Zaměstnancům je zaručeno existenční minimum
Vláda se poslední květnový den rozhodla zvýšit částku minimální mzdy s platností od 1. července 2000 ze 4000 Kč na 4500 Kč. Je to ve své podstatě již třetí zvýšení v průběhu jednoho roku. Zatímco ještě v červnu roku 1999 činila minimální mzda 3250 Kč, v červenci tohoto roku je toto plnění o 1250 Kč vyšší, to znamená, že došlo ke zhruba 38procentnímu nárůstu. V porovnání s úrovní minimální mzdy v roce 1998 bude v druhé polovině letošního roku tato vyšší dokonce o cca 70 procent (viz tabulka). Tato politika je v souladu s Národním plánem zaměstnanosti České republiky, jejž vláda předložila veřejnosti na konci roku 1998 a který by měl umožnit efektivnější politiku ve vztahu k nezaměstnanosti. Daný plán obsahuje mimo jiná opatření i ustanovení o postupném zvyšování váhy příjmů z pracovních aktivit ve vztahu k příjmům sociálním. Tímto by mělo dojít ke zvýšení motivace nezaměstnaných k přijetí zaměstnání a k preferenci pracovních příjmů před příjmy sociálními, a to především u občanů s nižšími příjmy. To by mělo vést ke zvýhodnění osob ekonomicky aktivních před osobami ekonomicky neaktivními. Firmy si chtějí zachovat zisky. Na druhé straně proti tomuto rychlému zvyšování minimální ceny práce vystupuje řada zaměstnavatelů a část ekonomů s tvrzením, že další zvyšování minimální mzdy nebude znamenat snížení nezaměstnanosti, nýbrž právě naopak. Toto tvrzení je v souladu s tezí ekonomické teorie, jež shledává negativní vztah mezi vývojem minimálních mezd a vývojem zaměstnanosti. Zjednodušeně řečeno: v případě, že dojde v ekonomice ke zvýšení minimální mzdy, dochází k růstu celkových nákladů firem a k poklesu jejich zisků. Aby tyto firmy zachovaly své zisky budou snižovat počty svých zaměstnanců, a bude tak docházet k růstu nezaměstnanosti. Teorie stanovení minimální mzdy. Za minimální mzdu je považována nejnižší peněžitá částka stanovená zákonem, kterou je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci za odvedenou práci. Institut minimální mzdy vznikl roku 1894 na Novém Zélandu na základě rozhodnutí arbitrážního soudu. Stejnou institucí byla minimální mzda zavedena o čtyři roky později i v Austrálii. V historii Československa se pak minimální mzda objevuje poprvé v roce 1919, naposledy v roce 1991 a s menšími úpravami funguje dodnes. Důvody vzniku a existence minimální mzdy, jež lze do značné míry ztotožnit s cíly toho institutu, můžeme spatřovat jednak ve snaze zaručit pracovníkům určité existenční minimum (takzvaný sociální cíl) a jednak omezit nekalou soutěž mezi podniky výplatou příliš nízkých mezd (ekonomický cíl). V současné době existuje ve světě řada koncepcí a přístupů ke stanovení minimální mzdy, které se liší v závislosti na podmínkách té které ekonomiky, v níž je stanovena a upravena právními předpisy dané země. Odlišnosti můžeme vysledovat v účelu, ke kterému byly zřízeny, od toho se odvíjejícím způsobu, jakým jsou stanoveny, a rozsahu, v jakém jsou užívány. V zásadě však můžeme existující koncepce stanovení minimální mzdy rozdělit do tří skupin s charakteristickými společnými rysy: 1. Liberální přístup – k tomuto pojetí stanovení minimální mzdy se kloní především skandinávské a německy mluvící země, případně Itálie. V těchto zemích je minimální mzda používaná jen ve velmi omezeném rozsahu, a to především pro špatně placené okrajové skupiny pracovníků. Vychází se zde z filozofie, že stát by se neměl angažovat v mechanismu stanovení minimální mzdy, neboť ta je záležitostí zaměstnavatelů a zaměstnanců. Výše minimální mzdy je tedy sjednávána v kolektivní smlouvě. 2. Sociálně zaopatřovací přístup – zde jsou minimální mzdy stanoveny zákonem, a to jen v určitých vybraných průmyslových odvětvích, kde chybí efektivní odborová struktura. S tímto přístupem se můžeme setkat především v anglosaských zemích. 3. Ekonomický přístup – tento přístup se snaží o standardizaci nákladových podmínek, a tím i stanovení rovných soutěžních podmínek na trhu pro všechny tržní subjekty. Vyskytuje se kupříkladu v USA, Japonsku, Kanadě, Francii či Nizozemsku, ale také systém, jenž platí od roku 1991 v České republice, je do značné míry založen na tomto přístupu. V těchto zemích je stanovena zákonem jednotná celostátní minimální mzda, která je více či méně pravidelně upravována v závislosti na změně podmínek v dané ekonomice. Při samotném procesu stanovení konkrétní hladiny minimální mzdy by bez ohledu na koncepci a úroveň, na jaké se o ní rozhoduje, měla být ze strany kompetentních dodržována určitá kritéria. Především by měly být zohledněny potřeby zaměstnance (jeho lidská důstojnost, zdravotní standardy, potřeby výživy, bydlení a tak dále), a to s přihlédnutím k:
- obecné úrovni mezd v zemi
- životním nákladům
- relativnímu životnímu standardu jiných skupin obyvatelstva
- dávkám sociálního zabezpečení.
Minimální mzdu lze obecně považovat za jakousi startovací čáru pro mzdovou strukturu (tarify) v každé ekonomice a měla by odrážet alespoň minimální efektivnost práce. Nebezpečí je strnulý trh práce. V posledních deseti letech se otázkou vztahu minimální mzda – nezaměstnanost v ČR intenzivně zabývali mnozí ekonomové ve vyspělých zemích. Jejich poznatky a závěry jsou bezesporu zajímavé. Naznačují, že minimální mzda má velice nejednoznačný a slabý vliv na zaměstnanost, ať už se jedná o státy Evropské unie či USA, kde tyto výzkumy byly prováděny. Pokud vůbec v těchto zemích změna úrovně minimální mzdy ovlivnila výši nezaměstnanosti, bylo to především v důsledku neochoty snížit úroveň minimální mzdy v měnících se ekonomických podmínkách, nikoli však přílišným zvyšováním minimální mzdy. Jako hlavní příčina vysoké nezaměstnanosti v některých zemích EU jsou označovány jiné strnulosti trhu práce (především nedostatečná mobilita a flexibilita pracovníků), než představuje stanovená úroveň minimální mzdy, jejichž působení se projevilo v situaci technologického pokroku, který znevýhodňuje skupiny pracujících s nízkou kvalifikací. Posledním zjištěním těchto studií bylo, že trhy práce se přizpůsobují změnám úrovně minimální mzdy velice pozvolna. Pozitivní vliv minimální mzdy na úroveň nezaměstnanosti se odráží s výrazným časovým zpožděním čtyř až pěti let. Zkušenosti vyspělých zemí se zvyšováním minimální mzdy jsou na ekonomické poměry České republiky velmi těžko aplikovatelné. Je si třeba uvědomit, že zatímco v analyzovaných zemích docházelo víceméně k plynulým změnám minimální mzdy, v České republice, jak bylo uvedeno výše, došlo prakticky v průběhu asi jednoho a půl roku k výraznému skoku v úrovni daného peněžitého plnění. Zde je však nutné podotknout, že i přes toto zvýšení úroveň reálné minimální mzdy od roku 1991 neustále klesá a stávající úroveň minimální mzdy v reálném vyjádření dosahuje pouze necelých dvou třetin reálné minimální mzdy v roce 1991. Na druhé straně docházelo v daných zemích ke zvyšování minimální mzdy z úrovně, která měla ekonomický význam (to znamená, že minimální mzda činila 50–60 procent úrovně průměrné mzdy v daných zemích), u nás se zatím ve skutečnosti pouze uvažuje o znovuzavedení minimální mzdy coby významné ekonomické veličiny. I po červencovém zvýšení úrovně minimální mzdy se tato nachází pouze na úrovni cca 36 procent průměrné mzdy v České republice. V současné době pobírá minimální mzdu pouze zhruba jedno až dvě procenta zaměstnanců, což také podtrhuje skutečnost, že je veličinou velice okrajovou a neplní svou ekonomickou úlohu. Analýza není prozatím možná. Jak bylo výše uvedeno, je minimální mzda teorií považována za určitý základ, od kterého se do značné míry odvíjí i celková úroveň mezd v ekonomice. Jestliže dojde ke zvýšení minimální mzdy, mělo by se toto odrazit v tlaku na růst mezd, a tedy i nezaměstnanosti. Otázkou však zůstává, do jaké míry se projevuje zvyšování úrovně minimální mzdy do růstu mzdové hladiny v dané ekonomice a následně pak všeobecné zvýšení mezd do poklesu zaměstnanosti v této ekonomice. Zjišťovat korelaci mezi výší minimální mzdy a úrovní mezd v ekonomice není v reáliích České republiky dost dobře možné především vzhledem ke krátkému časovému období existence institutu minimální mzdy, tedy malému počtu jejich změn a s tím související nedostatečnou délkou časové řady pro užití standardních ekonometrických metod. Co se týče vzájemného vztahu mezi vývojem mezd a nezaměstnaností, regresní analýza provedená s údaji za období let 1995–1999 nepotvrdila významnost vzájemného vztahu mezi růstem mezd v ekonomice a nárůstem počtu nezaměstnaných. Nepotvrdila se ani teorií předpokládaná pozitivní závislost mezi těmito ekonomickými ukazateli. V České republice docházelo v souvislosti s růstem mzdové úrovně k poklesu nezaměstnanosti. I na základě tohoto zjištění lze předpokládat, že výše minimální mzdy se do výše nezaměstnanosti promítat v negativním slova smyslu zřejmě nebude. Sociální parazitismus. Současná doporučení OECD předpokládají negativní vliv relativně vysoké úrovně minimální mzdy. Vysoká minimální mzda odrazuje od najímání méně kvalifikovaných či nekvalifikovaných lidí, a pokud poměr mezi minimální mzdou a průměrnou mzdou přesáhne určitou mez (empirické údaje OECD ukazují, že takovouto hranicí je asi 40 procent), vede to k zablokování přijímání lidí z těchto nezaměstnaností nejvíce ohrožených a postižených sociálních skupin. Česká republika má k této hranici stále ještě daleko a spíše se potýká vzhledem k malé váze pracovního příjmu ve vztahu k sociálnímu příjmu (respektive k celkovému příjmu) u nízkopříjmových skupin obyvatelstva s jevem zvaným „sociální parazitismus . Mezi dávkami sociální potřebnosti a nízkými mzdami není skoro rozdíl, nebo dokonce rozdíl je převrácený, to znamená, že dávky jsou vyšší, což vede k demotivaci nezaměstnaných především z nízkopříjmových skupin hledat práci. Tuto domněnku potvrzují i výsledky studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí na téma „Sociálně–ekonomická motivace na trhu práce k zaměstnání osob z nízkopříjmových skupin ekonomicky aktivního obyvatelstva v produktivním věku . Ze studie vyplývá, že pouze jedna třetina z osob nezaměstnaných déle než šest měsíců má zájem o dlouhodobé legální zaměstnání. Ostatní dvě třetiny preferují sociální dávky, často pak v kombinaci s případným krátkodobým zaměstnáním a příjmy z nelegálních aktivit. Základem k motivování skupin nezaměstnaných hledat nové zaměstnání je taková úroveň mezd, jež by zajišťovala vyšší životní úroveň než dávky sociálního zabezpečení. Takové relace současné vztahy nízkých minimálních mzdových příjmů na jedné straně a životního minima na straně druhé rozhodně nevytvářejí. Do budoucna bude vhodné nejen zvyšovat úroveň minimální mzdy tak, aby tato začala plnit svou ekonomickou úlohu jako v standardních tržních ekonomikách, ale také přistoupit k rekonstrukci sociálního systému, aby tento více motivoval k hledání zaměstnání. Dále OECD doporučuje vázat minimální mzdu nikoli k průměrným mzdám v ekonomice, ale k úrovni cenové hladiny. O vývoji reálné úrovně minimální mzdy již byla zmínka výše. Co se týče relace minimální a průměrné mzdy, došlo v období od roku 1991, kdy byl institut minimální mzdy zaveden a kdy se tato nacházela na úrovni zhruba 53 procent průměrné mzdy, v ekonomice k poklesu dané relace až na současnou úroveň cca 36 procent. Dalším zajímavým námětem OECD, jenž by měl napomoci minimalizovat negativní dopady minimální mzdy na zaměstnanost, je věková a regionální diferenciace výše tohoto peněžitého plnění. V nařízení vlády, kterým byla upravena od 1. 1. 2000 výše minimální mzdy, se nově objevuje ustanovení o nižší sazbě pro zaměstnance ve věku 18–21 let. Právě tato věková kategorie je nejvíce postižená nezaměstnaností a nižší sazbou, jež činí 90 procent základní sazby a platí pouze šest měsíců ode dne vzniku prvního pracovního poměru zaměstnance, se vláda snaží zohlednit dobu, jež je nutná k adaptaci těchto pracovníků na pracovní proces. Mělo by tak dojít k určitému zvýšení konkurenceschopnosti potenciálních zaměstnanců z dané věkové kategorie. Do jaké míry je tento předpoklad vlády opodstatněný, ukáže zřejmě až čas. Na základě výše uvedeného lze předpokládat, že s největší pravděpodobností ve stávajících podmínkách české ekonomiky nelze očekávat, že by se potvrdila v úvodu nastíněná tvrzení, zaznívající především z řad zaměstnavatelů. Taktéž však s velkou určitostí nedojde ani k realizaci opačných očekávaní ministerstva práce a sociálních věcí a růst minimální mzdy nebude spojen s výraznějšími ať už pozitivními, či negativními dopady na úroveň nezaměstnanosti v České republice.
