Rozvojový svět dokáže přinášet levné a pronikavé inovace. Proto se ho vyplatí sledovat
V rubrice Makro se často věnujeme příspěvkům Ricarda Hausmanna, bývalého venezuelského ministra plánování a současného profesora na Harvardu, protože v sobě spojuje špičkového ekonoma s autentickou zkušeností praktika, který se ekonomickým rozvojem léta zabýval v „terénu“. Takových ekonomů dala Latinská Amerika víc. Autor Makra se třeba učil mezinárodní ekonomii podle učebnice, jejímž spoluautorem byl chilský ekonom, ministr financí Felípe Larrain Bascunán. Jakou brzdu představují nedefinovaná vlastnická práva pro ekonomický rozvoj, jsme zase mohli poznat lépe z prací Peruánce Hernanda de Sota. Ale to jen na okraj. Příjmová a majetková nerovnost je momentální hit, ale Ricardo Hausmann upozorňuje na mnohem méně diskutovaný problém, jímž jsou obrovské rozdíly v produktivitě firem, které souvisejí s tím, že řada vstupů, které jsou pro moderní výrobu potřebné, nejsou snadno přenositelné a je velmi obtížné je získat. Suroviny lze dovézt, stejně jako moderní technologie. S prostorovým umístěním infrastruktury je to horší, koneckonců v zemi, která nemá ani z půlky hotovou dálniční síť, o tom víme své. Ještě mnohem složitější je to s kvalifikací pracovní síly, pracovními návyky, zkrátka vším, co souvisí s „kulturou výroby“. Nejobtížněji přenositel né jsou kvalitní instituce, jež jsou pro rozvoj moderní ekonomiky potřebné.
NÁJEZDNICKÁ VSUVKA Každého, kdo někdy byl třeba v Indii, musí šokovat na první pohled viditelný rozdíl mezi „kapsami“ vysoké produktivity napojené na globální ekonomiku a prosperující díky ní (namátkou – Bengalúr s jeho IT a outsourcingem služeb), a „podrozvinutým“ okolím. Hausmann říká, že redistribuce je paliativem, nikoli řešením pro skutečný cíl, jímž je široce sdílená vysoká, akumulovaná produktivita.
Dovolte malou historickou odbočku, jež to snad vhodně ilustruje. Mongolové ve třináctém století při svých výbojích věnovali stejnou pozornost nejen loupení všeho cenného, na co narazili, ale také ze svých výprav „dováželi“ do svého rodícího se impéria ve velkém znalosti a dovednosti – od arabských a perských matematiků, od lidí znalých písemné administrativy, od zbrojířů (damascénská ocel) či astronomů, ale i od saských horníků, kteří ovládali na tehdejší dobu moderní způsoby těžby. Od Číňanů převzali všechno, co bylo k užitku, a nebylo toho zrovna málo, včetně vynálezu papírových peněz. Palác posledního velkého chána, Čingischánova vnuka Möngkeho v dnes již neexistujícím hlavním městě Mongolské říše Karakoramu vyzdobil jeden náhodně zajatý pařížský zlatník. I jeho talent byl rozeznán a využit… Bůhví, jak by svět dnes vypadal, kdyby po vojenských a obchodních stezkách propojujících Mongolskou říši sahající od Ukrajiny na západě po Koreu na východě nepřišla po pár desítkách let pandemie dýmějového moru. (Do Evropy se dostala v roce 1346 při obléhání přístavu Kafia, dnešní Feodosije na východním Krymu.)
Na téhle dějinné epizodě je fascinující to, že Mongolové dovedli díky superiorní vojenské taktice i strategii porazit ve své době kohokoli. Následně navíc zorganizovali největší pozemní říši v dějinách včetně nikdy předtím a nikdy potom neopakovaného transferu technologií a knowhow, od pěstování rýže z Číny do Persie po znalost algebry z Persie do Pekingu, a tisíc dalších věcí. Mongolové válčili, aby následně vládli a sbírali tributy.
Rozdělovali je mezi sebe podle Čingischánem zavedeného a velmi precizního klíče. Z naakumulovaného globálního knowhow posléze v Mongolsku samotném nic z toho nezůstalo, ale z Číny se za (původně mongolské) dynastie Jüan i za následujících Mingů stala největší ekonomika své doby, která značnou část Mongoly shromážděného vědění zužitkovala. ČÍNSKÝ GRIF Když se díváte na soudobé rozvojové strategie, nevyhnutelně musíte opět narazit na Čínu, jejíž růst začal rozpuštěním zemědělských komun a silným ekonomickým stimulem v podobě přechodu na soukromé rodinné farmy. Dalším čínským „grifem“ bylo vytvoření „zvláštních ekonomických pásem“, kde se od konce sedmdesátých let minulého století koncentroval ekonomický rozvoj a rychle akumulovalo zahraniční knowhow. Tisíce studentů vyjely do Ameriky, s níž byl uzavřen pakt. Již v té době ovšem úroveň gramotnosti obyvatelstva převyšovala současnou Indii, což je první, i když samozřejmě nikoli postačující podmínka široce sdíleného vzestupu produktivity.
Co si z toho odnést? Zaprvé, i nadále vás budeme zásobovat Hausmannem, protože má co říct. Za zamyšlení stojí třeba i ten postřeh o prudkém pádu příjmů výkonných šéfů velkých firem poté, co z daných společností odešli – to naznačuje, že si v době svého šéfování přišli na mnohem víc, než byly jejich náklady obětované příležitosti.
Zadruhé, má smysl sledovat rozvojový svět, protože on může generovat levné a pronikavé inovace. Koneckonců, oni ti Mongolové měli ve třináctém století na jednoho lehkého lukostřelce zásobu pěti mrňavých, avšak vytrvalých koní, a po prvním „markýrovaném“ nájezdu vždycky utíkali. Pyšní evropští rytíři podnikli výpad v těžké zbroji na mohutných, leč pomalých ořích, aby ty drzé vetřelce ztrestali. Všichni do jednoho umřeli.
Zřízení sítě poštoven, jež neuvěřitelně zrychlily přenos informací – rychlý posel střídal ve stanicích koně a ujel až dvě stě kilometrů denně.
Podpora obchodu, výstavba dopravní infrastruktury (kromě pastevectví a chovů koní museli Mongolové všechno dovážet, a na dobytých územích po prvotním rabování podporovali ekonomický rozvoj) – zajištění zcela bezpečného průchodu obchodních karavan, výstavba „motelů a servisních středisek“ po celé říši od Damašku po Peking.
Rozšíření papírových peněz místo kovových mincí a péče o udržení jejich hodnoty, rozvoj obchodního úvěru – hawala. Standardizace měr a vah. (Nadměrná emise papírového oběživa byla posléze průvodním jevem kolapsu Mongolské říše.)
Algebra, astronomie, kartografie a další vědní obory dosáhly rychlého šíření z arabských a perských center díky čínskému vynálezu papíru a tisku do celé říše.
Čínské znalosti farmakologie a anatomie výměnou za lepší chirurgické schopnosti Arabů. Výroba a obchod s textilními výrobky, sklem a porcelánem – propojení dodavatelů z Evropy, muslimského světa, Indie a Číny pozemní nebo námořní cestou.
Rozsáhlá výměna nových zemědělských plodin, pěstebních metod i zpracovatelských technologií mezi Čínou, Střední Asií, Persií a arabskými chalífáty – (rýže a hedvábí z Východu na Západ, bavlna, čaj nebo citrusy z Východu na Západ).
Hutnictví železa a oceli – výměna nejmodernějších postupů mezi muslimskými chanáty a Čínou.
Čingischánův právní kodex Jasa byl na svou dobu velmi moderní a Mongolové nikdy nepohrdli dobrým nápadem ze všech vyspělejších dobytých území; pro řízení Číny s oblibou využívali muslimů, etnických Ujgurů nebo Peršanů.
Náboženská svoboda (v Mongolské říši žili křesťané, muslimové, buddhisté, taoisté, konfuciáni, animisté) a podpora vzdělání a učenosti (učitelé a učenci byli osvobozeni od placení daní).
OSVÍCENÍ MONGOLOVÉ Mongolové ve 13. století byli nejen nositeli hrůzy a utrpení, ale také pronikavých technologických a organizačních inovací, kterými navždy změnili nejen součásti své obrovské říše, ale i civilizace, které vpád Mongolů nikdy nezažily.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
