Sociální napětí a kriminalita v ruských menších městech stoupá
Ekonomická krize silně udeřila i v Ruské federaci. Obzvláště silné obavy vyvolává situace v takzvaných monoměstech, kde většina ekonomicky aktivních obyvatel pracuje v jednom či několika podnicích konkrétního průmyslového sektoru. Žít v ruském monoměstě je jako žít v kleci. Život se soustředí na jednu velkou továrnu, v níž člověk pracuje prakticky celý život. Ale co dělat, když továrna zkrachuje nebo se uzavře?
Bezvýchodnost Obyvatelé průmyslových monoměst se ocitají v neřešitelné situaci. Jediným východiskem jsou hlasité protesty, kterým se státní složky a regionální vlády snaží zabránit. Odhaduje se, že v celém Rusku existuje zhruba 460 takovýchto monoměst (zhruba 40 procent všech ruských měst), v nichž žije 25 milionů lidí a vytváří se 40 procent HDP. V monoměstech všechno souvisí se vším; jestliže se zavřou továrny, utrpí i mateřské školky, školy, jídelny, obchody. Výsledkem je masový nárůst nezaměstnanosti, ale odjet z rodného monoměsta se nikomu nechce, není kam. V okolních městech také není mnoho pracovních příležitostí a na drahé byty ve větších a bohatších ruských aglomeracích, jako jsou Moskva, Petrohrad nebo Jekatěrinburg, lidé nemají peníze. Například v uralském Jekatěrinburgu stojí pronájem obyčejného jednopokojového bytu v průměru 12 až 14 tisíc rublů (zhruba 7500 až 9000 korun), ovšem průměrný plat obyvatele například dvousettisícového města Zlatoust v Čeljabinské oblasti je 11 000 rublů (asi 7000 korun).
Závislost na fabrikách Typologie monoměst je poměrně široká. Jsou města, ve kterých existuje pouze jedna velká továrna, například Norilsk a světoznámý kombinát Norilský nikl. Pak existují monoměsta, ve kterých se nachází několik továren a soukromé i státní vzdělávací instituty. Některá monoměsta jsou uzavřená, protože patří k vojensko-průmyslovému komplexu (VPK). V předchozích relativně bohatých letech mezi nimi existovaly podstatné rozdíly, jelikož každé monoměsto se rozvíjelo poměrně samostatně. Ale krize jejich podmínky postavila v negativním smyslu slova do stejné pozice. Sociální sféra spoléhala na finanční rovnováhu hlavních továren, které do sociálního systému ve městě přispívaly třinácti až patnácti procenty svých čistých zisků (společnosti sponzorovaly dopravu, nemocnice). Ovšem kvůli krizi čtyři- až pětkrát spadla poptávka po jejich výrobcích, čímž se radikálně snížily jejich zisky. Vznikla reálná hrozba finančních škrtů, kvůli čemuž dříve zabezpečená města a okresy končí s rozpočtovým deficitem. Z bohatých a zabezpečených monoměst se stávají města ztrátová a krizová. Neuměla si uložit finanční prostředky „na horší časy“ a městský rozpočet i obyvatelé jsou závislí na konkrétním finančním stavu svého zaměstnavatele. Tato závislost je skutečně obrovská; třeba rozpočet monoměst Verchňaja Salda (Sverdlovská oblast, 50 tisíc obyvatel) či Selenginsk (Burjatsko, 15 tisíc obyvatel) závisí z 50 procent na příjmech hlavního závodu. V případě monoměsta Vyksa (Nižněgorodská oblast, 58 tisíc obyvatel) je to dokonce 80 procent.
Diverzifikace musí počkat V těchto městech dosud nedošlo k diverzifikaci ekonomiky a propuštění zaměstnanci nemají kam jít, což má za následek růst sociálního napětí. Obzvláště silně lze podle ředitele Institutu regionální politiky Bulata Stoljarova napětí cítit v metalurgických centrech, jelikož metalurgický průmysl zasáhla krize ze všech nejdříve. A taky začal jako první propouštět. Monoměsta průmyslového pásu zahrnujícího Ural a jih Sibiře už utratily v letošním prvním ztrátovém čtvrtletí všechny finanční prostředky, nashromážděné během prvních třech čtvrtletích loňského roku. V ropném průmyslu se krize trochu opozdila a do plynárenství podle Stoljarova teprve přijde. Neschopnost diverzifikovat ekonomiku je vážným problémem, který vláda i byznys dosti podcenily. Projektů na tuto diverzifikaci monoměst bylo prozatím realizováno jen velmi málo a na celkovou situaci nemají větší vliv. Jedná se o následek stalinského průmyslového dědictví, které Rusko musí překonat. Podle Stoljarova na Západě existuje velmi pozitivní zkušenost s diverzifikací profilace monoměst, ale v současném Rusku funguje přímé financování. Navrhovat diverzifikaci ekonomické profilace monoměstům v nynějších katastrofických podmínkách je „jako pokoušet se léčit hladem člověka, který umírá hlady,“ říká Stoljarov.
Rostoucí nepokoje
V monoměstech trvá mnohem déle najít si práci než ve městech se strukturovanější ekonomikou (nezaměstnanost v Rusku stoupla od února do května z 8,5 na 10,2 procenta). Pokud tyto podniky zakoušejí existenční problémy, často spouštějí katastrofální zhoršení životní úrovně. Rostoucí sociální napětí může vyústit v protesty, které ale nejspíše nezískají celonárodní charakter. Důvodem je absence opozičních lídrů, kteří by dokázali vést masové protesty, stejně jako to, že mimo monoměsta jsou lokální pracovní trhy více diverzifikované. K masovým vystoupením v ulicích zatím nedošlo, ale od prosince lze pozorovat řadu demonstrací, ačkoli většinou jde jen o několik set protestujících v malých městech. Další zhoršení situace může vyvést do ulic tisíce lidí z oblastních center, jako je Čeljabinsk (v Čeljabinské oblasti v roce 2009 padl HDP o 15 až 20 procent a regionální rozpočet podle gubernátora Petra Sumina nedostane třetinu potřebných příjmů). V centru pozornosti se nedávno ocitlo zhruba dvacetitisícové městečko Pikalevo v Leningradské oblasti, kde se 20. května strhly násilné demonstrace způsobené upadající ekonomickou situací. Nepokoje v Pikalevu slouží jako ukázkový příklad rostoucí sociální frustrace způsobené stále vyšší nezaměstnaností postihující monoměsta. Příčinou sociálních protestů ve městě bylo uzavření tří největších továren, kvůli čemuž třetina obyvatelstva ztratila práci. Protestující násilím vnikli do hlavní administrativní budovy, ale situace se uklidnila poté, co vedení města slíbilo obnovit dodávky teplé vody, které byly přerušeny kvůli zadluženosti elektrárny. Napětí v Pikalevu demonstruje složitou situaci vznikající v ruských městech, které se rozvíjejí okolo monopolního místního zaměstnavatele. Krátce po protestu získalo město z federálního rozpočtu 20 milionů rublů, což ukazuje na snahu Moskvy poskytovat ad hoc finanční pomoc za účelem utlumení sociálního napětí.
Podle ruských odborníků je v první řadě třeba zrušit bariéry pro rozvoj soukromého podnikání. Obyvatelé nemohou čekat, až stát vymyslí, jak jim pomoci. Stát disponuje omezenými zdroji (nikoli materiálními), co se týče možnosti pomoci lidem, kteří ztratili práci. Jako jedno z řešení se nabízí rekvalifikace pro jiné hospodářské sféry, ovšem otázka zní, pro které? Tato krize je zajímavá tím, že není jasné, co bude zítra a jaká kvalifikace bude využitelná na pracovním trhu. Ve spojitosti s tím stát ani samosprávné orgány nevědí, jak v dlouhodobé perspektivě pomoci. Jak vyvést obyvatelstvo ze slepé uličky, v níž se nyní ocitlo.
Tab.:
10 podniků, které byly nuceny propustit nejvíce zaměstnanců (nejen v monoměstech):
Počet propuštěných*podnik*místo
9000*Severstal* Čerepovec, Vologodská oblast
3600*Ural*Miass, Čeljabinská oblast
3000*Magnitogorský metalurgický kombinát*Magnitogorsk, Čeljabinská oblast
3000*Balakovský gumárenský závod*Balakovo, Samarská oblast
3000*TagAZ *Taganrog, Rostovská oblast
2700* Pěrvouralský potrubní závod*Pěrvouralsk, Sverdlovská oblast
2300* Altajský traktor* Rubcovsk, Altajský kraj
2200 *Čeljabinský potrubní závod* Čeljabinsk, Čeljabinská oblast
1500* KamAZ* Kazaň a Naberežnyje Čelny, Tatarstán
1200* GAZ* automobilka* Nižní Novgorod, Nižněgorodská oblast
Pramen:
