Změny struktury rozpočtu ve prospěch mandatorních výdajů jsou jen iluzí pohybu vpřed, ve skutečnosti couváme
V tomto Makru se věnujeme příspěvku bývalého irského premiéra Johna Brutona, který velmi dobře ví, o čem mluví – málokterá země se v důsledcích světové finanční krize vykoupala tak důkladně jako právě Irsko. Přitom je to jediná země Západu, která dokázala v posledním čtvrtstoletí růst opravdu velmi rychle: složená míra růstu HDP v letech 1990 až 2008 představovala tygřích 5,71 procenta, zatímco nejbližší konkurent – Austrálie – zůstal daleko pozadu s 3,34 procenta. Pro srovnání: USA rostly pořád ještě impresivním tempem 2,73, zatímco Česko o dvě procenta. I v přepočtu na obyvatele to bylo celosvětově mimořádných 4,77 procenta, tedy více než průměr šestnácti východoasijských ekonomik a zcela srovnatelné tempo jako známý růstový matador Jižní Korea s 4,51 procenta. (Jasně že na Čínu s růstem HDP na obyvatele o 7,11 procenta nemá.) Díky tomu se Irsko dokázalo velmi pěkně oddlužovat (viz grafy), ale stačil velký vnější šok a kolaps nemovitostní bubliny, financované bankovním sektorem s bilancí mnohonásobně převyšující ekonomiku země, a z „galského tygra“ se stal během pár let pacient přijímající finanční pomoc. A irská vláda sanující bankovní sektor se stala jednou z nejzadluženějších v Evropě. Bruton tenhle příběh koncentruje do jediné poslední věty a v Makru dáváme tuhle růstovou předehru proto, abychom dokreslili hloubku toho šoku a ponížení, které Irové museli prožít.
Není zas tak složité číst mezi řádky, abychom odhalili Brutonovo poselství včetně jeho načasování. Komise totiž posuzuje předložené rozpočty a Bruton explicitně zmiňuje nejen příslušný článek evropské legislativy, podle něhož se má postupovat (který mimo jiné zakládá i sankce), ale také dva hlavní kandidáty, kteří přitom představují dvojku a trojku eurozóny, a pokud by měla být dodržena litera smluvních ujednání, měli by se dostat na paškál. Tedy Francii a Itálii.
Se SeRvISeM a BeZ nĚJ Na grafech uvidíte, že veřejný dluh Itálie byl a je velmi vysoký už nejméně jednu generaci, ale Itálie také má již po stejně dlouhou dobu z celé eurozóny nejhorší ekonomický výkon, což platilo i v předkrizovém období (složené tempo růstu 1990 až 2008: 1,11 procenta). Hádejte, kdo byl druhý? No, Francie… Přitom srovnávat obě země není možné ani korektní: Francie si za cenu vysokých daní a v posledních letech i silně oslabené rozpočtové disciplíny dokázala udržet veřejné služby a infrastrukturu na velmi dobré mezinárodní úrovni, zatímco Itálie je třeba podle posledního hodnocení zdravotnictví sestavovaného švédskou organizací Health Consumer Powerhouse o dvanáct míst za Francií, ale také o pět míst za Českem, ačkoli v paritě kupní síly dává na zdravotnictví v přepočtu na obyvatele o polovinu víc peněz než Češi. Obě země zatěžují cenu práce mimořádně vysokými daněmi a sociálními odvody, ale Francouzi za to dostávají servis, zatímco Italové nikoli.
Problém obou zemí je evidentně nejen v sazbách, ale i v míře ochrany pracovních míst v úvazcích na dobu neurčitou, které sice chrání existující zaměstnance, ale v podstatě vytěsňují mladé lidi z formálního trhu anebo z nich dělají zaměstnance druhé kategorie.
Žádný ze zaměstnavatelů by neoznačil francouzský nebo italský trh práce za flexibilní a tenhle nedostatek se velmi obtížně kompenzuje úlevami a pobídkami pro investory, protože většina motivací směřuje do faktické substituce pracovní síly fyzickým kapitálem. A to, přiznejme si, je hodně daňově nákladná tvorba pracovních míst… Přešlapování a couvání Úplně obráceně na to jdou severské země, jež se třeba do specifického zdanění práce formou zdravotního pojištění nikdy nepustily, a navíc už před lety přišly s konceptem „flexicurity“, tedy kombinací relativně nenákladného najímání a propouštění zaměstnanců spolu s ochranou nikoli pracovního místa, ale životní úrovně propuštěného zaměstnance. Rozdíly v designu, chcete-li ve filozofii daňového systému a pracovního práva, jsou klíčem k pochopení, proč udržení nákladů práce na konkurenceschopné úrovni, která koresponduje s vývojem produktivity, činí na severu Evropy všeobecně menší potíže než na jihu, a to při vyšší mzdové hladině i produktivitě. Dramatické jsou důsledky, když se nůžky mezi oběma póly rozevřou v rámci společné měny v eurozóně a problémy v designu nemůžete kompenzovat možností devalvace měny a fiskální devalvaci (tj. takovou změnu daňového systému, která by snížila náklady práce redukcí sazeb a vzniklý výpadek kompenzovala nepřímým zdaněním v podobě sjednocování DPH) nemůžete udělat v rozsahu, jenž by pro obnovení konkurenceschopnosti byl potřebný a zároveň umožnil udržet rozpočty v přijatelných deficitech.
Bruton se do téhle diskuse nepouští (jakkoli je pro pochopení dimenze problému důležitá), ale připomíná, že k fiskální disciplíně se musejí obě země nějak dopracovat, pokud nechtějí, aby se od nich trhy odvrátily, začaly požadovat podstatně vyšší výnos z vládních dluhopisů, než jaký platí dnes díky ECB, která s cenami dluhopisů manipuluje. To samozřejmě dělaly a budou dělat všechny centrální banky, když si to situace vyžádá, s tím rozdílem, že ECB není ani Bank of Japan, ani Bank of England, ani Fed. Koneckonců šéf ECB Mario Draghi velmi dobře ví, že měnová politika nemůže být žádnou náhražkou strukturálních reforem a fiskální udržitelnosti. Posuďte sami: „Úplně jednoduše, nevidím žádnou možnost, jak se dostat z krize, pokud nezvýšíme důvěru v budoucí potenciál našich ekonomik. Vzhledem k demografickým trendům se bude muset zvýšení strukturálního růstu odehrávat prostřednictvím produktivity.“ Zlatá slova. Draghiho slova.
No, a protože jsme v Česku, tak se zkusme trochu zamyslet nad tím, co státním rozpočtem na příští rok, ale i legislativou, kterou „máme v potrubí“, uděláme reálně pro zvýšení strukturálního růstu prostřednictvím produktivity. Choreografie je strašně důležitá, ale změnou struktury rozpočtu ve prospěch mandatorních výdajů typu transferů obyvatelstvu, navýšením platů zaměstnancům veřejného sektoru a podobnými opatřeními se okouzlujeme „moonwalkem“. Ten doopravdy uměl jenom Michael Jackson a navzdory iluzi chůze vpřed to byl i v jeho případě pohyb vzad. Prostě couval. l
VÝNOSY DLOUHODOBÝCH VLÁDNÍCH OBLIGACÍ (10 let; měsíční průměr v %)
Irsko se přes bankovní krizi a ohromný nárůst zadluženosti, včetně ponížení v podobě nutnosti přijmout mezinárodní pomoc, dnes financuje levněji než Itálie. Zjevně investoři předpokládají podstatně lepší růstový potenciál zdejší ekonomiky, která umožní Irsku z dluhu postupně „vyrůst“.
Konsolidace veřejných financí přece jen přinesla Česku nějaké ovoce v podobě nižších nákladů na financování, než má Francie, a sazeb, které příliš nezaostávají za Německem. Brutto veřejný dluh v % HDP)
Řecko začalo s vysokým dluhem a skončilo s ještě vyšším, přestože fakticky krátilo nároky věřitelů a prošlo částečným státním bankrotem; zadluženost dodnes není na udržitelné úrovni. Itálie má vysokou zadluženost již po celou jednu generaci. Ačkoli za uvedené období měla nejnižší přírůstek dluhu v poměru k HDP ze sledovaných zemí, její dluh na úrovni překračující 130 procent HDP je zdrojem velkých obav. Irsko je zajímavým příkladem země, která se díky rozumnému hospodaření a vysokému hospodářskému růstu dokázala úspěšně oddlužovat, ale postihl ji dopad velmi nákladné bankovní krize, která zvedla oproti roku 2008 zadluženost veřejného sektoru o téměř 80 procentních bodů. Francie měla ještě v roce 2007 nižší veřejný dluh než Německo, ale zásadní rozdíl je až přístup k fiskální konsolidaci v posledních několika letech – Německo ji podstoupilo, Francie nikoli. Španělsko je podobný příběh jako Irsko – opět snižování dluhu následované nárůstem způsobeným kombinací recese a bankovní krize. německá fiskální disciplína je nový fenomén – dluh se začal snižovat až v posledních třech letech. Česko sice rovněž prožilo bankovní krizi, která vedla ke zvýšení dluhu v roce 2001, ale pak dobré roky využilo k pouhé stabilizaci dluhu s následným rychlým nárůstem v důsledku recese 2009–2012, a to navzdory fiskální konsolidaci od roku 2010. Zdroj: Eurostat
O autorovi| zamecnik@mf.cz
