budou muset alespoň v náznaku předvést, že omezují společnosti, jež vykupují německé firmy. „Potřebujeme motivovat vytváření pracovních míst, ne vytváření rychlého zisku,“ tvrdí odborový předák Schleu. Zdá se, že v současné době bychom v Německu jen málokoho přesvědčili o tom, že tyto dvě věci mohou jít ruku v ruce.