Na severní Moravě začalo odpočítávání
Vítkovické železárny stojí před konkursem. Nahromaděné problémy domácího hutnictví táhnou ke dnu i jejich dva sousedy - Novou huť a Třinecké železárny. Všechny tři firmy jsou na severní Moravě. Celkem zaměstnávají zhruba 36 tisíc lidí. Vláda se tváří, že doutnající ohnisko uhasí. Informace o skutečné situaci hutí zatím skrývá pod pokličkou. Je přitom otázka, zda vůbec má sama dostatečné informace o vážnosti situace.
Ministerstvo financí nyní zvažuje, zda nepošle Vítkovice do konkursu. Podnik má více než půlmiliardové dluhy u finančních úřadů a státu rovněž dluží na sociálním a zdravotním pojištění. Vůči Správě sociálního zabezpečení měl začátkem listopadu závazek ve výši téměř 652 milionů korun a například VZP Praha dluží 39 milionů korun.
Zprávy o katastrofální situaci Vítkovických železáren jsou už hodně staré, ale pramálo konkrétní. Jasné je, že firma má likvidní potíže takového rozsahu, že se z nich sama nedostane. Jednání s věřiteli však uvízlo na mrtvém bodě. Vznikla tak kuriózní situace: vedení Vítkovic bylo přesvědčeno, že poradenská firma Deloitte & Touche pro ně připravuje návrh řešení pro jednání s věřitelskými bankami. Na první schůzce však zástupci D&T prohlásili, že pracují pro Fond národního majetku jako hlavního akcionáře, a žádný návrh nemohou tudíž předložit. Od té doby se konají sice pravidelné schůzky věřitelů s akcionáři, ale každá banka řeší své pohledávky individuálně a inkasuje okamžitě z Vítkovického účtu vše, co na něj přijde. To potápí ostravský gigant do ještě větších problémů.
Nad finančními toky v krachující firmě má nadále kontrolu pouze management a nikdo pořádně neví, co se děje se zbytky majetku. Jde opravdu o zbytky, protože z důvěrné vnitřní zprávy D&T, kterou se podařilo týdeníku EURO získat, vyplývá, že kumulovaná ztráta společnosti dosáhla osmi miliard korun. Podnik se základním jměním deset miliard korun má navíc po lhůtě splatnosti závazky ve výši tří miliard korun.
Šetření nezávislého auditora odhalilo slabinu, s níž se vítkovičtí manažeři dosud nikde nechlubili. Firma Deloitte & Touche, která prověřovala faktury nad 500 tisíc korun, vyčíslila závazky společnosti na více než 5,4 miliardy korun. Mezi věřiteli sílí přesvědčení, že zachránit zbytky podniku může už jen konkursní správce.
Potíže postihly i další oceláře. Mezi bankéři koluje smutný vtip, že rozdíl mezi Vítkovicemi a Novou hutí je jeden rok.
Spánek v iluzích.
Dlouho odkládaná restrukturalizace hutnictví tak může skončit dříve, než ji stačí zahájit konkursní řízení. Cesta, jak z kapacit na deset milionů tun oceli udělat funkční celek schopný produkovat šest milionů či ještě méně tun, je ve světě odzkoušená. Vždy stojí hodně peněz a znamená mírně řečeno sociální neklid. V případě, že se nepodaří hutě zeštíhlit a zachovat při životě, může být sociální dopad dramatický. Počet lidí, kteří se dostanou do existenčních potíží, může dosáhnout v severomoravském regionu přinejmenším desetitisíců, pokud započteme všechny, kteří jsou na provozu hutních gigantů závislí.
Na severní Moravě je soustředěno devadesát procent domácí hutní produkce. Plán restrukturalizace domácího hutnictví, který vláda schválila v říjnu letošního roku, počítá se snížením počtu pracovníků odvětví na méně než polovinu.
Pokud by tento scénář platil, mohou se s ním místní úřady práce vyrovnat. Ředitel ostravského úřadu práce Zdeněk Prouza odhaduje, že propuštění tisícovky osob ročně zvedne na Ostravsku nezaměstnanost o půl procentního bodu. Pokud by už v příštím roce muselo z hutí odejít kolem tří tisíc lidí, zvýší se na celé severní Moravě nezaměstnanost z nynějších 13,7 procenta na patnáct až šestnáct procent. „S podobným propouštěním jsme se kvůli situaci v dolech a v hutích potýkali i v minulých letech, řekl.
Přijatý plán restrukturalizace sice neobsahuje žádný konkrétní program, jak zmírnit dopady propouštění, ale předpokládá nutné výdaje na tyto účely ve výši přes šest miliard korun. Na popud vlády začíná nyní zájmové sdružení hutních podniků, asociace Hutnictví železa, připravovat jednotlivé kroky a místní úřady práce se s nimi mají seznámit na přelomu ledna a února příštího roku.
K selance daleko.
Schválenému plánu útlumu hutnictví zřejmě věří málokdo. Ministři české vlády k němu měli 24. listopadu v Kolodějích seminář. Státní úředníci odmítli vysvětlit, proč tak pozdě, když tento plán schválili už 11. října tohoto roku.
O schůzku a informace o problémech hutnictví žádal týdeník EURO představitele ministerstva průmyslu a obchodu opakovaně nejméně čtyři týdny. Na rozhovor si nikdo nenašel čas přesto, že tento úřad za odvětví odpovídá a v Nové huti a Vítkovicích zastupuje státního akcionáře.
O problémech hutnictví odmítli hovořit i šéfové Nové huti a Vítkovic. Odborníci, kteří se tímto oborem zabývají, žádali, aby se u informací neobjevilo jejich jméno. Většina z nich argumentovala slibem mlčenlivosti, který při jednání se státními úřady podepsali. Výjimkou tak byl generální ředitel Třineckých železáren Jiří Cienciala, který ochotně odpovídal na otázky a opakoval to, co říkal už na jaře. Bez restrukturalizace hutnictví v ČR nepřežije a jeho financování bude velmi nákladné. Musí být přitom věcí především jednotlivých podniků a jejich schopnosti tvořit cash flow. Aby tyto zdroje nebyly hned na počátku ohroženy chybnými rozhodnutími o nákupech surovin či o investicích, je nezbytná koordinace všech tří severomoravských výrobců. K tomu má sloužit navržené konsorcium.
Konsorciální vlny.
Představitelé Třineckých železáren, Nové huti a Vítkovic koncem října oznámili, že se jejich podniky chystají spojit síly a do restrukturalizace vstoupit se společným programem. Vytvoří proto sdružení. Příslušná konsorciální smlouva je už připravena a podepsána by mohla být do konce listopadu. Smlouvu o smlouvě budoucí stvrdili šéfové hutí za účasti premiéra Miloše Zemana 25. října.
Majetek konsorcia by podle nynějších výkazů zainteresovaných firem přesahoval 30 miliard korun, výkony 75 miliard. Koordinace investiční, obchodní a personální politiky zúčastněných podniků by pomohla při útlumu neefektivní výroby, zamezila zdvojení investic a přispěla k dosažení lepších nákupních cen. Přesto smlouva o konsorciu do konce listopadu podepsána nebude. A otázkou je, zda vůbec někdy spatří světlo světa.
Proti je Fond národního majetku, rozhodující akcionář Vítkovic a Nové huti. Se záporným stanoviskem přišel i největší věřitel Nové huti, nadnárodní korporace IFC, která financovala výstavbu minihuti a ostravský podnik jí dluží deset miliard korun. Obavy z chystaného spojení tří podniků tlumočili představitelé IFC i premiéru Miloši Zemanovi. Schůzka proběhla v pátek 19. listopadu a její výsledek odmítl zástupce IFC Miloš Večeřa komentovat. „Je to velmi citlivá otázka a my jsme dostali z centrály IFC pokyn, že se k tomuto tématu nesmíme vyjadřovat, uvedl.
Fond národního majetku zatím podpis konsorciální smlouvy zablokoval požadavkem, že se takový krok musí předjednat v dozorčí radě Nové huti a Vítkovic. Využil tak jediné možnosti, jak se vůbec k podobnému kroku vyjádřit. Přípravu smlouvy s ním nikdo nekonzultoval. Proč také, když výkon akcionářských práv byl svěřen ministerstvu průmyslu a obchodu.
Za dozorčí radu má konsorciální smlouvu podepsat jen její předseda a v obou podnicích jsou to zástupci ministerstva průmyslu a obchodu. Ve Vítkovicích náměstkyně Milada Vlasáková, v Nové huti náměstek Robert Sýkora.
Propojení nepropojení.
Z postoje FNM je zřejmé, že myšlenku konsorcia upekli šéfové zúčastněných podniků spolu s ministerstvem průmyslu a obchodu tak trochu za jeho zády. Fond namítá, že je tady nebezpečí majetkového propojení. To naopak odmítá šéf Třince Cienciala a pozastavuje se nad tím, že někdo vůbec šíří tuto nepravdivou tezi. A po pravdě řečeno, konsorcium skutečně ze své právní podstaty nemá s kapitálovým propojením nic společného a pro stanovený účel může být i vhodnou formou.
Podle návrhu organizačního řádu sdružení má o společných věcech rozhodovat správní rada, v níž zasednou za každý podnik dva zástupci. Není určeno, jak se budou tito zástupci vybírat a zda k tomu bude mít v případě polostátních firem co říci státní akcionář. V páté kapitole organizačního řádu se přitom hovoří o možnosti vkládat do sdružení finanční prostředky. Další kapitola pak upozorňuje, že „za závazky, které vzniknou vůči třetím osobám v rámci činnosti sdružení či rozhodnutím správní rady, je každý účastník odpovědný celým svým majetkem . To je ovšem charakteristickým znakem každého konsorcia z jeho podstaty.
Podle Ciencialy by na úrovni konsorcia vznikaly pracovní týmy, například pro hledání optimálního modelu nákupu surovin, organizovaní velkých oprav, zajišťování dopravy a podobně. Takové projektové řízení se v Třinci mimořádně osvědčilo.
Úředníci fondu nechtějí konsorcium i proto, že může být překážkou chystané privatizace. Těžko si lze představit, že stát najde strategické partnery pro Vítkovice a Novou huť, pokud budou tyto podniky svázány konsorciální smlouvou o společném postupu. Na druhou stranu každý nový vlastník bude stejně muset hledat cestu k dohodě s ostatními ocelárnami. Navíc je za současného stavu zcela vyloučeno, že by do nerestrukturalizovaných Vítkovic či Nové huti vstoupil jakýkoli partner.
Založení konsorcia může zřejmě nejvíce přinést třineckému podniku. Jako soukromá firma nejintenzivněji cítí potřebu dohodnout se na tom, do čeho investovat a kde raději dobrovolně vyklidit pozice. Tak například již uzavřené dohody předpokládají přesun výroby drátu z Nové huti do Třince, kde má být na oplátku zastavena výroba plechu, aby mohly být lépe vytíženy kapacity Nové huti. Na schůzku, na níž měla být smlouva definitivně podepsána, přišel údajně zástupce Třince jako jediný, kdo měl podpisy předem připravené.
Restrukturalizace hutnictví se bez státních peněz neobejde. To je možná důvodem onoho sporu kolem hutnictví na Moravě. Navíc lze počítat i s nemalými prostředky z fondů Evropské unie.
Bez majetku.
Stav hutní a strojírenské společnosti Vítkovice je více než zoufalý. Na konci roku očekává osmimiliardovou ztrátu, obrat z dříve obvyklých dvaceti miliard korun klesne na třináct. Nedávno bylo v podniku dokončeno auditorské šetření, jež mělo za úkol zjistit skutečný stav majetku. Představitelé majoritního vlastníka, Fondu národního majetku, sice nechtějí výsledky zveřejňovat, ale týdeník EURO se od dobře informovaného zdroje dozvěděl, že reálná hodnota základního jmění je o čtyři až šest miliard nižší než dnes uváděných 10,6 miliardy korun.
Vítkovické závazky po splatnosti dosahují již tří miliard, celková zadluženost překračuje 5,5 miliardy. To vše dohromady jednoznačně ukazuje na to, že podnik by měl pomalu, ale jistě sám na sebe podat návrh na konkurs.
„Vítkovice při současném stavu nemají naději přežít, zdůraznil analytik společnosti Atlantik FT Roman Cenek. Stát by proto podle jeho slov přišla nejlevněji likvidace společnosti, v jejímž průběhu by se novým vlastníkům rozprodaly jednotlivé výroby. Hutní část Vítkovic momentálně jede na plný výkon a podle odborníků má z větší části šanci na přežití. Významnější kapacity však zabírají servisní činnosti (budou se podobně jako v Nové huti převádět do samostatných subjektů) a strojírenství. A to je podle všeho u konce s dechem. Strojírenské kapacity jsou z více než poloviny nevytížené a výrobní jednotky, do kterých se již několik let nevložila ani koruna, vyčerpané.
Vítkovice byly jako jedny z prvních zařazeny do revitalizačního programu, který vede konsorcium Latona-Lazard. Teprve to vynese konečný verdikt, zda má smysl do Vítkovic posouvat miliardy ze státní kasy. Lze ho čekat snad do měsíce.
Balvan dluhu k neunesení.
I v Nové huti se letos začíná hospodaření povážlivě kývat. Nyní se ztráta prohloubila na zhruba sedm set milionů korun. Zbožným přáním generálního ředitele Jaroslava Pětroše je, aby se výsledek za celý rok nepřehoupl přes minusovou miliardu korun. Podnik počítá s tím, že letos utrží zhruba o desetinu méně než loni, tedy 28 až 29 miliard korun. Značnou část poklesu i propadu v hospodaření připisuje Pětroš celosvětové krizi v ocelářství. Například ceny výrobků údajně poklesly o sedmnáct procent a tuzemská poptávka po produkci Nové huti se snížila na pětapadesát procent loňské úrovně.
Společnost je navíc značně zadlužená, objem cizích zdrojů téměř dvakrát přesahuje vlastní jmění. Největší část závazků jde na vrub nedávno dokončené investice, do takzvané minihuti, a podnik zahraničním bankám a nadnárodní IFC dluží zhruba deset miliard korun.
„Nová huť nebude pravděpodobně schopna generovat dostatek vlastních zdrojů na splácení úvěrů, soudí analytik společnosti Atlantik FT Roman Cenek. Ředitel Pětroš však doufá, že krize v ocelářství pomalu odeznívá a Nová huť bude již příští rok schopna hospodařit v černých číslech, a se splácením tedy nebudou výraznější problémy. „Mezi lety 2000 a 2005 si dáme investiční prázdniny. Pak by se měl objem cizích zdrojů snížit na polovinu vlastního jmění, načrtává optimisticky.
Situace však asi zdaleka tak růžová nebude, když Nová huť v minulém týdnu oznámila, že nebude kopírovat útlum v desetiletém restrukturalizačním období, ale zeštíhlit hodlá již do roku 2003. Do té doby by mělo hutní výrobu v Ostravě-Kunčicích opustit osm tisíc zaměstnanců. Část z nich půjde na dlažbu, část odejde s provozy, které nesouvisejí s hutní výrobou a jež chce firma prodat. Zatím prý nejde přesně vyčíslit, kolik zaměstnanců se opravdu ocitne bez práce, nicméně ročně by to mělo být asi osm set až tisíc lidí. Nová huť by tedy v roce 2003 měla zaměstnávat necelých šest tisíc pracovníků.
Do příznivého světla Novou huť na druhou stranu staví, že v podstatě dokončila modernizaci provozu. Například právě se rozbíhající minihuť by údajně měla ušetřit desetinu materiálu a téměř třetinu energií. Další zlepšování technologie už pravděpodobně zůstane na strategickém partnerovi. Její využití však záleží také na koordinaci s dalšími oceláři v regionu.
S nosem nad vodou.
Nejlíp se ze severomoravského ocelářského tria tváří výsledky jediné zprivatizované firmy - Třineckých železáren. Na rozdíl od svých kolegů ohlašují i letos zisk, otázkou zůstává, jak dlouho jim vydrží. Někteří z odborníků soudí, že Třinec z linie nevybočuje, pěkné výsledky jsou pravděpodobně valnou měrou výsledkem minulosti, kdy to byl nejlépe zainvestovaný hutnický podnik na Moravě. Dnes má část velkého propuštění již za sebou. V posledních deseti letech klesl počet zaměstnanců z osmnácti na osm tisíc.
Za letošní první pololetí měl Třinec zisk, i když zhruba pětkrát menší než v loňském roce. Tržby však klesly jen o dvacet procent, což dokumentuje, jak velkou váhu mají v hutnictví fixní náklady.
Virtuální miliardy.
Všechny tři severomoravské ocelárny si částečně ve svých výrobních programech konkurují. Například Vítkovice se s Novou hutí překrývají ve výrobě plechů. Tichá dohoda mezi společnostmi však předpokládá, že ve Vítkovicích se budou i nadále válcovat tlusté plechy (linka kvarto - tloušťka až 400 milimetrů) a v Nové huti tenké (minihuť - tloušťka pět až osm milimetrů).
Ovšem ocelářské pece, jež díky technologii kontilití zabezpečují polotovar pro výrobu plechů, se už nebudou ve Vítkovicích modernizovat. Tento polotovar nakonec bude pocházet z Třince, kde funguje moderní konvertorová ocelárna.
Vládou schválený plán restrukturalizace domácího hutnictví je rozložen do roku 2010 a předpokládá nejenom útlum neefektivních výrob, ale zejména rozvoj produkce s vyšší přidanou hodnotou. Cílem je zvýšit produktivitu práce z dnešních 160 tun na zaměstnance na 400 tun (průměr EU dosahuje 483 tun).
Plán vychází z toho, že do roku 2010 stoupne domácí spotřeba o 1,2 milionu na 4,9 milionu tun oceli ročně. Celková výroba by měla klesnout jen nepatrně na 6,15 milionu tun. Tržby by však měly díky přechodu na sofistikovanější výrobky vzrůst téměř o třetinu na 123,7 miliardy korun.
Celý proces bude doprovázet výrazné zeštíhlování: hutnictví bude muset opustit sedmadvacet tisíc pracovníků, což je polovina dnešní zaměstnanosti. Téměř pět tisíc míst bude zrušeno při likvidaci zastaralých provozů. Přímo ve výrobním procesu v hutích nakonec zůstane pouhých patnáct tisíc lidí. Jen na řešení sociálních dopadů vláda má vláda vyčlenit něco málo přes šest miliard korun.
Vládní restrukturalizační plán vyžaduje náklady asi osmdesát miliard korun, přičemž padesát miliard by měly ve svých zdrojích najít samy ocelárny. „Nevím, zda je reálné, aby tyto prostředky byly k dispozici, namítá šéf Nové huti Jaroslav Pětroš.
Program restrukturalizace domácího hutnictví zpracovalo v poslední instanci Grégrovo ministerstvo. Podle nezávislých odborníků ovšem tento úřad vycházel z odhadů, které mu připravili představitelé severomoravských hutí. Plán je tak až příliš optimistický. Evropský trh je nyní více než přesycený a vychází z příliš optimistických předpokladů budoucího odbytu.
Česká vláda si musela s restrukturalizačním plánem pospíšit, aby konečně mohla utišit Brusel. Odtud totiž se ozývala kritika, že všechny dosavadní kroky jsou jen kosmetické změny. Evropská unie vyžaduje, aby Česká republika zajistila skutečný útlum tuzemské výroby. Proti urychlenému schválení restrukturalizačního plánu nebyly ani tři severomoravské podniky, kterých se nejvíc dotkne. Zřejmě si jsou vědomy, že i když je plán vůbec největším zásahem nejen do struktury těchto tří firem, ale celého odvětví, pokud zůstanou sedět s rukama v klíně, čeká je jen role exponátů v hutnickém muzeu.
Západ už má nejhorší za sebou
Země západní Evropy začaly s restrukturalizací ocelářského průmyslu už koncem sedmdesátých let. Alfou a omegou byla redukce nadměrných výrobních kapacit. Proces byl složitý a protáhl se prakticky až do devadesátých let. Dnes doznívá v podobě různých fúzí či akvizic, které mají ocelárnám snížit náklady a zefektivnit výrobu.
První restrukturalizační programy předložil komisař pro průmysl Evropského hospodářského společenství (EHS) Etiene Davignon začátkem osmdesátých let. Vedly k tvrdému snižování výrobních kapacit, předepisovaly zemím výrobní kvóty na mnohé ocelářské výrobky a vyzývaly je k dobrovolnému omezování vzájemného vývozu. Na to vše nutně navazovalo masové propouštění hutníků. V období 1982 až 1985 komisař pro průmysl přišel s návrhem, aby se dosavadní výroba oceli v EHS, která se v té době pohybovala kolem 93 milionů tun, snížila do roku 1985 o 35 milionů tun. Z odvětví mělo odejít asi 70 tisíc pracovníků. Oba záměry se ale podařilo splnit jen zčásti. Jejich realizace byla limitována hrozícími sociálními dopady. Těch se obávali hlavně Italové.
Sociálním otřesům se vlády jednotlivých zemí tehdy ještě EHS (později EU) snažily zabránit různými sociálními programy. Podle dostupných informací šlo od roku 1982 do roku 1987 ze státních prostředků na vytváření alternativních pracovních příležitostí v nejhůře postižených ocelářských oblastech Evropského společenství více než 200 milionů britských liber.
Restrukturalizaci doprovázela řada sporů. Vyplynuly jednak z nestejné vyspělosti ocelářského průmyslu jednotlivých členských zemí a jednak se týkaly subvencování odvětví.
Velice radikálně omezila ocelářské kapacity například British Steel ve Velké Británii nebo v té době největší německé ocelárny Hoesch, Kloeckner a Salzgitter. Tito výrobci přesto záhy požadovali větší přístup na evropský trh. Pomaleji probíhala redukce kapacit například ve Španělsku nebo Itálii.
Snižování kapacit probíhalo v té době rychleji a razantněji v soukromých ocelárnách než ve státních. Přitom soukromé firmy ho uskutečňovaly často bez větších nároků na tučné subvence. Většina peněz určených na podporu restrukturalizujících se firem plynula do velkých státních společností. Na to velmi často poukazovaly soukromé německé ocelárny. Zejména se jim nelíbila finanční podpora francouzských státních společností Usinor a Sacilor, které navíc program snižování kapacit a počtu zaměstnanců odkládaly. Subvencování ocelářského průmyslu bylo velmi citlivým bodem restrukturalizačních programů ocelářského průmyslu v zemích EU prakticky do nedávna.
Dagmar Truncová
