Moskva šetří na chudém Podněstří

Jestli si chcete vydělat rychle 45 tisíc dolarů, zaskočte do Tiraspolu za Jevgenijem Ševčukem. Lídr Podněstří, odbojné proruské oblasti Moldavské republiky, de facto spravované z Moskvy, slibuje v přepočtu něco přes milion korun tomu, kdo mu vytáhne deficitní trn z rozpočtové paty, napsal na konci ledna dvouměsíčník New Eastern Europe. Pokud vám to připadá jako zoufalý tah, máte pravdu: Ševčuk se ocitl v situaci mimořádně nepříznivé i na chudé poměry samozvané Podněsterské republiky.

Ševčukova země žije po celou dobu své pochybné existence (již mimochodem uznávají pouze Abcházie, Náhorní Karabach a Jižní Osetie) z ruských dotací, které podle různých zdrojů tvoří 30 až 70 procent tamního rozpočtu. A teď tenhle životodárný pramen najednou valem vysychá.

Ruský list Nězavisimaja gazeta přinesl v půli února zprávu, jež se v ostatních ruských médiích do té doby neobjevila: v lednu oznámila Moskva Ševčukově vládě, že ruší již přislíbenou pravidelnou platbu ve výši 100 milionů dolarů. To je novum – od podněsterské války v roce 1992, která z čerstvě samostatného Moldavska oddělila menší, silně proruskou část, takto Kreml sype na „své“ území severovýchodně od řeky Dněstr peníze, aby si udržel loajalitu jeho zhruba půl milionu obyvatel.

V hlavní roli plyn

Tato taktika dlouho slavila úspěch. Nejen proto, že etničtí Rusové, kteří v Podněstří tvoří většinu obyvatelstva, se netají sympatiemi ke staré vlasti; ale především proto, že Moskva má kteréhokoli tiraspolského vládce omotaného kolem prstu pomocí plynu. Státní firma Gazprom dodává do Podněstří něco přes miliardu kubických metrů plynu ročně, aniž by za ně požadovala zaplatit; prostě to píše na futro. Ševčukovi to sice umožňuje dávat plyn svým lidem za desetinu ceny, kterou platí lidé a firmy v „sousedním“ Moldavsku – ale zároveň jeho oblasti roste astronomický dluh.

A kdyby si Gazprom řekl jen 200 dolarů za tisíc kubických metrů (tolik donedávna platilo spřátelené Bělorusko a například Němci platí dvojnásobek), byl by dluh dnes na pěti miliardách dolarů. Při podněsterském HDP ve výši bratru 400 milionů dolarů je to nesplatitelná částka.

HDP na hlavu (v dolarech, rok 2013)

A právě u plynu začaly současné Ševčukovy trable. Když viděl, že na konci roku 2012 hrozivě narostl deficit státního rozpočtu, rozhodl se zalepit onu zející díru tím, že nechal razantně zdražit plyn – o plných 70 procent. Pokud však čekal, že tak problém dlouhodobě vyřeší, brzy zjistil, že je na omylu. Stal se pravý opak: největší elektrárna v zemi, Moldavskaja GRES, přestala topit plynem a přešla na uhlí.

To má k ideálnímu řešení daleko; kromě toho, že uhlí kazí životní prostředí nesrovnatelně více než plyn (což asi vedení podniku tíží ze všeho nejméně), je také méně efektivní, hůře dostupné a vzhledem k tomu, že plyn proudí do Podněstří zadarmo, je uhlí i dražší. Pro úplnost – Moldavskaja GRES patří ruskému koncernu Inter RAO UES, v němž drží největší podíl Rosněftěgaz.

Rána za ranou

To nebylo všechno. Ocelárna Moldavský metalurgický závod čili Moldova Steel Works (již pro změnu vlastní firma Metalloinvest nejbohatšího Rusa dneška Ališera Usmanova), která podle agentury Reuters tvoří páteř podněsterské ekonomiky, v reakci na zdražení plynu v podstatě zastavila produkci. Vzhledem k objemu podněsterské ekonomiky to mělo za následek katastrofální makroekonomická čísla: průmyslová výroba oblasti se v roce 2013 smrskla o třetinu a vývoz poklesl o 21 procent.

A ne dost na tom. S koncem roku 2013 se začala hlásit ukrajinská krize, nejprve poklesem hřivny. To znamenalo ránu pro podněsterské exportéry, pro něž je Ukrajina důležitým trhem. Letos pak mělo být ještě hůř – pokles rublu, hřivny i eura v kombinaci se zvýšenými daněmi a patnácti- až dvacetiprocentním snížením platu státních zaměstnanců (tedy více než třetiny veškeré pracující populace) život v oblasti ještě dál zkomplikoval.

„Ještěže máme u domu zeleninu,“ posteskla si osmapadesátiletá důchodkyně Veronica Zinici v rozhovoru s reportérem agentury Reuters. „Jedině tak se dá dneska přežít.“ Aby toho nebylo málo, nemůže se Ševčuk spoléhat ani na obchod s Evropskou unií. Ta povolila Podněstří výjimku (známou jako Autonomous Trade Preferences), jež Tiraspolu umožňuje vyvážet bezcelně. Výjimka ovšem končí v lednu příštího roku; do té doby buď Ševčuk podepíše dohodu o volném obchodu, nebo se jeho lidem povede ještě hůře. A podepsat ji nemůže, protože v tu chvíli by mu na stole přistál pětimiliardový účet od Gazpromu.

A k tomu všemu nemůže Tiraspol ani oslovit finanční trhy, protože de iure jako stát neexistuje. Pokud tedy někdo přijde s nápadem, který Ševčukovu starost vyřeší, svých pětačtyřicet tisíc dolarů si víc než zaslouží.

Čtěte také:

Kyjev: Střety v Oděse rozpoutali provokatéři z Ponděstří

Rusko: Máme právo rozmístit na Krymu jaderné zbraně

Nepokoje v Oděse rozdmýchala Moskva, tvrdí ukrajinský expert