Všechno zlé je pro něco dobré, říká se. Český lyžař Ondřej Bank se při loňské dovolené v Asii nakazil neznámým virem. Netrénoval, nezávodil. Zato rozvíjel podnikání a do lyžařského světa uvedl značku Vagus. Vyrábí lyžařské brýle, kevlarové přilby a doplňky v podobě trik, čepic a čelenek, většinu v Česku. V rozhovoru pro týdeník Euro vysvětluje, proč se do podnikání pustil, kolik už do něj investoval, co udělá pro to, aby nezkrachoval jako hokejista Dominik Hašek, a co prožíval, když nemohl chodit a jezdil na vozíku.
Proč zrovna Vagus?
Vymyslet jméno nebylo jednoduché, protože jsem věděl, že na něm hodně záleží. Od prvního momentu jsem Vagus v hlavě měl, jenom zpočátku ze srandy. Popsal jsem haldy papíru nápady, ale zjišťoval jsem, že i zcela nesmyslné názvy jsou registrované. Třeba „pogo“ jako ten bláznivý tanec. Když jsem nemohl nic najít, naštval jsem se a řekl: A bude to Vagus. Od malička mi mamka říkala, že chodím do školy oblékaný jako vagus. Navíc je to nejvýstižnější definice mého postoje k životu. Po prvním roce používání jsem si oddychl, protože to jméno se mi líbí čím dál tím víc.
Konzultoval jste název s nějakým marketingovým expertem?
Žádný expert. Vymýšlel jsem ho v hospodě, při tréninku. Když jsem přišel s „vagusem“, kamarádi se mi vysmáli. Ale po půlhodině otočili a říkali: Ono to nezní úplně špatně.
V českém lyžování jde o unikátní případ, kdy má stále ještě aktivní závodník vlastní značku, kolekci a výrobky. Proč to děláte?
V hlavě mi to šrotuje a lítá tam hrozně moc nápadů, takže zpočátku jsem to dělal pro zábavu. Jenže pak jsem si slíbil, že to dotáhnu do konce, protože v závodním lyžování se používají sice kvalitní brýle, ale se škaredým designem bez invence. Měl jsem zlomenou nohu, dva roky jsem na tom makal skoro sám. První prototyp brýlí vymyslel kamarád designér a hned se trefil do mého vkusu. Ovšem pak jsem poznal, že největší problém v podnikání je dodržování termínů. Začal jsem malosériemi pro kamarády a ti chtěli další a další brýle. Přiznám, že jsem v tom nechal i dost peněz, protože jsem v tomto ohledu „vagus“ a neposílal lidem ani faktury. Takže jich tady dost jezdí s brýlemi zadarmo (smích). A pak už se to rozjelo, od jara loňského roku jsme ještě se dvěma kamarády založili společnost VagusTeam, takže už fungujeme jako profesionální firma. Druhým důvodem je nezávislost. Řekl jsem si, že si peníze zkusím vydělávat sám, abych o ně nemusel prosit sponzory.
Čím jsou vaše výrobky jiné než ostatní, čím jsou jedinečné?
Chtěli jsme zaplnit mezeru na trhu. Některým lidem je jedno, co si koupí, protože lyžují jednou za rok, takže se rozhodují hlavně podle ceny. Jiní si potrpí na předražené značky. My děláme něco mezi. Prodáváme superkvalitní a zábavné věci za dostupné ceny. A co jde, vyrábíme v Čechách. Ta myšlenka se mi líbí – kupuji české máslo a další české výrobky, protože už mi vadí snad jako každému nekvalitní čínské dovozy. Navíc k tomu patří, že nechceme nikoho kopírovat a prodávat v megasériích po tisících kusech. Proto nikdy nepůjdeme do diskontních prodejen. Třeba trička děláme po padesáti kusech a pak měníme design.
Je váš sortiment čistě český?
Kromě brýlí ano. Protože chceme, aby byly nejlepší, jsou skla z Itálie a obroučky z Koreje. Momentálně vedeme jednání s českými výrobci, kterých opravdu moc není, ale snad se nám to povede. Obroučky mohly být z Číny, jenže raději jsme připlatili, aby tomu tak nebylo. Pyšný jsem především na helmu, protože je tou nejlehčí, kterou jsem měl kdy na hlavě. Skládali jsme ji z komponentů od tří českých výrobců. Dílnička se specializuje na ruční zakázkové zpracování kevlaru, dalšími byly firmy Okula Nýrsko a Helar Prostějov, kde na závěr vše kompletovali. Jenže když jsme měli vše hotové, absolvovali desítky zátěžových testů a začali vyrábět přilby, Helar nedostal nějakou významnou zakázku a skončil v konkurzu. Takže jsme dva týdny před Vánocemi začínali skoro od začátku a hledali, kam výrobu v Česku přesuneme. Naštěstí se nám to povedlo.
Připravujete se tím na období po kariéře?
Samozřejmě. Tuto sezonu bereme jako číslo nula. Před pár dny jsme se vrátili z veletrhu sportovních potřeb a módy ISPO v Mnichově a víme, že sezona 2012/2013 pro nás bude zásadní a zřejmě rozhodující. Prošli jsme si to od začátku, kdy jsme hledali dodavatele, párkrát někomu nalétli, setkali se s nezájmem o nové zakázky a teprve zjišťovali, co je „za blbým tričkem“ a „blbými brýlemi“ práce a času. Investovali jsme miliony korun do forem na helmy, designu brýlí a marketingu. Vagus je moje dítě. A doufám, že mě do budoucna bude živit.
Živí vás už teď?
Uvidíme po skončení sezony. Ale prodeje, ať už přes internet nebo v obchodech, mě brutálně překvapily. Brutálně pozitivně. Jsme na 200 až 300 procentech mého očekávání. Přesto zůstávám na zemi, protože jsme měli velké investice. Jen formy na přilby stály přes půl milionu. Látek a skel do brýlí jsme nakoupili na roky dopředu. Máme byznysplán na čtyři roky.
Zamíříte z Česka do zahraničí? Nabízí se západní Evropa, ale kvůli olympiádě 2014 v Soči také Rusko…
V příštích dvou sezonách se chceme stabilizovat na českém trhu. Protože pořád ještě je to nadšenecká záležitost, stále se učíme. V hlavách však už máme, jak expandovat do Polska, na Slovensko. Chceme získat do týmu jednu skutečně velkou lyžařskou hvězdu z Rakouska, Německa či Francie a přes tu se dostat do celé Evropy. Ale nebudeme dělat megapůjčky a šíleně se zadlužovat.
Musel jste českým sportovcům nabídnout peníze, aby používali vaše výrobky? Nebo považuje snowboardistka Eva Samková za čest, že může jezdit ve Vagusu?
Evě jsme padli do oka, Vagus se jí líbí a ona zapadá do našeho projektu, který stojí na ztotožnění se se značkou. Designem, kvalitou. Ale samozřejmě musíme ctít, že má i další nabídky. Takže jsme podepsali smlouvu, která zahrnuje nejen materiál, ale i finanční plnění. Jednám s Robinem Kaletou, který jezdí freeride. Snad se domluvíme a já se od něj budu moct něco naučit. Pokud by to klaplo i s někým ze zahraniční, tak by to byl krásný dream team. A protože mám rád „losery“, uvažuji, že podpořím i ty, kteří nejezdí nejrychleji, a vybavení jim dám.
V českém sportu se o podobné podnikání pokusil hokejový brankář Dominik Hašek. Neuspěl. Je to pro vás varování?
Trochu v hlavě to mám, i když neznám detaily. Ale bavili jsme se o tom s kolegy a vyšlo nám z toho, že jediná cesta vede přes kvalitní a zajímavé výrobky. Nepůjdeme k masám s levným zbožím.
Rozšíříte po kariéře vaši kolekci lyžařských brýlí, přileb, čepic a čelenek právě o oblečení?
Zůstaneme experty na brýle a na přilby. Udržíme si trička a čepice. Máme rozpracované myšlenky v dalších směrech, ale musíme vyhodnotit, jestli na to budeme mít čas, abychom to dělali tak dobře jako doteď. Nechceme tříštit energii, abychom něco dělali polovičatě.
Co to jsou rozpracované myšlenky?
To bych nerad říkal. Naznačím, že tím směrem je golf.
Probíhající sezonu jste předčasně ukončil kvůli zdravotním problémům. Už víte, čím jste se při loňské dovolené na Bali a v Thajsku nakazil?
Pořád nevím a nevědí to ani doktoři. Po půl roce se můj stav sám od sebe zlepšil. Už nemívám teploty. Stále však chodím na kontroly, pozorování a odběry. Lékaři mi neříkají všechno, aby mě neděsili. Je blbé, že jsme nezjistili, co to bylo. Nevíme tak, co to se mnou může udělat, až budu naplno trénovat a závodit.
Kam pojedete letos na dovolenou? Bude vybírat místo i s ohledem na to, co máte za sebou?
Doktor říkal, že mám vyrazit do tepla a hlavně nic nedělat. Jen odpočívat. V teple jsem byl sice i loni, ale nyní to zřejmě budou buď Kanárské ostrovy nebo Mallorka. Jsem sice duší cestovatel a rád poznávám nové země, ale do konce mojí lyžařské kariéry se budu muset uskromnit. I když to z Bali či Thajska ani nemuselo být.
Jak reagovali soupeři, když se dověděli, co vás potkalo?
Skoro všechny to překvapilo. Asi nejvtipněji reagoval táta Ivicy Kosteliče, se kterým se hodně přátelím. Několikrát mě zvali k nim na ostrov do Chorvatska. „Jen idiot a německý turista by jel do Thajska. Cos tam proboha dělal? Tohle by se ti u nás nestalo,“ křičel na mě a ještě přidal pár peprných výrazů.
Co se honí hlavou sportovci, který jezdí na vozíku?
Mně se rozhodně hlavou nehonil sport. Řešil jsem základní věci, abych si mohl dojít na záchod nebo si nakoupit v obchodě a večer si uvařit. Ale protože už jsem v tom zběhlý po zlomeninách, tak mě to úplně nevyděsilo. Vím, že hlavní je trpělivost, proto jsem nepropadal panice, i když i na mě to bylo hodně drsné.
Čím?
Vším. Hlavně tím, že nikdo nic nevěděl. Volali mi rodiče, ať si konečně někam zajdu, ale já jsem ani nemohl chodit. Dostal jsem se do začarovaného kruhu. Z interny, kdy nic nenašli, mě poslali na oddělení tropických chorob. Tam také nic, takže zpátky na internu. Nikde mě nechtěli a všude mi říkali: My ti nepomůžeme. Sem nepatříš. Všichni byli na nervy a já v tom musel žít. Nebylo to příjemné.
Napadlo vás, že už nikdy nebudete lyžovat?
To jsem fakt v tu dobu vůbec neřešil. Bylo mi to jedno. Zajímalo mě, jestli se z toho dostanu a budu ještě někdy zdravý. U mě to není klišé, sport mě sice baví, lyžování mám moc rád, ale pořád je to druhá věc v životě za těmi normálnostmi, jako je zdraví, rodina.
Takže byste raději dostal titul Podnikatel roku než získal olympijskou medaili?
Raději bych neřekl. Dosáhnout obojího by bylo krásné a bylo by to pro mě na jedné úrovni.
Může vám přestávka opět pomoci? Rok a půl jste po zlomenině nohy nelyžoval a nezávodil, pak jste měl životní sezonu…
Po zlomeninách jsem se povahově hodně změnil. První jsem měl v šestnácti, poslední před čtyřmi roky. Byl jsem přidrzlý blbeček, který jenom vyhrával a všechno se mu dařilo. Prostě machýrek, který lámal rakety na tenise. Díky zlomeninám a tomu, co mě potkalo, jsem zjistil, že priority jsou jinde. Pokud žiju a chodím, je to fajn. Lyžování dělám pro zábavu. A po všech těch problémech mám ještě větší chuť do tréninku, zlepšovat se.
Bude olympiáda v ruském Soči 2014 vrcholem vaší kariéry, nebo už jste ho zažil ve Vancouveru 2010?
Když se na to podívám očima sportovce, tak vrcholem bude Soči. Budu mít nejvíce zkušeností, pojedu tam v ideálním závodním věku. Ale nebudu se nervovat tím, že jde o olympiádu. To jsem nedělal ani před tím, protože to je na škodu. Do hlavy si dostanu, že to je závod jako každý jiný a pokusím se v něm dosáhnout co nejlepšího výsledku. I když jsou do Soči ještě dva roky, tak jsem probíhající sezonu „pohřbil“, abych byl na ty další dvě sezony připravený se vším všudy.
Zastáváte heslo „v nejlepším skončit“?
To neřeším. Odejdu, až mě to přestane bavit.
Blíží se ten okamžik?
Ne. Klidně ještě budu jezdit deset let, záleží na zdraví. Vždyť ještě teď se Světového poháru účastní Patrik Jaerbyn, kterému bude 43 let a v minulé sezoně jezdil do první desítky. K tomu vyhrál minulý rok mistrovství světa „ski + golf“. Já jsem ho vedl po lyžařské části, ale pak jsem musel odjet. V golfu zatím nejsem tak silný, takže nevím, jestli bych ho porazil. Teď však mám čas, takže se chci do května pořádně připravit, to je moje letošní meta.
Ondřej Bank (31)
Narodil se v Zábřehu na Moravě, nyní žije ve Štědrákově Lhotě na Šumpersku. S lyžováním začal ve třech letech ve Štědrákově Lhotě – na vlecích, které postavil jeho táta. Na mezinárodní scéně se poprvé objevil v roce 1995, do české seniorské reprezentace patří čtrnáct let. Svého největšího úspěchu dosáhl 29. listopadu 2007, kdy zatím jedinkrát stanul na stupních vítězů ve Světovém poháru – v kombinaci v Beaver Creeku (USA). Na loňském mistrovství světa v německém Garmisch-Partenkirchenu skončil pátý v superkombinaci, což je jeho nejlepší umístění na velkých akcích. Šestý byl v kombinaci na olympijských hrách 2006 v Turíně. Standardně také boduje ve Světovém poháru v obřím slalomu a slalomu. Závodí za Duklu Liberec, trénuje ho bratr Tomáš. Je svobodný, bezdětný.
Vagus
je za a) bloudivý nerv a za b) bezdomovec, pobuda, povaleč, obejda, vagabund.
