Ruský bankovní systém, zdecimovaný finanční krizí roku 1998, v posledních letech prošel nebývalým růstem, který jej formálně vrátil na předkrizové pozice. Britský časopis The Banker do seznamu tisíce největších světových bank zařadil dvanáct ruských bankovních domů (o sedm více než loni). Takové zastoupení mělo Rusko v tomto seznamu naposledy v roce 1997.
Návrat do ratingů však neznamená, že je v tomto sektoru ekonomiky vše v pořádku a nyní se bude vyvíjet kontinuálně. Naopak. Bankovnictví je považováno za brzdu jinak se dynamicky rozvíjejícího hospodářství a razantní změny jsou přede dveřmi.
Řídící centrum ekonomiky.
Ruský bankovní sektor vznikl v nynější podobě na počátku 90. let po rozpadu SSSR. Bankovní licence se rozdávaly na požádání. Jádro bankovního systému však tvořily nástupnické banky, které vznikly ze sovětských bank, a nově vzniklé takzvané oligarchické banky. Ty vytvořily vzhledem k implementaci schématu „akcie za úvěry“ a díky politickému vlivu svých akcionářů mohutné finančně průmyslové skupiny, které aspirovaly na roli řídícího centra ekonomiky.
Radikální otřes přišel v roce 1998. Prudká devalvace rublu ze 17. srpna 1998 spolu s vyjádřením státu, že není schopen splnit své závazky, úplně změnily situaci v ruském bankovnictví. Největší banky měly převážnou část aktiv v rublových státních cenných papírech, a naopak značnou část pasiv v amerických dolarech. (Jen v roce 1997 si ruské banky vypůjčily na Západě 30 miliard USD, přičemž půjčky dostávala právě skupina největších bank, jež měla mezinárodní audity a ratingy uznávaných bankovních agentur.) Banky ztratily likviditu a následně i důvěru klientů, kteří zjistili, že mají zablokovány účty a nejsou jim prováděny platby. Největší banky přestaly pracovat a bankovní systém byl po několik týdnů paralyzován. Z dvacítky největších bank obnovily vlastními silami svou činnost jen Sběrbank, Vněštorgbank, Moskovskij Měždunarodnyj Bank a Gazprombank. Ostatní velké banky šly buď do likvidace, nebo skomíraly za pomoci stabilizačních úvěrů centrální banky.
Svérázný finanční systém.
Po krizi pokračovala v činnosti většina malých a středních bank. Zároveň vznikly banky nové, do kterých byla převedena aktiva a klientela původních velkých bank - samozřejmě na úkor věřitelů. Zmrazení účtů a často i ztráta uložených prostředků vedlo k naprosté ztrátě důvěry k bankám.
Výjimku tvořilo jen několik zahraničních bankovních domů a banky, v nichž si byl klient schopen zajistit přístup k interním informacím. Vznikl tak velmi svérázný finanční systém.
Tento systém tvoří 1327 bank. Jen o jedné třetině z nich však lze hovořit jako o běžných komerčních bankách, universální služby poskytuje pouze prvních několik desítek. V této souvislosti je třeba poznamenat, že na to, aby se banka zařadila do prestižního seznamu dvoustovky největších ruských bank, stačí kapitál v ekvivalentu deseti milionů dolarů. Většina bank má totiž jen minimální kapitál. Jsou to takzvané „kapesní banky“, které obsluhují své akcionáře a afilované společnosti. Banky provádějí platební styk a často vystupují i jako treasurer svých akcionářů. Protože fixní náklady nelze pokrýt z běžné činnosti, zabývají se i nestandardními službami, které spočívají v legalizaci hotovosti, jež nebyla oficiálně vykázána, a tedy ani zdaněna. Přesto je jejich efektivita pochybná.
Mimo tržní prostředí.
Drtivá většina ruských bank (s výjimkou některých velkých) není přinucena pohybovat se v tržním prostředí, protože si nekonkurují. Jejich příjmy jsou vytvářeny především obsluhou vlastních akcionářů, kteří do jiné banky prostě neodejdou. Je zajímavé, že i velké společnosti a holdingy doposud preferovaly pocit bezpečí vlastní banky před kvalitou a cenou bankovních služeb a fakticky své banky dotují.
Ruský bankovní systém tak neplní svou základní funkci finančního prostředníka. Banky fakticky jen přerozdělují podnikové zdroje a exportují kapitál do zahraničí, což je také trnem v oku nové vládní administrativě. Ruské banky nejsou schopny získat prostředky obyvatel ani poskytnout zdroje do ekonomiky, s výjimkou subjektů, které s nimi jsou majetkově provázány. Fyzické osoby a malé podniky nemají přístup k úvěrům. Jediná funkce, kterou ruské banky více či méně plní, je provádění platebního styku. Přesto i zde jsou platby poměrně drahé a jejich vyřízení vyžaduje od klientů mnoho času.
Dozrála politická vůle.
Příznakem toho, že dozrála politická vůle situaci změnit, se stala demise veterána ruské bankovní scény Viktora Geraščenka z čela centrální banky. Geraščenko byl nazýván v různých dobách různě - v roce 1996 byl „nejhorším centrálním bankéřem světa“, po roce 1998 získal přezdívku „Herakles“. Evidentní však bylo, že není ochoten reformu bankovního systému zahájit. Nový guvernér Centrální banky Ignatijev je sice zdánlivě nevýrazný byrokrat, začal však jednat poměrně efektivně.
Vypracováním reformy byl pověřen Andrej Kozlov, který byl současně jmenován viceguvernérem. Sedmatřicetiletý Kozlov už v bankovní radě pracoval, než byl Geraščenkem donucen odejít do soukromého sektoru. Jeho vize je poměrně jednoduchá: Zavést systém pojištění vkladů a zbavit licencí banky, které neprojdou sítem schválení pro tento systém. Zdá se, že v první etapě se nechystá administrativně požadovat zvyšování kapitálu na často uváděnou hranici 50 milionů dolarů, protože by to mohlo zlikvidovat případně životaschopné malé a střední banky.
Přelicencování se uskuteční v průběhu roku 2003 a od 1. ledna 2004 musí všechny ruské banky přejít na mezinárodní účetní standardy. Co to udělá s jejich bilancemi a vykazovaným kapitálem, je zřejmé. Ruské účetnictví umožňuje skrývat ztráty minulých období a používané metody už nejsou ani kreativní, spíše obecně známé. Je evidentní, že pod tlakem Centrální banky a auditorů bude řada bank nucena vykázat ztráty, které jejich kapitál prostě zkonzumují.
Akcionáři vstoupí do hry.
Změny přitom budou spojeny jak s tlakem nového vedení centrální banky, tak s přirozenými ekonomickými procesy. Je otázkou času, kdy si akcionáři bank začnou klást otázku, proč by si měli držet svoji banku, a uvědomí si, že náklady na získání zdrojů od vlastních bank jsou se započtením administrativních nákladů dražší, a tyto zdroje jsou omezené časově a objemově. Navíc i malá banka musí mít systém řízení rizik a banka, která chce dlouhodobě přežít, nemůže vyhovět každé potřebě akcionářů.
Výsledná podoba ruského bankovního sektoru bude potom vypadat přibližně takto: Vznikne skupina velkých univerzálních bank, které budou působit po celé Ruské federaci. Budou mít dostatečné zdroje, přístup k technologiím, kvalitní řízení rizik a strategické řízení. Každá taková banka by měla mít aktiva v objemu ekvivalentu deseti miliard dolarů, kapitál minimálně jednu miliardu dolarů, stovky poboček a měla by obsluhovat minimálně pět milionů fyzických a 100 tisíc právnických osob. Takových bank nebude asi více než sedm, a protože z existujících bank splňuje tato kritéria jen Sběrbank, je nepochybné, že vzniknou fúzemi, ale zejména vstupem zahraničního kapitálu. Že vývoj půjde právě tímto směrem, napovídá avizovaný záměr CitiGroup koupit blokační minoritu v Alfabance nebo schválený plán sloučení Vněštorgbanky a Vněšekonombanky (obě státní).
Specializovaní hráči.
Vytvoří se množství nevelkých specializovaných hráčů. Nevelké banky mohou úspěšně konkurovat velkým a rozvíjet se, pokud se soustředí na určité segmenty trhu a produkty, na hospodářská odvětví nebo na regiony. Nehledě na to, že tuto strategii si převážná většina ruských bank ještě neurčila, řada z nich ji - ať již vědomě nebo intuitivně - sleduje. Například banka Ruský standard se cíleně zaměřila na spotřebitelské úvěry a kreditní karty, Gazprombank obsluhuje plynárenský průmysl a existuje celá řada úspěšných regionálních bank. Specifické postavení v této skupině mohou mít banky, které budou plnit určitou funkci sociální nebo ekonomické politiky. Mohou to být buď přímo státní banky (dnes zřizovaná Ruská rozvojová banka), nebo soukromé finanční ústavy, kterým stát kompenzuje část nákladů spojených s vykonáváním svěřené funkce. Počet malých a středních bank, které přežijí a bude je možné zařadit do skupiny specializovaných institucí, závisí na konkrétní strategii banky a legislativních požadavcích. Dá se ovšem předpokládat, že efektivní a dlouhodobě úspěšné mohou být banky, které mají kapitál alespoň 20 milionů dolarů, což dnes splňuje přibližně první stovka ruských bank.
Nová podoba ruského bankovního sektoru bude vznikat likvidací většiny kapesních bank a ekonomicky vynuceným spojováním zdravějších malých a středních bank. Akcionáři s cílem zachovat alespoň část hodnoty bankovních licencí začnou banky prodávat nebo bude docházet k jejich fúzím. Současně velké banky čekají zásadní změny v akcionářské struktuře, které budou spojeny i s novou strategií vedení bankovního byznysu. Tento proces bude bolestivý jak pro banky, tak pro jejich klienty a akcionáře. Dá se však očekávat, že do tří let bude ruský bankovní sektor konsolidován. Vývoj může mít sice ruská specifika, fakticky však bude kopírovat to, k čemu došlo ve všech středoevropských zemích.
Ruský bankovní sektor v přehledu 1000 největších bank
Pořadí mezi ruskými bankami Pořadí v přehledu 1000 největších bank
Kapitál (tier 1) / Aktiva v mil. USD
174. Vněštorbank 1885 / 6128
191. Sběrbank 1712 / 35705
381. Gasprombank 714 / 3757
625. Měžprombank 348 / 1029
640. Globex 335 / 409
692. MDM 288 / 1521
750. Vněšekonombank 240 / 3826
760. Sobinbank 236 / 515
777. Alfa-bank 229 / 2726
778. Rosbank 228 / 1544
- Citibank Rusko 173 / 1632
914. Nomos 169 / 508
930 .Petrokommerc 164 / 746
Ruská dcera Citibank je v 1000 největších bank konsolidována
Zdroj: The Banker
