Zemřel ochránce krajiny a přírody, bývalý ministr, studentský vůdce i vězeň totality
Co má společného čerstvá iniciativa na záchranu Klementina, nově zřízený Ústav pro studium totalitních režimů a připravovaná konference Tvář naší země - Krajina života? Na první pohled nic. Na druhý jednoho hybatele Ivana Dejmala. Všemi třemi aktivitami (a jistě ještě některými dalšími, nikoli však tak viditelnými) se intenzivně zabýval těsně před cestou do nemocnice. Z ní se však už po selhání vnitřních orgánů k žádné práci nevrátil. Všude býval Dejmal vítán jako nějaká morální záruka. Zejména zřízení další „vnitrácké“ instituce někteří lidé přijímali s obavami. Uklidnili se, až uviděli Dejmalovo jméno na postu výkonného místopředsedy rady.
Deset Dejmalových rukou.
V České republice je ještě mnoho rad výkonných i čestných, v nichž budou muset Dejmala nahradit. Bude to obtížné. V žádné z nich nebyl jen do počtu a na řešené problémy míval názor.
Pokud někde potřebovali pomoc, Dejmal vyrazil. Ať to bylo v nějaké „nevládce“, na konferenci nebo ve Straně zelených. „A to se musel pořádně otáčet, aby stihl práci na územních projektech, kterou na sebe vzal. Donedávna posuzoval protipovodňová opatření pro Evropskou investiční banku. To vyžadovalo hodně času a plné nasazení. On však přesto nezištně dělal ještě spoustu věcí navíc. Nebylo výjimkou, že pracoval dlouho do noci. Spával jen několik hodin. Myslím, že se nám Ivan uštval,“ ohlíží se jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, botanik a krajinář Václav Petříček.
Podobně to vidí i druhý Dejmalův přítel, dnes ředitel ekologické politiky na ministerstvu životního prostředí, Pavel Šremer: „Ivan běžně dělal práci za několik lidí. Bral si na bedra i takové úkoly, jako je oceňování hodnoty přírody. Samo o sobě je to náročný výzkumný problém a prosadit takovou věc proti všem protivenstvím, jaké mu u nás stavěli do cesty, ho stálo nesmírně mnoho energie.“
Zapomeňte na nápad udělat výčet všech navždy přerušených Dejmalových aktivit. Nedopočítáte se.
Domov jako veřejný prostor.
Dejmal měl dar spojovat. I to, co se na první pohled zdálo nemožné. Například ochranu životního prostředí s Chartou 77. Disidenti si zprvu takové starosti vůbec nepřipouštěli. Angažovali se především za lidská práva a měli také dost starostí sami se sebou, aby se mohli vůbec scházet. A přestože měl Dejmal stejné problémy, založil k tomu ekologickou komisi. Jeho přičiněním se Charta už koncem sedmdesátých let začala zabývat i prohřešky režimu proti životnímu prostředí. Se stejným zápalem se však podílel se i na založení Výboru pro ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Když bytové univerzitě Jana Patočky začalo být kvůli estébákům na její původní adrese těsno, nabídli Ivan a jeho právě těhotná žena Kateřina k setkáním svůj byt. I na něho však musela zákonitě jednou padnout policejní knuta. „Domácího pána“ estébáci brutálně odvlekli po schodech a dva dny drželi v cele.
Přesto nevelký byt Dejmalových až do Ivanových posledních dní dál sloužil k inspirativním schůzkám nejroztodivnějších iniciativ. Jeden den byla u Dejmalových létající univerzita, druhý den schůzka ekologické komise. Od září 1987 se tu například pravidelně „slízával“, tedy stránku po stránce rovnal Ekologický bulletin, Dejmalem editovaná napůl ilegální edice materiálů a zprvu i kritických postřehů o problémech životního prostředí.
„Ivan byl výtečný knihař. Každý ze třiceti výtisků určených k předávání z ruky do ruky přece musel něco vydržet,“ vzpomíná Aleš Šulc, dnes ředitel odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra.
Od května 1989 k tomu všemu ještě přibyla Ekologická společnost, na jejíž činnosti se vedle chartistů podíleli i výrazné ekologické osobnosti zvnějšku.
Toho pána vůbec neznám.
Skeč V+W To je divný, toho pána vůbec neznám se u Dejmalů hrála pokaždé, když se některé z četných návštěv, které se neměly vůbec potkat, náhodou střetly ve dveřích. Žádné představování a rychlá ztráta paměti. To byla sebeobrana proti tomu, když se někdo z nich dostane do rukou StB. „Domácí pán“ měl důvěru. Jako jeden z mála dokázal i po sebevětším nátlaku vůbec nepromluvit.
Konspiraci se vyučil ve vězení, kde byl držen dvakrát po dvou letech pro podvracení republiky. Byl totiž studentským vůdcem v nepokojích po sovětské okupaci. A když reformátoři i se zbožnělým Alexandrem Dubčekem definitivně zradili a společnost spěla k normalizaci, připojil se k Hnutí revoluční mládeže. Odtud vedla cesta jen do „basy“. A do zapomnění. Připomíná se Jan Opletal a události roku 1939. Pak Národní třída a datum 1989. Léta 1968 a 1969 jako by nebyla. I ona však měla své vězněné hrdiny.
Ironií osudu se na vydávání bulletinu v Dejmalově pokoji podílel i usvědčený donašeč Josef Danisz. Dějiny tím potvrdily, že úsměv vyvolávající konspirace byla namístě.
Varovná znělka.
Mobil se Dejmalovi hlásil Internacionálou. Trochu z hecu, trochu proto, aby na to všechno příkoří náhodou nezapomněl. Ostatně skladba s charismatickou melodií podle něho za nic nemohla.
Co by však měl mobil hrát na připomínku toho, že po všech stranách kompetentního Dejmala odvrhl z čelných funkcí i polistopadový politický establishment? Jako ministr životního prostředí po půldruhém roce úřadování (1991-1992) totiž velice uspěl. Podařilo se mu prohnat Parlamentem a schválit všechny klíčové zákony na ochranu životního prostředí. A důležitý paragraf o účasti občanských iniciativ při řízeních, který jinde prosazovali celé roky, protlačil do zákona během okamžiku.
Oč lepší a úspěšnější byl, o to více v roce 1992 vadil nastupujícímu premiéru Václavu Klausovi. Ten neváhal pokořit tehdejší koaliční partnerku Křesťansko demokratickou stranu tvrdou podmínkou: Stáhnout Dejmalův návrh nebo zabalit kufry. Křesťanští demokraté kufry nezabalili a ODS je pro změnu spolkla. Oběť Dejmala jim byla k ničemu a ještě k tomu některým z nich zatížila svědomí.
Mezi podřízenými i spolupracovníky byl Dejmal oblíbený. Dokázali ocenit, že se nad nikým nevyvyšoval a den po skončení ministerského mandátu proto mohl bez sebemenší křeče odjet demonstrovat proti výstavbě Gabčíkova. Předseda Arniky Jindřich Petrlík poznamenal, že nezná nikoho jiného, koho by taková vysoká politická funkce lidsky nezměnila.
Submisivnímu ministru Františku Bendovi, kterého si vybral Klaus, však nezvladatelně samostatný Dejmal vadil i v podřízených ředitelských funkcích. A proto ho v roce 1995 vypudil. Dejmal se formálně stal nezávislým projektantem územně plánovacích dokumentací.
Použij a zahoď.
Čestný, morálně čistý a přemýšlivý Dejmal jako by se do současného politického srabu vůbec nehodil. Nezlomil ho komunistický kriminál, a proto ho neporazil ani současný konzumerismus. Nikdy se však nesmířil s ohavností systému „Použij a zahoď“.
Byl přesvědčen, že soudobé duchovní a technické výboje slouží jen k naplňování představy štěstí, ukájeného konzumem hmotných statků. A lidi jsou příliš pohodlní na to, aby takový svět opustili. „Takovou sílu může mít jen existenciální prožitek úzkosti z konců naší dosavadní cesty. Ale ve chvíli, kdy věci dojdou natolik daleko, že nouze předejde úzkost, bude na nápravu už pozdě. Nechceme-li zničit Zemi ani sebe, musíme zahlédnout propast dříve, než se do ní zřítíme,“ vzkázal Ivan Dejmal už v roce 1993.
Hledat řešení přitom nebude snadné. „Jiné vidění světa nejde nařídit a do jiného kulturního vzoru nelze nikoho vmanévrovat. Jejich přijetí je bytostně volní záležitostí a lze jen k němu vytvářet předpoklady,“ píše filozofující Dejmal. A k jakému dospěl závěru? „Základním východiskem z ekologické krize jsou výchova a vzdělání!“
