Hlavní podíl na tom má Venezuela. Počet lidí, kteří uprchli před tamější socialistickou diktaturou prezidenta Nicoláse Madura do zahraničí, se na přelomu roku už téměř vyrovnal dřívějšímu rekordnímu exodu z válečné Sýrie. V pohybu je 4,6 milionu obyvatel krachujícího státu. „Venezuelská uprchlická krize je jednou z největších v moderní historii. V roce 2020 by mohlo žít mimo svou zemi až 6,5 milionu Venezuelců,“ říká prognóza americké neziskové organizace The Brookings Institution. „Pokud bude humanitární krize ve Venezuele pokračovat, může to číslo dosáhnout až osmi milionů,“ varuje analýza. Venezuelu kvůli naprostému kolapsu hospodářství opustilo dosud 16 procent celkové populace.
Zkouška pro Kostariku
Mohutný odchod obyvatel zažívá i středoamerický socialistický ráj Nikaragua. Osud země je dlouho spojen hlavně s postavou marxisty Daniela Ortegy a jeho rodinou. Ortega bojoval v někdejší občanské válce v řadách Sandinovské fronty národního osvobození a v osmdesátých letech se pak poprvé stal prezidentem země. Stejný úřad získal znovu v roce 2007 a drží ho dodnes. V roce 2018 nechal bezpečnostní složky tvrdě zasáhnout při protivládních demonstracích studentů a zaměstnaneckých organizací. Při nepokojích byly zabity víc než tři stovky lidí a další desetitisíce obyvatel se daly na útěk.
Během jednoho roku emigrovalo více než 70 tisíc Nikaragujců, naprostá většina z nich do sousední Kostariky. I když je to číslo řádově nižší než v případě Venezuely, je nutné ho vztáhnout k tomu, že Kostarika i Nikaragua jsou malé státy. V pětimilionové Kostarice, která je velká jako Česko bez Moravy, je náhlý příval imigrantů pořádně znát. Země přitom dosud platila za oázu bezpečnosti a stability v jinak neklidném regionu, a to přesto, že před 70 lety zrušila vlastní armádu. Teď lze ovšem v centrální části kostarické metropole San José vidět zástupy zubožených běženců, kteří přežívají ze dne na den, což se promítá i do kriminality. Stoupající nevraživost části kostarické veřejnosti loni vedla k antiimigračním demonstracím.
V lednu přiletěl kvůli krizi do Kostariky i americký ministr zahraničí Mike Pompeo. „V tomto regionu zůstává velmi málo autoritářských režimů a Nikaragua je jedním z nich. Spojené státy vyzývají Ortegův režim, aby zastavil represe, obnovil základní lidská práva a podpořil svobodné volby,“ řekl při návštěvě Pompeo. Spojené státy mají v Kostarice obchodní zájmy a její destabilizaci nemohou potřebovat. Právě záštita USA je přitom považována za jeden z hlavních důvodů, proč si dosud malá středoamerická republika mohla dovolit přežít bez armády.
Jsou to přece bratři
Třetí proud latinskoamerického exodu, kterému média dávají asi nejvíce pozornosti, míří na sever. Uprchlíci z Hondurasu a Salvadoru, kde vládnou zločinecké gangy, zkoušejí projít přes Guatemalu a Mexiko do Spojených států.
Narážejí ale na čím dál tvrdší bariéry, a to už na hranici mezi Mexikem a Guatemalou. Před několika týdny tam mexická národní garda nasadila proti davu běženců slzný plyn. Podle místních médií vláda vyhověla tlaku amerického prezidenta Trumpa a země se mění v jakousi předsunutou baštu pro odražení uprchlíků. „Prodali jsme svoji duši a stali jsme se zdí,“ podotkla v respektovaném ekonomickém deníku El Financiero profesorka komunikace María Schererová.
Podstatná část z milionů latinskoamerických běženců ovšem zůstává uvnitř regionu a míří na jih. Největší příval řeší Kolumbie a Ekvádor jakožto hlavní cílové země. Prvně jmenovaná je únikovou cestou pro Venezuelce. Vyplývá to z polohy Venezuely – ta je na východě odříznuta sporným a neobývaným hraničním pásmem od Guyany a na jihu ji od civilizovanějších částí Brazílie dělí amazonský prales. Nejschůdnější cesta tak vede do Kolumbie, kde téměř polovina Venezuelců také zakotví. „Mluvíme o 1,6 milionu Venezuelců v Kolumbii,“ uvedl na přelomu roku v rozhovoru pro list El Nuevo Siglo Jozef Merkx, který v Kolumbii působí jako pracovník Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. „Číslo může v letošním roce vzrůst na 2,4 milionu,“ dodal.
Jde o nebývalý dějinný obrat. V průběhu dřívější kolumbijské občanské války utekly před násilím tisíce lidí do tehdy bohaté Venezuely. Vzniklo mnoho smíšených rodin. Když se teď migrační vlna obrátila, venezuelští uprchlíci mohou zase snadno a okamžitě najít na druhé straně hranice u svých kolumbijských příbuzných útočiště. Vláda v Bogotě dala Venezuelcům poměrně vstřícné podmínky pobytu a nadstandardní vztah obou národů se odráží i v tom, že kolumbijská média mluví o uprchlících jako o „nuestros hermanos“ – našich bratřích.
Šance pro populisty
Další statisíce Venezuelců využívají Kolumbii jen pro tranzit a pokračují do Ekvádoru, který má relativně měkká imigrační pravidla, patří k levnějším jihoamerickým zemím a k běžencům se staví shovívavě. Jako cíl ho proto volí uprchlíci i z dalších problematických zemí regionu. Část Ekvádorců ale v poslední době začala proti migrantům protestovat, a navíc má země své vlastní problémy, když roste napětí kvůli nepopulárním ekonomickým reformám.
Staline, vynes koš. Ekvádor zasáhla móda bizarních křestních jmen
Miliony běženců, kteří se dali v Latinské Americe do pohybu, tak mimo jiné nevyhnutelně ovlivní politiku v cílových zemích. Je jen otázka času, kdy téma zneužijí k úspěchu ve volbách a uchopení moci populisté a nacionalisté jako v evropských zemích.
Migrace je fenomén, který se neomezuje jen na Latinskou Ameriku či Evropu. Počet migrantů v poslední době dramaticky vzrostl na celé planetě. Podle Organizace spojených národů dosáhl k loňskému září jejich počet už 272 milionů lidí. Vyjádřeno v procentech vzrostl za deset let podíl imigrantů na světové populaci z 2,8 na 3,5 procenta. Za novými vlnami uprchlíků stojí nejen válečné konflikty, ale také nedostatek vody a hospodářské problémy. Regionem, který hostí největší počet migrantů, je Evropa s více než 80 miliony přistěhovalců. Co se týče konkrétních zemí, v počtu přistěhovalců jednoznačně vedou Spojené státy (51 milionů). Další v pořadí jsou Německo a Saúdská Arábie, obě země hostí shodně asi 13 milionů přistěhovalců. Naopak největší diasporu v zahraničí má Indie (18 milionů lidí), Mexiko (12 milionů) a Čína (11 milionů).
Jak dopadly bašty „socialismu 21. století“
Před deseti lety to vypadalo, že Latinskou Ameriku nezadržitelně ovládne socialismus. Režimy ve Venezuele či v Bolívii byly na vrcholu popularity a ekonomiku dotovaly prodejem surovin. Socialisté vítězili i ve dříve pravicově orientovaných státech včetně nejlidnatější Brazílie, kde ve dvou prezidentských volbách po sobě suverénně trium foval bývalý odborář a zakladatel Strany pracujících Luiz Inácio Lula da Silva.
Ale uplynula dekáda a všechno je naopak. Socialismus pro 21. století, jak si ho levicoví lídři Latinské Ameriky vysnili, končí v troskách. Režimy dojely na diletantské chyby ve vedení hospodářství a korupci pohlavárů. V těch státech, které na krátícím se seznamu socialistických režimů ještě zbyly, se autokraté drží u moci většinou jen za podpory armády.
Bolívie
Z této země nemuseli utíkat obyvatelé, ale poroučel se naopak socialistický vládce. Prezident indiánského původu Evo Morales vládl od roku 2006 až do loňského listopadu. Po zmanipulovaných volbách a následných nepokojích ale rezignoval a uprchl. Nyní přebývá v Argentině, odkud chce zkusit znovu uchopit moc.
Ekvádor
Současný prezident Lenín Moreno původně také patřil do levicového proudu. Loni ale otočil a přistoupil k liberálním reformám v ekonomice, čímž si u radikálnější části voličů vysloužil pověst zrádce revoluce a vyvolal protivládní protesty. Ekvádor je v současnosti díky vstřícným podmínkám pro imigranty často cílovou zemí, po přelomu tisíciletí ale mnoho Ekvádorců odešlo za lepším, zejména do USA a Španělska. Mimo svou zemi jich žije 1,5 milionu.
Kuba
Na karibském ostrově vládne levicový režim nejdéle, už přes 60 let. Velké emigrační vlny se již odehrály dříve. Zatímco na ostrově je něco přes 11 milionů obyvatel, v emigraci žije dalších zhruba 2,5 milionu Kubánců, z toho 80 procent ve Spojených státech. Země zažila v poslední dekádě uvolnění poměrů, loni se ale hospodářství propadlo opět do hlubokých problémů kvůli zostřeným sankcím ze strany USA a výpadkům dodávek ropy z Venezuely.
Nikaragua
Režim vedený rodinou Daniela Ortegy byl dlouho považován za relativně umírněný. V roce 2018 ale brutálně potlačil protivládní demonstrace a vyvolal útěk desetitisíců obyvatel.
Venezuela
Prezident Hugo Chávez během vlády v letech 1999 až 2013 přeorientoval zemi na socialismus a z prodeje ropy subvencoval hospodářství i spřátelené země. Pasoval se do role lídra latinskoamerické levicové fronty. Jeho nástupce Nicoláse Madura ale zastihl propad cen ropy a následný kolaps ekonomiky. Maduro zůstal zcela sám bez podpory veřejnosti a s prázdnou státní pokladnou. U moci ho drží armáda.
