Mrzne tady jak v sovětském filmu. Saně lehce vržou po sněhu, jen na ledových plotnách to vždy těžce zaduní. Zepředu, kde poctivě kmitají nohy sedmičlenné smečky, je občas cítit vůně psiny. Všechno jde, jak má: sněhu je dost, severní pól skoro za rohem a kolem prý brousí hladoví lední medvědi.
Připadám si jako Jack London a Amundsen dohromady. Řídím psí spřežení v divočině Arktidy a všechno to mám tak hezky pod kontrolou. Jenže pak se objevil ten sob. Možná to byla náhoda, možná jej vyslala bohyně temnoty a mrazu, aby ukázala, že pýcha přechází pád.
Sotva jej psi zvětří, zapomenou na výcvik. Teď se řídí jen svým pudem a ten jim říká jasně: Chyť ho! Můžete řvát do tmy jako vichřice. „Nanok, venstre! Venstre! Nanuku, doleva, doleva!“ Ale vůdce smečky táhne rovně. Za sobem. Sníh pod saněmi teď nevrže, ale skučí, a když přejíždíme plotny, vydává to rány, jako když stíhačka překonává rychlost zvuku. Takhle to vypadá, když někdo opravdu poslouchá svůj instinkt.
Konečně Nanok zastavuje. Jeho šest let mu už ubírá sílu; psi tady stárnou rychle. A sob se v metelici ztrácí jako přelud.
Svlékněte to a zujte se
V polární noci je všechno přeludem. Věci, hory a zvířata nemají tvary, jen obrysy. Polární noc změkčuje drsné rysy
Špicberků, ostrovů vysoko v Arktidě. Jsou na glóbu posazeny ještě mnohem výš než Aljaška, leží až na úrovni severního Grónska. K pólu není daleko.
Je to absolutní pustina - a zároveň absolutní civilizace. Na mapě Špicberky vypadají tak opuštěně a vzdáleně. Myslíte si, že tady bydlí jen pár desítek polárníků, kteří celý rok vzpomínají na to, jak v létě přijela loď se zásobami. Omyl: každý den sem z norského Oslo létá velké dopravní letadlo, běžná cestovní linka.
Když vystoupíte, zima do vás zatne své šavle jako pluk husarů. Ale dřív než omrzliny hrozí zlomenina jazyka - hlavní město se totiž jmenuje Longyearbyen. Zvláštní na něm je to, že vypadá úplně stejně jako jiná zapadlá norská hnízda.
Přitom žádné město na světě neleží blíž severnímu pólu. Všechno je tady nej. Tedy nejsevernější. Dvě hlavní ulice a pár desítek domečků pro třináct stovek lidí. Ale taky nejsevernější bazén, stylové nákupní středisko jako někde v Alpách, nejsevernější muzeum, sportovní hala, bary, restaurace na úrovni a pár hotelů. V obchodech prodávají čerstvé jahody, polárnické potřeby i tmavé obleky. A pro masochisty dokonce zmrzlinu.
To přesto, že někdy tady bývá i čtyřicet pod nulou. Já jsem ale zažil den, kdy na Špicberkách bylo tepleji než v Praze: byl leden a teploměr ukazoval směšných šest pod nulou. Druhý den bylo opět „normálních“ minus pětadvacet. Místní říkali, že to ještě není nic strašného.
Umějí v tom chodit. Když jsem přišel za Kjellem Devoldsem, který bývá někdy průvodcem turistů a někdy lovcem medvědů (a někdy zřejmě obojím najednou), prohlédl si moje skvělé vybavení a ucedil: „Svlékněte to a zujte se. Vezmete si tohle. To chcete zmrznout?“
Jedeme spolu na celodenní výpravu na sněžných skútrech. A tak si kromě jiného beru speciální kombinézu těžkou jako brnění. Obrovské zateplené boty. Bavlněné prstové rukavice a kožešinové palčáky. Kuklu na obličej. Beranici zavázanou pod bradou. Lyžařské brýle. Jsem nemotornější než kosmonaut před startem.
Kjell Devolds si bere ještě kulovnici. Neboť na Špicberkách si lední medvědi rádi smlsnou na lidském mase. Všude visí varování: „Nepodceňujte nebezpečí ledního medvěda, útočí rychle a bez varování.“ Před časem zastřelili medvěda přímo před vchodem do místního kostela, v roce 1995 medvěd rozsápal studentku hned na kopci za městem. Bylo to týž den, kdy dívka přijela.
My jsme žádného nepotkali, a to jsme najezdili desítky kilometrů. Buď jsme se jim uměli vyhnout, nebo se oni vyhnuli nám.
Řídit skútr je celkem příjemné. Páčkou po pravé ruce přidáváte plyn, levou brzdíte, řídítka jsou k zatáčení. Skútr má zpočátku dvě vady: za prvé si musím zvyknout, že v zatáčkách si nemohu pomoci nakloněním jako na kole. Vada číslo dvě: není to tak romantické jako psí spřežení. Ale člověk díky skútru zase uvidí mnohem víc z bílé měsíční krásy. Ta začíná hned za městem. To znamená po minutě jízdy.
Projíždíme údolími, průsmyky a sjíždíme úbočí kopců. Vidíme, nebo spíš tušíme špičaté hory, podle nichž dostaly Špicberky i své jméno. Nikde není jediný strom nebo keř. Jen sníh, vrcholy a temnota. Krajina posedlá tmou. Cení na nás své ostré kuželovité zuby jako tlama nějakého raptora.
Nad zuby vrcholů visí jako ozdoba na stromku Měsíc. Polévá zemi pod sebou stříbrnými stíny. Kolem poledne, když je polární noc nejsvětlejší, dostane nebe namodralý, někdy i slabounce nachový nádech. Vypadá to, jako by měl právě začít rozbřesk. Ale to si s námi Arktida jen pohrává. Místo rozbřesku se obzor zase potáhne inkoustovou barvou noci.
Pokouším se něco z té krásy vyfotit. Ale jsem strašlivý polární greenhorn, a tak si nechám viset fotoaparát kolem krku. Když na příští zastávce chci znovu natáhnout a zaostřit, přístroj nefunguje. Když tedy zkusím ručně převinout film, je slyšet jen krutý zvuk lámaného celuloidu. Film zmrzl. Foťák taky. Druhý aparát už nikdy nezapomenu zastrčit do záňadří, teprve pak se rozjíždím.
Cestou míjíme snad čtyři opuštěné chaty, kam jezdí obyvatelé Longyearbyernu na víkendy. Žijí uprostřed samoty - a přitom hledají ještě větší samotu.
Potkáváme také skupinku sobů. Sobi jsou na Špicberkách menší a chundelatější než jejich jižní příbuzní. Tihle přihlouple hledí do našich reflektorů, jako by přemýšleli, co jsou ta dvě podivná vrčící zvířata s jedním svítícím okem zač. Sobi jsou celí obalení sněhem a vůbec nechápu, jak mohou polární noc a zimu přežít.
Při návratu, asi deset kilometrů od Longyearbyenu, potkáváme běžce na lyžích. Klidně si to rázuje polární tmou. Zřejmě nečetl ani jeden z těch plakátů o medvědech.
Zdravíme se pokynutím ruky a já myslím na to, jak mě mrazí v zádech, když vždycky večer obcházím městečko, abych měl nějaký program. Na jednom místě je asi osm set metrů pustiny, vlevo koryto potoka a vpravo kopec. Vždycky si říkám, odkud ten medvěd vyrazí a co budu dělat.
Proč chodím po městě večer? Protože je to úplně jedno: o půlnoci je stejná tma jako v poledne. To je výhoda polární noci.
Jak se žije potmě
Nevýhod je víc. Naše tma jako v ranci je příjemnější než tma na Špicberkách. Ta naše netrvá tak dlouho. Skoro čtyři měsíce v roce tady nebe osvětlují hvězdy, měsíc a severní záře. Ostrovy zahaluje „mörketid“, „majestátní temnota“, jak polární noc nazval norský badatel Fidtjof Nansen. Jeho nadšení však sdílí jen málokdo.
Tma je pořád. Lidé kráčejí na poštu a na cestu jim svítí lapmy. Jde jim to na nervy. Deptá je deprese z nedostatku světla. „Někteří se musí vrátit zpět na pevninu. Nevydrží,“ říká Kari Anselmová, která na Špicberkách působila ve službách vlády.
Uprchlíci podlehli tomu, co psychologové začali od roku 1984 nazývat zimní depresí. Projevuje se nespavostí nebo naopak ospalostí, malátností a špatnou náladou, ale také přejídáním a neustálou chutí na sladké. „Znám lidi, kteří nespí dobře,“ říká ve své ordinaci Ola Oylgard, lékař v místní klinice se sedmi lůžky. „Protože se nestřídá den a noc, nějak jim přestanou tikat hodiny v hlavě.“
Musím mu dát za pravdu. Protože se nestřídá den a noc, mám zvláštní pocit časové dezorientace. Den mi nějak schází. Protože je pořád tma, mám neustálý dojem, že už je večer, a podvědomě se snažím odkládat věci na druhý den, protože už je přece „pozdě“.
Přesto si na zimní temnotu lidé nestěžují tak, jako dole „na jihu“ ve Skandinávii. Marianne Andersenová mi to vysvětlí snadno: „Sem přišli ti, kdo chtěli. Vybrali si to sami.“ V Longyearbyenu žije malé procento rodáků. Vláda sem posílá lidi většinou na tříletý pobyt. Chtějí-li, mohou si smlouvu prodloužit ještě o dva roky - pak už ani o den. Pět let v době ledové je maximum.
Existuje způsob, jak přežít polární noc? O Seveřanech se říká, že jejich receptem je láhev, v níž utápějí samotu. A opravdu, na sobotní diskotéce místní hoši pili tak urputně, jako když se Španělé bijí na nože. Někteří také tak skončili.
To je však výjimka. „Na počet obyvatel tady máme hodně barů,“ uznává Hans Gavrok, šéflékař místní kliniky. „Ale taky přídělové karty na alkohol.“ Ty se štípou jako kdysi potravinové lístky. V obchodech si lidé mohou koupit měsíčně čtyřiadvacet třetinek piva a dvě láhve tvrdého. Zato vína si smějí pořídit, kolik játra snesou: v dobách, kdy se limit zaváděl, víno ještě nebylo v módě a úředníky nenapadlo, že si jej někdo bude v budoucnu kupovat.
„Celkově se tady pije dost málo,“ říká doktor Gavrok, „více kontinentálně než skandinávsky.“ Obyvatelé Špicberk používají jinou než tekutou léčbu. Je to prý jediný způsob. „Nelež, choď mezi lidi, dělej něco,“ popisuje svoji zkušenost Andersenová.
Totéž radí i průvodce turistů Kenneth Momsen. „Musíte něco dělat. Chodím krmit naše psy, jezdím do divočiny a na nějakou depresi nemám čas.“ Zůstat doma s knihou a televizí, to člověka brzy rozloží. Proto paradoxně tady, uprostřed ledové pustiny, kvete společenský život jako nikde. Všichni se pořád s někým scházejí, navštěvují, chodí do bazénu, kina nebo sportovní haly na fotbal, aerobik, házenou či badminton. „Jen tak se ubráníte apatii,“ radí mi Kate Angermová.
Doktor Gavrok doporučuje ještě jinou léčbu. Světlo. Obyčejné ostré, zářivkové světlo. „Člověk je spokojenější, když vidí světlo. Nejvíc se ale těšíme na světlo skutečné, až se slunce začátkem března vyhoupne nad obzor.“
Slunce přinese úlevu, ale i problém jiného druhu. Od půli dubna do konce srpna vůbec nezapadá a tma není ani minutu. „No, když máme půlnoční slunce, spí se mi stejně špatně jako o polární noci,“ podotýká Ola Oylgard.
Co je sem táhne?
Pořád jsem si říkal, co tady ti lidé hledají. Samozřejmě peníze. Ale možná že i něco navíc. „Už jste vůbec viděl severní záři?“ zeptal se mne Kjell Devolds, když jsme se vrátili z celodenní cesty. Drsný muž, od něhož bych takovou otázku nečekal.
Špicberky za polární noci jsou zemí světel. Ta světla jsou magická. Hvězdy za jasné noci svítí tak jasně, že dokáží ozářit bílou divočinu. Jsou nezvykle jasné. Zdají se být velké jako na tropickém nebi. Měsíc visí tak nízko, že vypadá jako kulisa.
Polární záři jsem zahlédl jen jednou. Táhla se po nebi, jako když do vody kápne zelená krev a pomalu se rozpíjí do prostoru. Ale na fotografiích v longyerbyenském muzeu (a také na pohlednicích) mají daleko krásnější.
Druhou část odpovědi jsem pochopil, když jsem jednou večer šel s Kenem Momsenem krmit psy. Huskyové vzrušeně pobíhali ve svých kotcích. Vyli a štěkali do tmy, protože už cítili, co bude. Když jim Ken dával jídlo, musel provést složitý manévr, jinak by přišel buď o ruce, nebo o psy.
Otevřel vždy kotec, vešel tam pozadu, a když jej psi oběhli, aby se dostali k potravě, prudce se otočil, mžikem postavil plechovky na zem a ucukl. Ve stejném zlomku vteřiny tam byli psi s vyceněnými zuby.
Kdyby Ken neucukl včas, psi by mu klidně ukousli prsty. Kdyby přinesl o jednu plechovku méně, servali by se na život a na smrt mezi sebou.
Byli to titíž psi, kteří odpoledne líně polehávali na sněhu. Titíž hodní psi, kteří trpělivě drželi, když jsem jim oblékal postroje. Teď žrali jako o život a jejich hlavy se jim v obrovských plechovkách kmitaly nahoru a dolů. Kdo by se jich dotknul, byl by napaden.
Byli divocí a opravdoví.
