O osudu Evropské unie budou dost možná rozhodovat dva muži. Jeden nebyl nikdy nikam zvolen a druhý strávil celou kariéru v Bruselu
Řečnický pult byl pokryt plátnem s obligátní trikolorou a nápisem Revoluce v pohybu.
Za ním stál elegantně oblečený mladý muž a z plných plic řval. „Budeme bojovat!“ chraptěl, vzhlížel k nebi a bušil pěstí do vzduchu, jako by se na stadionu v Lyonu zrodila francouzská verze Bruce Springsteena. „Ať žije republika!“ Šestnáct tisíc diváků řev opětovalo: „Ať žije Francie!“ Do boje o Elysejský palác, kam se letos v květnu nastěhuje nový prezident, vstoupil na konci loňského roku nečekaně čerstvý, silný kandidát: Emmanuel Macron (39). Během několika týdnů získal pověst jediného člověka, který je schopen ve volbách porazit nacionalistku Marine Le Penovou.
O měsíc později a pár set kilometrů východněji měl podstatně klidnější projev muž, jenž je přímou antitezí uhlazeného Francouze. Martin Schulz (61) jím přijal předsednictví německé sociální demokracie. Vousatý někdejší fotbalista, alkoholik a knihkupec, jenž o sobě po 23 letech strávených v Evropském parlamentu tvrdí, že je „mužem z lidu“, okamžitě zvedl preference své strany a má reálnou šanci vystřídat po zářijových volbách ve spolkovém kancléřství Angelu Merkelovou.
Rychlost, s níž oba muži zaujali prominentní pozice na svých domovských scénách, dává zapomenout na odlišnost podmínek, jež jim to umožnily. V obou případech jsou mimořádně dramatické.
Naděje pro druhé kolo
Macron je „énarque“, absolvent École nationale d'administration (ENA), pařížské výrobny špičkových politiků. V devětatřiceti letech by za normálních okolností byl v konzervativních francouzských podmínkách považován za příliš mladého na prezidentský úřad. Jenže normální okolnosti znamenají něco docela jiného, než co Francouzi za posledního půl roku stran prezidentské volby zažili.
Zaprvé je tu přítomnost Marine Le Penové, kandidátky populistické Národní fronty a otevřené obdivovatelky Vladimira Putina. Všeobecně se má za to, že vyhraje první kolo voleb, ale v druhém by neměla mít mnoho šancí proti kandidátovi některé z mainstreamových partají, pokud ten bude aspoň trochu k světu. Jak uvidíme vzápětí, tato podmínka se neplní zrovna snadno.
Zadruhé tu byl splněný starý slib současného prezidenta Frangoise Hollanda, že nebude kandidovat na druhé funkční období, pokud v tom prvním dramaticky neklesne nezaměstnanost. Nestalo se (viz graf) - a Hollande se čtyřmi procenty obliby v průzkumech raději slib splnil. Uvolnil tak u svých socialistů cestu k nominaci jistého Benoita Hamona, levicového tradicionalisty, jímž polovina vlastní strany opovrhuje, včetně například bývalé Hollandovy partnerky a někdejší neúspěšné prezidentské kandidátky Ségolene Royalové.
A zatřetí je tu rychlý vzestup a ještě rychlejší pád republikánského kandidáta, expremiéra Frangoise Fillona.
Nejprve v primárkách porazil favorizovaného Alaina Juppého (další bývalý předseda vlády), ale vzápětí na něho vyplavalo, že své ženě a dětem nechal coby svým poradcům příliš snadno vydělat zhruba milion eur. Fillon slíbil, že z kampaně odstoupí, pokud bude formálně obviněn; i kdyby se tak však nestalo, je nenávratně poškozen.
Mao Ce-cron
Taková situace otevírá dokořán dveře outsiderovi - ajako na zavolanou tu takový muž v Macronově osobě je. Jsou lidé, jimž to připadá jako příliš mnoho náhod najednou; mezi ně patří třeba vlivný podnikatel a ekonom Charles Sannat. Na svém blogu Insolentiae mluví o Macronovi jako o Mao Ce-cronovi; kandidátův vzestup podle něj nese známky působení neformální skupiny zvané Les Gracques, jež chce podle slov svého vlastního manifestu vybudovat „moderní pravici“.
Když Macron absolvoval ENA, rozhodl se pro studium v prestižním ústavu Inspection générale des finances. Odtamtud vedly jeho kroky rovnou do investiční banky Rothschild & Cie, jednoho z pěti původních finančních domů bratří Rothschildů. Působil tam pátým rokem, když se najednou rozhodl přijmout nabídku prezidenta Hollanda a stát se jeho poradcem. Netrvalo dlouho a Hollande jej jmenoval ministrem hospodářství -v šestatřiceti letech.
Spontánní podpora?
Tehdy spontánně vznikla skupina Les Jeunes avec Macron, Mládež pro Macrona. Právě spontánnost jejího vzniku (skupina například měla od prvopočátku perfektně připravenou webovou prezentaci) zpochybňuje Macronův odpůrce Sannat. Na jejích základech poté ministr založil své hnutí En Marche! To bylo v době, kdy ještě nebylo vůbec zjevné, že Hollande nebude kandidovat a že republikánský kandidát se de facto sám pohřbí - tedy v době, kdy prezidentským ambicím mladého ministra (jenž seděl ve vládě, aniž by kdy musel projít jedinými volbami) stálo v cestě podstatně více překážek než dnes.
V odpovědi na otázku, komu může Macronův vzestup pomoci, uvádějí jeho odpůrci jméno jednoho z nejbohatších Francouzů - Patricka Drahiho, telekomunikačního magnáta marockého původu.
Poukazují na fakt, že jistý Bernard Mourad, někdejší bankéř u Morgan Stanley, odešel pracovat do Drahiho mediální firmy Altice Media; to bylo zhruba v době, kdy se Macron stal ministrem. Mourad působil v Altice jako konzultant při několika transakcích, jež Drahiho udělaly velmi rychle největším vlastníkem médií v zemi. Jednou z nich bylo sporné převzetí sítě kabelových televizí SFR Group Drahiho společností Numericable; za stát je schvaloval právě ministr Macron. Letos v lednu pak Mourad teplé místečko ve společnosti Altice Media opustil a stal se na plný úvazek zaměstnancem - hádejte - Macronovy prezidentské kampaně. Jak si může tvůrce veřejného mínění (kromě televizí a rádií Drahimu patří například deník Libération nebo týdeník l'Express) s politikem na vzestupu navzájem vyhovět, je zjevné.
Berlusconiho kápo
Schulzův problém je zcela jiné povahy.
Pozorovatelům německé scény poklesla čelist při pohledu na tempo, jímž jeho SPD dohnala v průzkumech křesťanskou demokracii kancléřky Merkelové; kdyby se volil kancléř přímo, vyhrál by Schulz s šestnáctibodovým náskokem. Tamní komentátoři jsou zhruba na půl rozděleni do dvou skupin; jedna se domnívá, že Schulz svoji pozici udrží, kdežto druhá si myslí, že až pomine první nadšení voličů SPD novým šéfem a Schulz bude muset mluvit konkrétně o tom, co Němcům hodlá nabídnout, jeho preference zase klesnou.
Prozatím má nový boss SPD k dispozici pouze tvrzení, že „je čas na změnu ve vedení“ aže bude bojovat za „sociální spravedlnost“, aniž by bylo jasné, jaký konkrétní význam jedna či druhá floskule skrývá.
I tak je Schulzův raketový vzestup svého druhu záhadou. Poprvé se o něm psalo, když se v Evropském parlamentu dostal v roce 2003 do křížku se Silviem Berlusconim. „Vím, že jeden italský režisér točí film o nacistických koncentračních táborech,“ řekl mu tehdejší italský premiér, známý svou prostořekostí, „doporučím vás do role kápa, perfektně se na ni hodíte.“ Schulz si v reakci vedl obstojně, ale nálepky kápa se zbavoval jen obtížně. „Ein Volk, ein Reich, ein Ftihrer,“ reagoval ještě o několik let později britský poslanec za UKIP Godfrey Bloom na jeden ze Schulzových proslule emotivních projevů.
Když se v roce 2010 nemohli bruselští mocní shodnout na rozdělení funkcí v komisi i parlamentu, dal Schulz dohromady skupinu levicových poslanců. Ačkoli tou dobou se na to téma vedla oficiální jednání, dohodla jím vedená skupina, že podpoří v čele exekutivy Portugalce Josého Barrosa výměnou za to, že Schulz sám bude moci šéfovat parlamentu. Co si o tom mysleli oficiální parlamentní vyjednávači (obzvlášť namíchnutý tehdy byl legendární osmašedesátník Daniel Cohn-Bendit), je nabíledni.
Jako Trump?
Razanci v osobním jednání si Schulz přinesl z Bruselu i do Berlína. V projevu, jímž přijímal roli volebního lídra SPD, se dokonce po vzoru Donalda Trumpa pustil do „takzvaných elit“, jež vládnou odtrženy od reality. Záhy však zjistil, že to nemusí být dobrá taktika. Ministr financí Wolfgang Schauble si přirovnání k Trumpovi vysloveně vychutnal; mnoho dalších pak Schulzovi připomnělo, že součástí oněch odtržených elit je i jeho vlastní partaj, jež strávila posledních osm let ve vládě.
Základní Schulzovou předvolební nevýhodou je, že nemá silné téma. Německá ekonomika sice ne vždy jede na plný plyn, ale klíčový makroekonomický údaj, nezaměstnanost, se neustále snižuje (viz graf). Nejsnadnější argument pro „změnu“ je tedy mimo hru. Sociální spravedlnost není nic, po čem by Němci šíleli jako třeba Američané. Mimoto se špatně útočí na ženu, která dvanáct let vaší zemi vládne, argumentem o nerovném postavení žen ve společnosti.
Chybí téma
Existují pouze dva skutečné problémy, které ohrožují volitelnost Merkelové; ani jeden však SPD nebude moci naplno využít.
Prvním z nich je potíž s dluhovou krizí eurozóny; Schulz zde navrhuje masivní odpuštění dluhů Řecku a ještě masivnější investice evropských (rozuměj německých) peněz na jihu Evropy. Naneštěstí pro něj jsou obě pozice v Německu velmi neoblíbené.
Druhým a největším problémem Merkelové je politika vůči migrantům. Zde skutečně lze získávat voliče voláním po jejím razantním přitvrzení. Právě to si však SPD nemůže dovolit; jen stěží se jí vyplatí útočit na svoji vlastní vládu zprava.
V Schulzův prospěch však hrají parlamentní počty. Pokud by se volby konaly minulý týden, SPD by získala zhruba stejně hlasů jako CDU. Její potenciální spojenci - jistě Zelení, ale dost možná i Die Linke - však jsou přijatelnější než eventuální koalice křesťanských demokratů s protipřistěhovaleckou Alternativou pro Německo. Koalice s liberální FDP by Merkelové při současných preferencích na parlamentní většinu zdaleka nestačila.
Zbývá tedy pokračování velké koalice -v níž by ovšem z výše uvedeného důvodu měli hlavní slovo sociální demokraté. To dělá ze sousloví „spolkový kancléř Martin Schulz“ výraz podstatně méně absurdní, než jak zněl ještě na přelomu roku.
Fenomén Schulz Od loňského prosince, kdy Martin Schulz převzal od Sigmara Gabriela pozici volebního lídra sociální demokracie, ubírá na preferencích nejen koaličnímu partnerovi CDU/CSU, nýbrž i Zeleným a populistickým stranám Levice a Alternativa pro Německo.
ZDROJE: WIKIPEDIA. ORG, INSA
Co je trápí Předvolební boj mívá sklon fungovat jako spor o výkonnost ekonomiky dané země za dobu vlády té které politické garnitury. Ve Francii to tak funguje i letos - jisté oživení francouzské ekonomiky přišlo pro prezidenta Hollanda příliš pozdě; nezaměstnanost ne a ne usadit se v jednociferných číslech. Naopak v Německu od finanční krize roste ekonomika vyrovnaným tempem (slabší než očekávané údaje za poslední čtvrtletí loňského roku jsou výjimkou) a nezaměstnanost je pod čtyřmi procenty (podle metodologie Evropské unie; sami Němci udávají o něco vyšší). Přesto budoucnost vlády v čele s Angelou Merkelovou ohrožuje především její neoblíbená migrační politika.
ZDROJ: TRADINGECONOMICS. COM
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
