N e z a m ě s t n a n o s t
OECD před sedmi lety varovalo vládní ekonomy, že v České republice je 350 tisíc lidí skrytě nezaměstnaných. Tehdy tomu prakticky nikdo nevěnoval pozornost. Dnes, kdy počet aktivních obyvatel bez práce dosáhl zhruba 420 tisíc, se experti i politici tváří, jako by zemi zastihla morová rána.
Dramatický přírůstek nezaměstnaných oživil diskuse, o kolik letos ještě může vzrůst počet lidí bez práce. Zastaví se nezaměstnanost na deseti, jedenácti, nebo dvanácti procentech? Vládní experti se přou s nezávislými odborníky, každý říká něco jiného. A k tomu se druží další otázky. Je dnes už v podstatě plošné propouštění důkazem restrukturalizace podniků, nebo je důsledkem záporného ekonomického růstu? Odpovědi na tyto otázky jsou možná důležité pro makroekonomy. Nikoliv však pro ty, kteří hledají práci. Je spíše zajímá, jaké jsou jejich budoucí možnosti, jak pomůže stát. Ten však pro ně nemá příliš příznivou zprávu. Nezaměstnanost se nepodařilo beze zbytku vyřešit nikde na světě. Navíc, v České republice jde o jev, který ještě nikdo nikdy neřešil, a tudíž ani řešit neumí.
Absolventi, ohrožený druh
Monice je devatenáct, a než se ocitla na úřadu práce v Lounech, hřál ji pocit jistoty z úspěšně složené maturity na obchodní akademii. Ne však příliš dlouho - záhy totiž zjistila, že jí podobných je víc než pracovních míst. Lounsko patří k regionům s nejvyšší nezaměstnaností, bez práce je tam každý šestý obyvatel v aktivním věku. Mladá dívka už ví, že sehnat práci do půl roku poté, co ukončila školu, je velké štěstí. O to větší, že zaměstnaná bude v administrativě, jak si vždy představovala. Podobný osud a ještě větší štěstí měl i o rok mladší Jiří. Ten totiž nedokončil průmyslovku, ze školy odešel v polovině čtvrtého ročníku: „Jsem tedy opravdu rád, že mám hledání místa vlastně tak brzy za sebou, říká.
Absolventi všech typů škol dnes patří k nejohroženější sociální skupině. Zaměstnavatelé dávají přednost zkušenějším lidem s praxí, a místo už obtížně hledají i vysokoškoláci. Šestnáct procent z celkového počtu nezaměstnaných představují právě mladí, kteří dokončili školu. Bez zaměstnání je přes 66 tisíc učňů, středoškoláků a vysokoškoláků. A jejich počet se podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí jak absolutně, tak relativně zvyšuje. Další nápor na úřadech práce se dá opět očekávat letos v červenci.
Přesto je lépe alespoň střední vzdělání mít. „Není až tak důležité, co kdo vystuduje, hlavně, že nějakou školu má. S takovými lidmi se už dá pracovat, konstatuje Marie Schmalzová z lounského úřadu práce. Jeho zaměstnanci se proto snaží motivovat děti ke studiu už od osmých tříd. Na úřadu práce je třída vybavená počítači. Na nich si mladí mohou s pomocí testů zjistit, jaké zaměstnání by jim nejvíce vyhovovalo, programy jim poradí, co které zaměstnání obnáší a jaké jsou k němu potřebné dovednosti. Pokud ani to nestačí, mohou si pustit video-kazetu s různými profesemi. Takto informováni se mohou školáci lépe rozhodnout pro určitý typ studia. A pro ty, kteří si vybrali špatně, má úřad práce v záloze rekvalifikační kursy, které už odpovídají poptávce v regionu.
Devatenáctiletý Honza, který dokončil pouze základní vzdělání, právě podepsal přihlášku do rekvalifikačního kursu. Pokud vydrží, za dva až tři měsíce z něj bude svářeč. O místo se v takovém případě nemusí obávat - předem mu ho zajistil úřad práce. „Jsem doma už rok a půl a už se hrozně nudím. Do práce se přímo těším, konstatoval Honza.
Jak vypadá nezaměstnanost
Jádro nezaměstnaných tvoří lidé s nízkou kvalifikací. Jen se základním vzděláním jich je sedmatřicet procent, pouze vyučených dalších jednačtyřicet procent. Kolem jádra se nabalují další vrstvy. Čtvrtina lidí bez práce má střední vzdělání, přes tři procenta nezaměstnaných absolvovalo buď vyšší odborné vzdělání, nebo vysokou školu. V průměru trvá pět měsíců, než se sežene nová práce, pětina lidí je dlouhodobě, tedy přes rok, nezaměstnaná. Ovšem v západní Evropě je dlouhodobě bez práce šedesát procent nezaměstnaných. Jak tvrdí experti, až se u nás výše nezaměstnanosti ustálí, prodlouží se i průměrná doba hledání místa. „Zhruba po půl roce nečinnosti se začíná osobnost nezaměstnaného devastovat. Zvykl si totiž na jiný životní rytmus, ztrácí sebedůvěru a motivaci, o kvalifikaci nemluvě. Po roce je z něj již troska, varuje šéf odboru ministerstva práce a sociálních věcí Tadeáš Kokotek.
Do statistik nezaměstnaných se v poslední době dostaly i zcela nové sociální skupiny. Jsou to například invalidní důchodci, kterým byla podle nových pravidel odňata penze, a jsou tudíž nuceni hledat zaměstnání. Jenže právě pro tyto lidi je téměř nemožné najít vhodné místo, a tak jsou stejně odkázáni na sociální podporu státu. Teoreticky však přesto nezaměstnanost zvyšují.
Ohroženou skupinou jsou také mladé matky s dětmi, problémy s hledáním nového místa mají i lidé, kteří překročili padesátku.
Místa jsou, ale…
Vysoká nezaměstnanost vůbec neznamená, že by pracovní příležitosti prostě zmizely. Jen se obvykle vyskytují jinde, než kde lidé práci hledají. Nebo firmy požadují jinou kvalifikaci, než hledači práce mají. „Například v našem okrese je momentálně obrovská poptávka po švadlenách a šičkách, a ty tu bohužel nemáme, vysvětluje Marie Schmalzová. Lounský úřad práce eviduje tři sta třicet pět volných míst, zhruba polovina z nich je právě pro švadleny nebo šičky. I když jsou to povolání vhodná pro mladé ženy, uchazečky o práci se na rekvalifikační kursy zrovna nehrnou. V tomto povolání se výdělek řídí počtem udělaných kusů, a než se ženy zapracují, jsou mzdy obvykle velmi nízké.
„Není pravda, že kvalifikační struktura lidí neodpovídá potřebám trhu. Ale problémem je, že se lidé nenaučili pružnosti, nejsou přesvědčeni, že by se měli vzdělávat prakticky celý život, konstatuje ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Martin Mácha. Za pravdu mu dává i šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Richard Falbr. Lidé si podle něj dosud neuvědomují, že během života se budou muset třeba třikrát rekvalifikovat, budou často měnit zaměstnání nebo pracovat na kratší dobu. A jejich myšlení patrně rychle nezmění ani vysoká nezaměstnanost.
Praxe to potvrzuje. Například lounský okres je charakteristický velkou sídelní roztříštěností. To znamená, že lidé z vesnic musí za prací dojíždět. „Pokud dojíždí i jenom dvacet kilometrů, stojí je to měsíčně přes šest set korun. A tvrdí, že mohou-li se zaměstnat za pouhé čtyři tisíce hrubého, tak už se jim pracovat nevyplatí, vysvětluje Marie Schmalzová. Mnohé firmy tak zoufale hledají například strojírenské profese. Kvalifikovaní dělníci, než aby obtížně dojížděli, však raději volí méně kvalifikovanou práci, která je na dosah. Tadeáš Kokotek z ministerstva práce a sociálních věcí souhlasí s tím, že jednou z cest jak podpořit zaměstnanost, je posílit a rozšířit místní dopravu. Je totiž přesvědčen, že v Evropě vždy bude muset práce přicházet za lidmi.
Plán národní spásy
Prioritou sociálnědemokratické vlády je vysoká míra zaměstnanosti, a nezadržitelně rostoucí počty lidí bez práce sleduje kabinet s velkým znepokojením. Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla už také zatroubil do útoku. Jeho podřízení připravují takzvaný Národní plán zaměstnanosti. Není to nic originálního, v Evropské unii již takové projekty existují, a tak se příliš novinek vymyslet nedá.
Národní plán zaměstnanosti je stejně jako ten evropský postaven na čtyřech pilířích. Prvním záměrem je pomoci lidem bez práce tím, že se na trhu přizpůsobí nabídka poptávce. Tento pilíř obsahuje například programy pro absolventy - měly by jim usnadnit přechod ze školy do zaměstnání, vzdělávání pro málo kvalifikované občany nebo rekvalifikace pro ty, kteří mají změněnou pracovní schopnost. Další oporou by měl být státem jištěný rozvoj drobného a středního podnikání a také investiční pobídky pro velké zaměstnavatele. Třetí pilíř počítá například s úpravou pracovní doby, prací na kratší dobu ve více úvazcích a podobně. A konečně politika rovných příležitostí by měla odstranit jakoukoliv diskriminaci, například by měla pomoci matkám sladit rodinný život s pracovním. Poslední dva stěžejní body národního plánu jsou ovšem spíše hudbou daleké budoucnosti.
Je tu ale ještě jeden problém. Na programu podle důvěrných informací pracují dva či tři úředníci ministerstva práce a sociálních věcí - ostatní resorty a třeba také zaměstnavatelé zatím zůstávají nepolíbeni. Přitom k mnoha částem národního plánu mají co říci, a bez jejich názorů zůstane program pouhou literou.
Nicméně plán existuje a tripartita by o něm měla jednat za týden. „Do programu je opravdu nezbytné vnést všechny pohledy, v první řadě musí být založen na sociálním partnerství a odpovědnosti za jednotlivé body. Bezpodmínečně musí obsahovat časový harmonogram a závazné cíle, upozorňuje ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Martin Mácha.
Možný úspěch plánu naznačují finanční možnosti. Zatímco v Evropské unii vydávají národní vlády na aktivní politiku zaměstnanosti v průměru 1,2 procenta hrubého domácího produktu, v České republice tato položka představuje zhruba desetinu procenta hrubého domácího produktu.
Některé evropské země se kromě záchranných programů pokusily postavit hráz narůstající nezaměstnanosti dohodou s odboráři. Všude zněla prakticky stejně: odbory nebudou tlačit na zvyšování mezd, a uvolní tak vládě ruce, aby mohla účinněji bojovat s nezaměstnaností. Něco takového však v tuzemsku zřejmě nehrozí. „Tím, kdo vždycky prohrál, byly odbory. Nakonec se žádná pracovní místa nevytvořila, hodnotí dosud známé pakty Richard Falbr.
Služby už nás nespasí
Do roku 1996 v podnicích a firmách stále přežíval pozůstatek minulého režimu, nečesky nazývaný přezaměstnanost. Ti, kteří byli bez práce, buď o nové místo nestáli, anebo spadali do kategorie obtížně zaměstnatených. „Lidí, kteří nemají zájem o vůbec žádnou práci, je v populaci vždy tak okolo tří procent, sociálně únosná je tak sedmiprocentní míra nezaměstnanosti. Musí se to ovšem točit, lidé nesmějí být bez práce dlouhou dobu, říká Martin Mácha.
V letních měsících obvykle díky sezonním pracím počet uchazečů o práci ubývá. Jenže letos úřadům práce zamrzá úsměv na rtech. Předběžné signály z firem, které nabírají lidi například do zemědělství či cestovního ruchu říkají, že ani toto období nezaměstnaným nepomůže.
Tadeáš Kokotek také příliš nových šancí nevidí: „V zemědělství už je situace stabilní, více lidí tam přibírat rozhodně nebudou. Hlasy z těžebního a zpracovatelského průmyslu mluví o dalším propouštění, finanční instituce rovněž zeštíhlují, ve státní správě, školství a zdravotnictví se také nesmí přibírat. A služby, které až dosud byly stabilním zdrojem pracovních příležitostí, jsou už také saturované.
Ve službách ještě v roce 1990 pracovaly jenom dvě pětiny práceschopného obyvatelstva, loni to však byla už více než polovina. Tento sektor tak dokázal absorbovat lidi ze zemědělství (šest procent) a také z průmyslu (okolo pěti procent propuštěných). „V zemědělství jsme na tom sice podobně jako ve vyspělých zemích, ale například v Evropské unii ve službách pracuje pětašedesát procent občanů a naopak v průmyslu jenom necelá třetina, zatímco u nás je to čtyřicet procent lidí. To se však nyní nevylepší, když je ekonomika v recesi, zaměstnanost ve službách to postihne nejvíce. A u nás budou tyto strukturální změny probíhat ještě déle, protože v českých zemích má průmysl hlubokou tradici, vysvětluje Martin Mácha.
Jak pracuje úřad práce
Okresní referáty kromě toho, že evidují nezaměstnané a také pracovní příležitosti a vyplácejí podpory v nezaměstnanosti, se snaží aktivně podpořit tvorbu nových pracovních míst. Zaměstnavatelům mohou poskytnout po dobu jednoho roku dotace na mzdy. Jejich měsíční výše se pohybuje okolo tří tisíc korun. Firmy mohou dostat i jednorázový příspěvek. Například v děčínském okrese společnost Interkov obdržela šest a půl milionu korun za to, že nabídla 160 nových míst.
Ne všechny podniky však s úřady práce vzorně komunikují. Jejich povinností je nahlásit volná místa, mnohé to však nečiní. „Úřady práce tak často vědí jenom asi o třetině až polovině volných míst v regionu, říká ředitel Mácha.
Stát dále platí rekvalifikace a snaží se i o zavedení veřejně prospěšných prací. Na tento účel vloni vynaložil 280 milionů korun, a při udržování veřejné zeleně, úklidu chodníků a podobných činnostech tak dal práci dvanácti tisícům lidí. Letos na tyto práce vydá erár ještě o něco vyšší sumu. O mnoho víc lidí však zaměstnáno nebude. Tato místa obsazují především ti, kteří dokončili jen základní vzdělání. Zkušenosti úřadů práce ovšem potvrzují, že právě tito lidé o práci příliš nestojí. „Mzdy jsou velmi nízké, tito občané se dají velmi těžko motivovat, rádi marodí a systém sociální podpory jim jde na ruku. Jediným řešením je výrazně odlišit výši minimální mzdy od životního minima, konstatuje ředitel děčínského úřadu práce Petr Nádvorník. Tento jev odborníci nazývají sociálním parazitismem, ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla však tento termín velmi nerad slyší.
Jeden nezaměstnaný přijde stát měsíčně na dvanáct až patnáct tisíc korun. Při současné míře nezaměstnanosti se za rok vynaložená suma blíží pětašedesáti miliardám korun.
Mnohem účelněji vydanými penězi jsou finance na inženýrské sítě či koupi pozemků nebo stavbu továrenských hal. Na tuto formu aktivní zaměstnanosti stát vloni vynaložil jednu miliardu korun, letos je vyčleněno o půl miliardy více. Jenže je sotva polovina února, a úřady práce už z této částky vyčerpaly 650 milionů korun. „Takže letos na nové projekty už nezbude, konstatuje Tadeáš Kokotek.
Nedostatek financí ovšem není jedinou bolestí. Úřady práce totiž často nedokážou s investičními pobídkami racionálně zacházet. Mnohé se ještě nenaučily spolupracovat například s radnicemi, katastrálními a dalšími úřady. Přitom právě ty mohou například vytipovat vhodné pozemky.
„Na vysokou nezaměstnanost jsme si zatím nezvykli, ani lidé, ani politici si ještě příliš její vážné důsledky neuvědomují a také mají málo zkušeností, jak s tímto jevem nakládat. Nezaměstnanost však existuje a existovat bude. Musíme se tedy co nejdříve naučit co nejvíce využívat bohatých evropských zkušeností, konstatuje ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Martin Mácha.
