Je čas na veřejnou diskusi o postavení justice
Téměř už po generaci žijeme ve zcela jiných společenských podmínkách. Většina věcí se méně nebo více změnila, jen lidé jsou titíž a ještě k tomu starší. A mají s tím vším leckdy řádné problémy, přespříliš ovlivněné tím, v čem žili, a zideologizované tím, v čem nežili. Vždy je ale dobré i ty nejsamozřejmější věci znovu promýšlet. A protože svoboda nevzniká proklamací, ale používáním, je to současně i výzva k otevření některých zřídka frekventovaných či téměř tabuizovaných témat.
Jedním z takových horkých námětů je soudnictví. Nejde o nic nepodstatného, v teorii i v praxi je soudnictví jedním z pilířů demokracie. Není na čase otevřít veřejnou diskusi o postavení justice a o tom, co se od ní očekává, a jak tomu odpovídá sebepochopení justice samé?
Duch zákona.
Jeden velmi starý příběh vypráví o disputaci mudrců neobvyklým způsobem: nevšímá si totiž jejího předmětu, ale procesní stránky. Spor se vyhrotil, jeden mudřec stál proti všem ostatním. Vznesl všemožné racionální argumenty, ale ostatní mu je neuznali. Uchýlil se proto k argumentům nadpřirozeným a požádal o osvědčení svého stanoviska strom, ten se souhlasně pohnul ze svého místa, i proud řeky se otočil a zdi budovy se ponachýlily. Tato nadpřirozená znamení nebyla ostatními uznána pro nepřípadnost. Osamělý mudrc tedy oslovil nebesa! I nebeský hlas mu dal za pravdu. A jak se k tomu postavila oponující většina? Ani tento argument neuznala, s poukazem na dříve z nebes daný zákon o tom, že se jednotlivec má podřídit většině. I byl dotázán svědek, který byl v tu dobu na nebesích přítomen, jak se na toto rozhodnutí pozemských mudrců tvářil nebeský vládce. Smál se radostí, odpověděl svědek, a říkal: Moji synové mě porazili, moji synové mě porazili!
Čím po celá staletí oslovuje tento příběh, že se o něm stále diskutuje a dále se šíří? Lze ho vykládat mnohými způsoby, ale vždy přítomným prvkem je konstatování, že zákony platí i na zákonodárce! Potažmo, že zákony by měl zákonodárce dělat takové, aby mu nebylo blbé se jimi také sám řídit. Dosvědčuje však především a naprosto nevývratně svrchovanost rozhodovacího procesu, do něhož není dovoleno intervenovat přirozenými, ani nadpřirozenými způsoby! Co pak znamená ta neobvyklá, až dráždivá pointa? Je výrazem naprosté a přirozené autority, která se onou smělostí nejen nedala zaskočit, ale naopak se potěšila příhodně pochopeným a osvojeným „duchem zákona“.
Právo či spravedlnost.
Postavení soudců má tedy být výsostně svrchované a respektované. K čemu společnost zřizuje tuto instituci, co od ní očekává, že ji vybavuje takovými privilegii? Ústředním motivem je - dějinně i geograficky vždy a všude požadovaná - spravedlnost; nadto k ní odkazuje etymologie samotného pojmu iustitia. Zatímco tedy v obecném povědomí bývají soudci dáváni do souvislosti s hledáním a nalézáním spravedlnosti, jejich ústavní sebepochopení bývá vyjadřováno - z tohoto pohledu poněkud cynicky - jako „aplikace práva“. Má k tomu co říci jiný starobylý příběh, tentokrát o králi Šalomounovi, který velmi netradičním způsobem nalezl spravedlnost v případě sporu dvou matek o kojence? Jsem přesvědčen, že má. Těžko lze totiž nalézt v dobovém kontextu jakékoliv královo oprávnění nařídit rozetnutí dítěte! Z hlediska „aplikace (procesního) práva“ se tedy král zachoval naprosto svévolně; nalezl však spravedlnost! Hypertrofovaná formalizace aplikovaného práva vede k aforismu, že právní stát je ten, v němž se daří dobře právníkům; avšak nedostatek aplikované spravedlnosti vede ke stále silněji pociťovaným méně či více zřetelným tendencím „brát spravedlnost do svých rukou“. A to jistě není dobrým znamením! Neboť jednou ze známek civilizace je to, že spravedlnosti bývá dosahováno regulovaným a transparentním způsobem, nikoliv „na divoko“.
Smělá dcera.
V této souvislosti lze vyslovit poněkud smělou myšlenku, totiž zda citované příběhy nemohly poskytnout prezidentovi republiky jisté východisko pro jiné řešení nedávné kolize při ne/jmenování navržených kandidátů do soudcovských funkcí. Nejmenovaná kandidátka totiž osvědčila velkou nezávislost - a navíc se odhodlala řešit spor způsobem justici přiměřeným (transparentním a regulovaným), totiž předložením formální stížnosti kompetentní instituci, a nikoliv způsobem taktického vyčkávání, jenž je případnější spíše pro diplomacii. Je skutečně tak nemožná představa, že by byla právě ona jmenována - a na Hradě by bylo lze tušit laskavý, hrdý a potěšený úsměv: tato (dcera) by měla na to, mě porazit…?
Na závěr a pro odlehčení uveďme lidové neboli vulgarizované varianty obou starobylých příběhů. První podání pouze vyhrocuje pointu, když hovoří o sporu pěti mudrců. Čtyři jsou proti jednomu. Onen osamocený se nevzdává a zcela dle tradice se dovolává nadpřirozených znamení, až se otevřou nebesa a na souhlas zaburácí i nebeský hlas. Poté, co mudrce přejde posvátná hrůza, konstatuje předsedající: „Dobře, dobře. Tak tedy 4:2“.
Varianta šalomounského příběhu dobře ilustruje nelehkost soudcovského poslání. Ve městě, kde je nedostatek ženichů, rozhoduje soudce spor dvou potenciálních tchyní, čí dceru by si měl rozporovaný, aktuálně jediný ženitby schopný mládenec vzít. Soudce poněkud mechanicky rozhodne nechat ženicha rozetnout, aby se dostalo na obě strany, jedna žena se jej tedy - zcela v souladu s tradicí - vzdá. A mládenec je přiřčen té druhé, která by ho nechala rozetnout, protože právě ona prokázala vlastnosti správné tchýně.
