Vše nasvědčuje tomu, že až bude Česká republika vstupovat do Evropské unie - snad již v roce 2004 - bude unie na prahu významných změn. Chystá se k zásadní reformě svých struktur a politik tak, aby byla akceschopná i při počtu pětadvaceti a více členských zemí. Při summitu v bruselském Laekenu v prosinci loňského roku bylo rozhodnuto, že kandidátské země včetně České republiky budou zapojeny do přípravy agendy pro příští mezivládní konferenci, která se má konat v roce 2004. Stejně jako členské země mají i kandidátské své tři zástupce (jednoho za vládu a dva za parlament) v Konventu, který už začal projednávat klíčové otázky budoucího uspořádání a fungování unie.
Konvent se zabývá především dělbou moci mezi institucemi unie a národními státy a rolí národních parlamentů v rozhodovacím procesu. To jsou ony nejzásadnější otázky, které se týkají jak současných členských zemí, tak i budoucích členů. Jde v této souvislosti také o to, aby se nynější členské státy nedohodly na něčem, co by diskriminovalo budoucí členy. Například francouzský prezident Jacques Chirac před časem prohlásil, že by mělo existovat cosi jako „prémie“ pro země, které se připojily dříve. Je však třeba si uvědomit, že Východoevropané byli drženi vně Evropského společenství pod tlakem komunistických režimů, nikoliv z vlastní vůle.
Více otevřenosti.
Lidé ve střední a východní Evropě mají velmi rozličné představy o budoucnosti Evropy, a tato různorodost zřejmě vyvolává obavy vrcholných politiků zemí unie. Domnívají se totiž, že bude velmi obtížné dosáhnout nějakého rozumného kompromisu. Je to však právě tato neochota zapojit do veřejné debaty o institucionálních otázkách co nejširší veřejnost, která přispívá k takzvanému „demokratickému deficitu“ unie. Je poněkud zvláštní, že unie tlačila kandidátské země k větší otevřenosti debat o významných politických otázkách směrem k veřejnosti a současně se snažila omezit debatu o své vlastní budoucnosti na co nejužší skupinu. Kandidátské země mají totiž v této debatě co nabídnout i vzhledem k tomu, že posledních dvanáct let strávily budováním demokratických institucí. Jejich zkušenosti mohou být velmi poučné zejména z hlediska hledání způsobů zvyšování průhlednosti a konkrétní odpovědnosti. Proto je třeba uvítat, že se nakonec přece jen podařilo prosadit téměř plnoprávnou účast kandidátských zemí v Konventu, byť bez možnosti blokovat to, na čem se shodnou ostatní účastníci.
Villa Faber Group.
Bertelsmannova nadace a mnichovské Centrum pro aplikovanou politiku koncem minulého roku zveřejnily zprávu, jejímž cílem je reflektovat názory kandidátských zemí na budoucnost Evropy. Těmto německým institucím se podařilo dát dohromady skupinu osmnácti odborníků ze současných a budoucích členských zemí. Skupina na závěr své činnosti přijala název „Villa Faber Group“, podle historického názvu budovy, ve které mnichovský ústav sídlí. Tato skupina diskutovala v minulém roce o klíčových bodech agendy týkající se budoucnosti Evropy. Diskuse probíhaly nezřídka ve velmi rozjitřené atmosféře. Docházelo při nich často k ostrému střetu protichůdných názorů, nicméně účastníci debaty se shodli na třech základních bodech: na potřebě zformovat komplexní bezpečnostní politiku unie, posílit její vnitřní solidaritu a zajistit konkrétní odpovědnost založenou na demokratických principech. Ačkoliv byly debaty velmi složité, nelze říci, že by rozdílnost názorů pramenila z příslušnosti jednotlivých účastníků k členské či kandidátské zemi. Hlavní roli hrála spíše politická orientace.
Blízké zahraničí.
Bezpečnost je prioritou pro nové členské země stejně jako pro ty staré. Všichni Středoevropané silně podporují vytvoření politiky vůči „blízkému zahraničí“. Bezprostřední sousedství rozšířené unie vytvoří nové bezpečnostní výzvy. Většina z nich nebude řešitelná prostřednictvím vojenských opatření nebo pouhými pohraničními kontrolami. Unie musí odstranit protiklad mezi vnitřní a vnější politikou a zabránit tomu, aby se vnitřní bezpečnostní politika stala vážnou překážkou pro rozvíjení obchodních a kulturních vazeb s novými sousedy na Balkáně a na Ukrajině. Unie potřebuje pevné mosty se svými východními sousedy, nikoliv kontroly neprodyšně strážící „pevnost Evropu“. Bylo by vhodné vytvořit společnou evropskou pohraniční hlídku, aby občané měli pocit jistoty, že hranice jsou bezpečné. Zároveň by se tím rozptýlily náklady na nová kontrolní stanoviště. Každý by z toho měl prospěch, takže by finanční břemeno nemělo ležet jen na zemích umístěných na nové „frontové linii“. Členské státy by se měly také zavázat k odstranění vnitřních hraničních kontrol s novými členy, jakmile Středoevropané splní speciální kritéria pro hladké fungování schengenského pohraničního kontrolního systému.
Unie by se měla vyvarovat stavění bariér mezi dříve a později vstupujícími zeměmi. Nemá smysl rozdělovat země ostnatým drátem a strážními věžemi. Kromě finančních nákladů by stavění takovýchto bariér mělo negativní psychologický dopad na obyvatele žijící na té „horší“ straně. Taková situace by hypoteticky mohla nastat i na česko-slovenské hranici. Evropská komise a Evropský parlament by také měly mít silnější slovo při vytváření bezpečnostních politik a Rada ministrů by měla používat většinové hlasování v nevojenských záležitostech. Je třeba posílit i policejní a soudní spolupráci v trestních záležitostech, která by měla být méně tajnůstkářská, o to však více efektivní.
Po rozšíření bude unie zahrnovat o třetinu větší území a bude mít více vnější odpovědnosti. Bude muset být schopna zabezpečit mír na Balkáně poté, co se Spojené státy odtud stáhnou, a bude se muset intenzivněji angažovat ve vztazích s důležitými, avšak obtížnými sousedy, jakými jsou Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Kandidátské země nashromáždily v minulosti mnoho zkušeností při jednáních s těmito zeměmi a mohou tedy významně přispět k vytváření východní politiky unie.
Sdílené hodnoty.
Pojem „solidarita“ má poněkud odlišný význam ve střední Evropě, než jak je chápána v zemích unie. Neznamená jen regionální dotace nebo finanční transfery, ale také sdílené hodnoty. Ty zahrnují i závazek rozvíjet celou unii, včetně jejích nejchudších oblastí. Solidarita také neznamená jednostranné prosazování národních zájmů. Toho jsme bohužel neustále svědky u řady nynějších členských států. Unie by měla přehodnotit své výdajové priority a zaměřit se na nejméně rozvinuté části rozšířené unie, protože chudoba plodí nestabilitu pro všechny. Instituce by měly sledovat racionálnější a objektivnější kritéria pro distribuci fondů a zabránit tomu, aby se regionální pomoc používala jako politický úplatek za dosažení dohody v Radě ministrů.
Účast občanů.
Unie musí zvýšit přímou participaci občanů. Národní parlamenty by měly být aktivně zapojeny do utváření politiky, včetně oboustranné vazby mezi poslanci a jejich protějšky v Evropském parlamentu. Evropští občané si také zaslouží konzistentnější soubor smluv, aby mohli jasně vidět, kdo co v unii dělá. Srozumitelný ústavní dokument by měl spojit dohromady základní ustanovení dosavadních smluv, včetně jasného rozdělení kompetencí. Charta základních práv by v něm měla být zahrnuta a měla by být právně závazná. Unie však musí jít za rámec úzké debaty o redakčním zjednodušení svých zákonů a kosmetických změn své architektury.
Bezprecedentní povaha příštího rozšíření unie si přímo žádá co možná nejširší debatu o tom, jak nejlépe by měla být unie zorganizovaná a jaké by měly být její úkoly. Jedině taková debata může dát novému uspořádání Evropy potřebnou legitimitu.
