Moskva si masíruje svaly

24. 6. 2003

Další ohnisko boje se Spojenými státy - na jižní hranici

Rusové dali najevo, že z jižního Kavkazu neustoupí. Své odhodlání potvrdili na nádherném a skutečně posvátném místě: vybrali si staletou, kamennou pevnost daleko na severozápadě Arménie, téměř u hranic s Tureckem. Vojenská základna, umístěná na travnatém vršku nad městem Gjumri, je obklopená zasněženými horskými vrcholky. Uvnitř pevnosti se nachází nejmodernější ruská výzbroj včetně protiletadlových střel S-300. Ruské jednotky zde sídlí již více než dvě stě let a v minulosti pomáhaly arménským křesťanům chránit zemi před invazí tureckých muslimů. Na nedalekém zarostlém hřbitově spočívají kosti caristů i sovětských důstojníků, kteří padli v boji.

V sousedních bývalých sovětských republikách Gruzii a Ázerbajdžánu jsou Rusové pod tlakem. Tamní vlády si přejí, aby svou přítomnost omezili, protože chtějí své země orientovat na Západ a stojí spíš o bezpečnostní vazby na bohatší a mocnější Spojené státy. V Arménii se však Rusové opevňují a přesouvají sem jednotky a komunikační zařízení z Gruzie. Jak se zdá, Arménům to vyhovuje. “V průběhu dějin to byli Rusové, kdo Armény chránil,” říká plukovník Stěpan Galstjan, čtyřicetiletý snědý stíhací pilot vycvičený Sověty, který velí nedaleké arménské letecké základně v Gjumri. “Útok na tuto hranici znamená útok na Rusko.”

Vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem nedávno ochladly kvůli tvrdé opozici Kremlu vůči válce v Iráku, a tak se objevuje nové ohnisko geopolitické rivality – boj o vliv v klíčovém regionu, který je důležitý pro obě země. Nejde o ideologii, jak tomu bylo během studené války, ale o loajalitu malých, zranitelných států s věčnou potřebou mocného ochránce proti tradičnímu nepříteli. Boj se soustřeďuje na měkký jižní podbřišek někdejšího Sovětského Svazu, na široké pásmo, jehož součástí je i jižní Kavkaz. Tato náhle důležitá oblast mezi Ruskem na severu a Afghánistánem a Íránem na jihu se rozkládá v šíři asi tří tisíc kilometrů přes hory, pouště a step, od Kirgizstánu a jeho hranic s Čínou až po černomořské pobřeží Gruzie.

Bývalý “jižní okraj” Sovětského svazu se po útocích na New York a Washington z 11. září 2001 stal pro Bushovu vládu bezpečnostní prioritou, a to kvůli energetickým zásobám kolem Kaspického moře, i jako nepříjemný zdroj militantního islamismu. Ruský prezident Vladimir V. Putin, který doufal v uzavření nového strategického partnerství s prezidentem George W. Bushem, zpočátku přijal historický návrh Spojených států, který znamenal zřízení vůbec prvních vojenských základen Američanů na území bývalého Sovětského svazu, v Uzbekistánu a Kirgizstánu. Tyto základny byly využity při vojenské operaci proti Talibanu, kterou Spojené státy vedly v Afghánistánu, tedy při akci, kterou Putin podporoval.

Avšak nálada se změnila. Válka v Iráku způsobila nevraživost v rusko-amerických vztazích – dále podpořenou nejnovějšími obavami Kremlu, že se Washington pokouší o změnu režimu v Íránu, který je spojencem Moskvy. V novém ovzduší dopřává Putin sluchu zastáncům tvrdé linie zahraniční a vojenské politiky, kteří volají po asertivní politice a podpoře klesajícího vojenského a politického vlivu Ruska v oblasti “jižního okraje”. Tento postup zapadá do celkové strategie konkurovat v určitých směrech Spojeným státům a spolupracovat v jiných – Rusko například doufá, že se bude moci zapojit do výstavby protiraketové obrany.

Je pravdou, že protiúder je zčásti věc ruské národní pýchy. Pro moskevské politiky je zejména nesnesitelné, když vidí, jak se Američané vrhají na jižní Kavkaz, zemi vína a slunce, které s láskou vzdávali hold ruští básníci v čele s Puškinem. Ale jsou zde i praktické politické důvody. Za prvé chce Kreml vystupňovat boj proti lokálnímu terorismu – problému silně pociťovaném Moskvou, která se domnívá, že povstání v Čečensku je živnou půdou pro síť islámských teroristických buněk zasahujících i do sousední Gruzie a rozesetých po celém jižním regionu.

Za druhé chce Moskva bojovat s novou vlnou pašování drog, jež objevila poté, co pád Talibanu umožnil místním afghánským náčelníkům obnovit pěstování máku. Rusko je primárním trhem pro heroin vyráběný ve střední Asii a Moskva nevěří, že ji Washington bude chránit před hrozbou teroristických skupin a pašeráků drog.

Kromě toho chce Putin zajistit, aby energetické zdroje a ropovody v okolí Kaspického moře sloužily také Rusku, a nikoli jen západním nadnárodním společnostem a trhům. “Pro Rusko je naprosto nezbytné obnovit kontrolu nad územím bývalého Sovětského svazu a operovat zde nezávisle na Spojených státech,” prohlásil přední moskevský analytik zahraniční politiky Vitalij Treťjakov.

Zatímco Pentagon spřádá plány na zvýšení počtu svých vojáků v regionu ze tří tisíc až na dvanáct tisíc a uvažuje o založení základny v Ázerbájdžánu, Moskva si uvědomuje, že není v jejích silách, aby Spojené státy z těchto míst vytěsnila. Zde pak pramení ruská strategie výstavby paralelní bezpečnostní struktury, která bude soupeřit s americkou. Na jižním Kavkazu je kotvou Arménie, zatímco ve střední Asii jsou ve středu pozornosti Tádžikistán, klonící se k Rusku, a Kyrgyzstán, který se snaží vyhovět bezpečnostním požadavkům jak Ruska, tak i Spojených států. A v oblasti Kaspického moře Rusové rozšiřují Kaspickou flotilu, což je jediná část ruského námořnictva, která se za poslední dekádu rozrostla.

Jako vždy je jedním z důvodů ropa. Kaspické černé zlato pravděpodobně nesplní původní očekávání, podle nichž se měl region stát novou Saúdskou Arábií, ale zdá se, že by mohl být alespoň stejným zdrojem jako Severní moře. Má asi sto miliard barelů ropných zásob, které mají při současných tržních cenách hodnotu 2,7 bilionu amerických dolarů. Problémem je transport, protože kaspická oblast je ve vnitrozemí. Proto se Washington snažil prosadit ropovod, který by se vyhnul ruskému, arménskému i íránskému území. Ropovod se nyní buduje z ázerbajdžánského Baku přes Gruzii – dva nové spojence Američanů – do tureckého Středomoří. Třímiliardový projekt, v jehož čele stojí BP, by měl být ukončen v roce 2005.

Spojené státy se neohlížejí na ruský nesouhlas a podporují také nový plán na výstavbu úseku pod Kaspickým mořem, který propojí Baku s přístavem Aksu na kaspickém pobřeží na ropu bohatého Kazachstánu. Rusko tento americký návrh vnímá jako konkurenci již fungujícího ropovodu, jež vede z Kazachstánu do ruského přístavu Novorossijsk u Černého moře. Rusko se obává, že přijde o přepravní cla a kontrolu nad tokem kaspické ropy. Posilováním své válečné flotily tak hodlá Američanům i Kazachům naznačit, že mají brát ruské názory na další využití kaspických zdrojů vážně.

Putin se sice chová jako jestřáb, ale po obnovení protiamerických nálad jsou v Rusku jeho kroky populární. Mají politickou podporu, kterou potřebuje, protože jeho stranu čekají v prosinci parlamentní volby. On sám pak bude v březnu bojovat o znovuzvolení. Kritici z vojenských kruhů, kteří jeho bezpečnostní politiku dříve považovali za měkkou, vyslovují váhavé pochvaly. “Myslím, že si Putin nyní uvědomil, k jakým politickým chybám došlo kvůli původnímu souhlasu Kremlu s umístěním amerických jednotek na území bývalých sovětských republik,” říká penzionovaný ruský generálplukovník Leonid Ivašov, který byl hlavním poradcem ministerstva obrany pro otázky ruské bezpečnostní politiky vůči bývalým sovětským republikám. Jeden z Putinových spolupracovníků to sice odmítá, ale připouští, že v devadesátých letech “proběhlo období určité slabosti” vůči jižním oblastem, neboť Rusko paralyzoval náhlý rozpadem Sovětského svazu a bylo jakoby zahleděné do sebe. “Ale teď zase nabíráme rychlost,” dodává. “Musíme si zachovat své historické pozice v oblasti, kde máme strategické zájmy.”

Na důkaz svého odhodlání Moskva nevybíravě využívá takové politické páky, jakou je třeba závislost bývalých sovětských republik na dodávkách ruského plynu. Politici ze zchudlého a zadluženého Kyrgyzstánu, který přišel o své energetické zdroje, stěží mohou trvat na prosazovaném omezení ruské vojenské přítomnosti, když dostanou z Moskvy žádost o umístění její nové jednotky rychlého nasazení vycvičené pro potírání terorismu a pašování drog na letecké základně Kant. Rusové tak budou sousedit s Američany: Kant je pouhých 30 kilometrů od letecké základny Ganci obsazené Američany, rovněž s úkolem bojovat proti terorismu. “Obě země považujeme za přátelské a za strategické partnery,” řekl v prosinci prezident Kyrgyzstánu Askar Akajev ruskému deníku Nezavisimaja Gazeta.

V Arménii Moskva kontroluje nejen distribuční síť plynu, ale díky nedávné dohodě o splácení dluhu také klíčová strategická aktiva včetně jedné elektrárny. A Kreml pevně podporuje arménského prezidenta Roberta Kočarjana, jehož znovuzvolení kritizovaly Spojené státy i jiné země jako nepoctivé. “Kočarjan se stal rukojmím Ruska, které se snaží získat závislého partnera na jižním Kavkazu,” postěžoval si poslanec Vazgen Manukjan, vůdce prozápadní politické opozice v arménském hlavním městě Jerevanu.

I když se Washington nechce Arménie vzdát bez boje – Spojené státy nedávno zahájily skromný program vojenské pomoci a podpořily vůbec první cvičení NATO na arménské půdě, které začalo 16. června – je Pentagon opatrný. “Nehodláme nahradit Rusko jako garanta arménské bezpečnosti,” prohlásil major Jeffrey Predmore, vojenský atašé na americké ambasádě v Jerevanu.

Přes tato povzbudivá slova by se v tomto křehkém kousku světa mohla stát destabilizujícím prvkem už jen představa možného souboje mezi Moskvou a Washingtonem. Region se ještě plně nevzpamatoval ze tří různých válek v devadesátých letech, v nichž se násilně projevily složité národnostní, etnické a náboženské rozpory. Gruzínský prezident Eduard A. Ševarnadze chce získat ochranu Washingtonu proti Putinovým opakovaným hrozbám, že podnikne jednostrannou vojenskou akci, aby dostal čečenské povstalce skrývající se v gruzínské hraniční soutěsce Pankisi. Pentagon loni poslal na pomoc zelené barety, aby vycvičily gruzínské jednotky v boji proti terorismu. Ale země zůstává slabá a rozdělená a západní část ovládají proruští provinční vůdci. Moskva se navíc nechce vzdát sovětské obranné základny Achalkalaki v jižní oblasti, která je silně obydlena etnickými Armény. “Gruzínci nemohou Rusy vypudit,” prohlásil plukovník Galstjan a znechuceně utrousil cosi o “zradě” post-sovětské Gruzie vůči tradičnímu ochránci Moskvě.

Ve střední Asii existuje nebezpečí podobného politického rozdělení. Ruská přítomnost v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu zneklidňuje sousední proamerický Uzbekistán, vedený tvrdou rukou Islama Karimova. Tento diktátor podpořil útok na režim Saddáma Husajna a nyní dostává z Washingtonu značnou ekonomickou pomoc. Navíc Karimov zřejmě souhlasí s časově neomezeným pobytem amerických jednotek na jejich současné základně v Karši, asi dvě stě kilometrů od hranic s Afghánistánem. Na uzbecké půdě se nenacházejí žádní ruští vojáci a Karimov se podle vysokého úředníka z ministerstva obrany snaží zbavit svou armádu proruské frakce. Moskva zuří: jeden z ruských diplomatů si nedávno Taškentu stěžoval na nové vydání školních učebnic, které Rusy popisují jako imperialistické utlačovatele.

Je samozřejmé, že ruská ekonomika s 350 miliardami dolarů se nemůže rovnat síle amerických bilionům. Proto dokonce i nejoddanější ruští spojenci, jako je Arménie, hrají na více stran. Arménie použila nabídnutou čtyřmilionovou pomoc Pentagonu na výměnu zastaralých sovětských vojenských vysílaček za systémy od americké společnosti Harris. “Spojené státy mají peníze a Rusko je nemá,” řekl pragmaticky arménský ministr obrany Serž Sarkisjan. Ruské výhody? Historické vazby, blízkost a úporná snaha Moskvy obnovit svůj vliv. Jakmile se boj o jižní oblast znovu rozhoří, ještě o nich uslyšíme.