Vzpomínám si, jak ostří chlapíci z naší mise v Kosovu obhajovali před šesti lety „ótéčka“ (pro neznalce – obrněné transportéry OT-64 vzniklé před půl stoletím díky polsko-československé spolupráci) tím, že jsou jen „morálně zastaralé“.
Kouzelné spojení slov je neomrzelo ani poté, co v rámci novinářské předváděčky jeden ze strojů v oblaku kouře nevyjel ani z parkoviště základny v Šajkovaci. I co, rozebereme, promažeme, však on příště naskočí.
Mýtus kvalitních vojenských produktů, které svět jaksi nedocenil, se české armády úporně drží. Vzpomeňme na pasivní radiolokátory Tamara a Věra, které se nakonec i vinou politiků nepodařilo prodat nikam. Jejich nástupce nechce ani česká armáda – mimo jiné proto, že reálně neexistují a dosud neopustili rýsovací prkno. Nejnověji je ničím nepodložená hrdost znát v kauze bitevníků L-159 Alca, které se hluboko pod cenou zřejmě konečně podaří prodat do USA. Tam poslouží jako cvičné cíle o několik generací mladším stíhačkám.
Ty tam jsou doby, kdy se uvažovalo, které že letectvo světa přebere do své výbavy krásné české Alky. Teď je na čase přiznat si, že jsme sice velmocí ve stavbě ultralightů, na vojenský program bychom ale měli zapomenout. Nejde nám a neumíme ho. A už vůbec nikdo ho nezvládne prodávat.
Při pohledu na ocelové ptáky zabalené do naolejovaných hadrů mají Rychlé tužky pochopení pro vojenské krasosmutnění. Tolik vychvalované stroje nakonec skončí u soukromé firmy, která se zabývá sbíráním exkluzivního šrotu z východní Evropy. Pardon, morálně zastaralých letadel.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
