Černí jezdci ovládají bílé Krkonoše
Nájezdníci na rychlých sněžných skútrech se na horských cestách a sjezdovkách cítí velice bezpečně: každému ujedou. Porušují všechna pravidla, která se porušovat dají: jezdí na strojích bez poznávacích značek, mimo veřejné komunikace na cizích pozemcích, v lese a v chráněných územích. Leckdy od bufetu k restauraci s náležitou konzumací. Porušují několik zákonů najednou bez jakéhokoli postihu. Skútru v jízdě se v přírodě žádný strážce parku ani pěší policista neodváží postavit, je-li mu život milý. Zakuklený jezdec na anonymním stroji stejně rychle jako přijíždí také mizí. Navíc má každý represivní orgán jen omezené pravomoce, vyplývající jen z některého z porušovaných zákonů. Když se strážci národního parku domluví na společném zátahu s pohraniční policií, místními a dopravními policisty ze dvou sousedních okrsků či dokonce krajů, jako zázrakem do obklíčeného území žádný divoký skútr nevjede. Tipaři zřejmě pracují pro obě strany.
Marné právo silnějšího.
„To se dalo čekat, že nechytnou nikoho. Nedokážu si to vysvětlit, ale když u nás vyjede policejní skútr z garáže, všechny divoké skútry z širokého okolí rázem zmizí,“ popisuje situaci na Mísečkách šéf tamní části střediska Skiareálu Špindlerův Mlýn Zdeněk Spilka. „Potkáváme se s nimi často, ale nejsme schopni s tím nic dělat. Přitom nám během několika minut pokazí mnohahodinovou práci na úpravě sjezdovky nebo běžeckých stop. Jsem za tu práci zodpovědný, ale nemám žádnou pravomoc vymoci nápravu. Něco tomu jezdci řeknu, on se mi jen vysměje a letí pryč,“ popisuje Spilka.
Pracovníci Skiareálu jsou přesto jediní, kteří dokáží divoké skútry zastavit. Jejich rolby jsou mnohem větší než skútry a když se střetnou na upravované běžecké trase, je jasné, kdo na základě práva silnějšího musí ustoupit. Také na sjezdovkách budí rolby u nájezdníků respekt. Na ty nejdrzejší přestupníky platí sněhová sprška z radlice rolby. Ale to je vše, čím se mohou lidé pracující v noci na sjezdovkách sněžným skútrům bránit.
Noční jízdy po prázdných sjezdovkách jsou dnes velkou módou. Řítící se jezdci si však neuvědomují, jaké nebezpečí může za terénní vlnou čekat. Spilkův kolega z medvědínské sjezdovky Jiří Čermák vzpomíná na přemety, jaké si přivodil řidič černého skútru, který včas v noci neuviděl rolbu. Raději než srážku se sedmitunovým kolosem volil pád v kotrmelcích po strhnutí řízení. Skútr po eskapádách odmítal poslušnost a zplihlý jezdec přišel pracovníky požádat o radu, co má dělat, že mu to nejede. A tak mu ještě pomáhali, přestože měli sto chutí nabrat skútr na radlici a shrnout ho se stráně. Rozrytá sjezdovka znamenala další hodiny úprav navíc.
Zatímco si neukáznění divoši na drahých skútrech v riskantních jízdách svůj adrenalin odbourávají, v pracovnících udržujících sjezdovky a běžecké tratě den ode dne narůstá.
Ohrožený byznys.
Cena pracovní hodiny strojů, upravujících sjezdovky, jde do tisíců. Večerní úpravy tratí vycházejí z dávných zkušeností dřevařů, svážejících poražené stromy na rohačkách – zhutněný povrch do rána přimrzne, zpevní a umožňuje mnohem lepší skluz. Jestliže skútry zvečera vletí na čerstvě upravenou trať, rozryjí ji a znehodnotí. To stojí buď další náklady na úpravu navíc, nebo velké riziko pro první jízdy lyžařů. V noci ztvrdlé nerovnosti mohou ráno přivodit pád. Každopádně sníží komfort sjezdovky, který se odráží ve spokojenosti klientů. Noční černé jízdy skútrů jdou tedy přímo proti obchodním zájmům provozovatelů sjezdovek.
Denní nájezdy jsou naštěstí méně časté. Neohrožují trať, ale přímo lyžaře. Ti méně jistí preventivně padají. „Když vyhlédnu z okna a vidím, jak se tři skútry na sjezdovce formují do řady, vím, že je zle. Okamžitě vyběhnu, ale to bývá už pozdě, jsou pryč,“ vypráví Čermák. Ještě se nic vážného nestalo, ale někteří lyžaři ze sjezdovek a lanovkáři z práce odcházejí kvůli skútrům stresovaní.
Nejhůře se snáší agresivita řidičů skútrů vůči dětem. „Přestože vytyčuji cestu nad dětskou loučkou, řidiči skútrů jezdí napříč dětskými vleky. Děti se hned leknou a pustí se talířů,“ popisuje situaci Spilka. A vypráví, jak jednoho jezdce chytil a ptal se ho, proč se proti dětem tak rozjel, až to mezi nimi způsobilo paniku. „Abych byl rychle pryč,“ vysvětlil jezdec a vůbec se necítil provinile.
Zatím se nátlak černých skútrů na počtu klientů neprojevil, ale někteří znalci místních poměrů odhadují, že nebude dlouho trvat a úbytek nastane. „Lidi si přijeli do hor v klidu odpočinout, a ne ve strachu uskakovat, aby je něco nepřejelo,“ přemítá Spilka.
Ještě citlivěji vnímají návštěvníci horských středisek noční hluk skútrů, vracejících se ze zábavních podniků. Většinou mezi místy, která by v klidu a pohodě zvládnul obyčejný taxík. Samozřejmě bez zajížďky na sjezdovku a dolů.
„Kolik peněz a energie dokáží lidé promrhat za věci naprosto nepotřebné k životu,“ podivuje se Čermák. „Jen kvůli hloupé póze, snaze se někomu předvést.“
Chtělo by to šrotoviště.
Šrotoviště sněžných skútrů v Česku neexistuje. Žádný skútr nemizí z provozu. Staré stroje stupínek po stupínku putují k méně a méně movitým majitelům, zatímco ti nejprestižnější mají rok co rok skútry nové – nejmodernější, nejvýkonnější, nejrychlejší. Proto každoroční přírůstek nových skútrů zvyšuje o plnou hodnotu jejich celkový počet. Problém skútrů rok od roku objektivně narůstá, i když to tak zvnějšku nemusí pokaždé vypadat.
Výhradní dovozce skútrů Arctic Cat Emil Souček odhaduje, že se v Česku ročně prodá zhruba 150 nových skútrů. Generální importér Yamahy Vladimír Přibyl je v odhadu o něco skromnější a uvádí 80 až 100 kusů. Jen jeho firma ovšem prodá 40 kusů, a jestliže by s ní držela krok i firma Součkova, nevešel by se do statistik náš největší dovozce skútrů, který zásobuje i Policii ČR a Horskou službu, firma Ski-doo, jejíž roční prodej se odhaduje od 80 do 100 kusů. Individuálně se k nám dovážejí i jednotlivé skútry ze „sněžných zemí“, z Rakouska, a především z USA a Kanady. I tato nepřesná čísla ukazují, že počty skútrů vzrůstají měrou nebývalou a že mnohonásobně převyšují naopak velmi přesné počty oficiálních povolení - v Krkonoších se legálně pohybuje 162 zásobovacích skútrů a 81 roleb. V sousedních Jizerských horách nebylo dosud vydáno žádné oprávnění. O povolení nemusejí žádat skútry Policie ČR, zdravotníků a Horské služby a pásová vozidla hasičů, jejich oprávnění je přijímáno automaticky. Navzdory jejich důležitosti jde pouze o nevýznamný počet strojů. Povolení k vjezdu do národního parku nepotřebují skútry, které zásobují zařízení v intravilánu krkonošských obcí.
Nemusejí však o ně žádat ani závodní stroje a skútry pro zábavu, protože žádné povolení ke vjezdu do chráněných území stejně nikdy nedostanou. Přesto i nejmírnější odhady říkají, že strojů bez povolení je naprostá početní převaha. Souhrnná evidence neexistuje ani u úředně přihlášených skútrů. Černé skútry jsou nespočitatelné vůbec. Je skútrů, které nesmějí do hor, ale ani do žádného lesa mimo veřejné silnice, v českých garážích tisíc? Nebo víc? Vedoucí terénní služby Krkonošského národního parku Jaromír Gebas odhaduje počet agresivních nájezdníků do Krkonoš na pouhou čtyřicítku. Ale že by celá čtvrtina tohoto počtu před Novým rokem útočila na Krkonoše malým nevýznamným údolím přímo před mýma očima? Zřejmě jich je mnohem víc. Nakonec není důležité, kolik jich je, zda pravidelně čtyřicet nebo postupně tisíc, ale to, že svou rychlou jízdou beztrestně terorizují celé území národního parku a části Jizerských hor.
Pásoví dělníci, zhýčkaní návštěvníci.
Emil Souček tvrdí, že rychlý závodní skútr měl v nabídce zbytečně, protože jeho klientela měla z 99 procent zájem o pracovní skútry, které hodně uvezou. Uplatnění nalézají v horských boudách a penzionech při dovozu zásob, bagáže rekreantů a v poslední době čím dále tím častěji i při odvozu rekreantů samotných.
Návštěvník Krkonoš v posledních letech zpohodlněl. Není ochoten vyplýtvat energii na výstup k boudě, kde je ubytován. Rád se blýskne na sjezdovkách nebo na běžkách, ale nestydí se nechat se vyvézt až ke dveřím ubytovny. Jen málokterý skútr je homologován na dva pasažéry. Ať po jednom nebo po dvou lidech, naplnění rekreační chalupy o pouhých třiceti lůžkách představuje nesmírné množství naježděných kilometrů skútrem v horské krajině.
Z Gebasova pozorování vyplývá, že lidé také stále více ztrácejí soudnost, jaké zavazadlo je vhodné na hory. I do horských bud přijíždějí v zimě s kufrem a s volně pověšenými ramínky s večerními róbami. Takto vybavení klienti by ani nebyli schopni vyjít po svých nahoru a pracovní skútr se stává standardem. Stejně jako sprchy na každém pokoji. Školy dnes přijíždějí s dvojími lyžemi a dvojí výbavou, na sjezd i na běžky. Takže ani studenti si mnohdy nejsou schopni vynést nahoru bagáž a přivolávají skútr.
Pohodlní jsou i sami boudaři a chalupáři, movitější už jezdí na skútru i pro vlastní potřebu. „V Peci pod Sněžkou nejsou chudí horalé,“ tvrdí Souček a komentuje své podnikatelské prostředí: „Jsou tu jen lidé bohatí a bohatší, a jedni druhým závidí. Soutěživostí zvyšují komfort, svůj i pro návštěvníky, a skútr se už stal běžnou potřebou.“
„Je to lenost,“ nemůže se se stavem smířit lesník ze Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory Vladimír Vršovský. „Kdo není schopen vyjít pěšky na hřebeny, měl by si najít ubytování ve střediscích pod horami,“ soudí. Jenže v mezičase se proměnil názor návštěvníků i na atraktivitu prostředí a pobyt v hotelech v centru je dražší než ve dříve vysněné boudě na hřebenech. Pohodlných je stále víc a nemají ochotu ustupovat.
Sněžné taxi.
Specifika Pece pod Sněžkou, kde se kvůli celistvosti sjezdovek neprotahují cesty k výše položeným boudám, dala vzniknout zcela novému byznysu: taxi na sněžných skútrech. S pěti stroji ve špičkách zajišťuje službu právě Souček. A tak jsou ráno čerstvé rohlíky a noviny i na boudách a chalupách, jejichž majitelé vlastní skútry ještě nemají.
Gebasova idea, že se sněžné taxi stane komplexní službou pro celé sjezdovkami odříznuté území, je ovšem nereálná. Sdružit dodávku rohlíků lze, pohodlné návštěvníky je však nutno vozit tak jako tak po dvou, a při výměně turnusů v sezóně jezdí všechno co má pásy.
Přírodní lidé typu Vršovského se s takovouto motorizací hor jen těžko vyrovnávají: „Dodrží-li tato služba podmínky ohleduplnosti k lidem i k přírodě, pokusím se s ní smířit. Abych neodváděl pozornost od zásadního problému: samoúčelné zábavy v podobě jízdy krajinou. Tu na rozdíl od taxislužby bohužel pociťujeme i v Jizerkách: do naší krajiny nepatří a je mimo zákon!“
Nejrychlejší lidé hor.
O předminulém víkendu si vyznavači rychlých skútrů dali schůzku na soukromé louce v Příchovicích na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš, těsně za hranicemi obou chráněných území. A na rychlostních okruzích tam poměřili síly. Stroje, které na závodní dráze působily velice impozantně, po pár dnech na úzké vesnické komunikaci v nedalekých Pasekách vyděsily i náčelníka pohraničního útvaru Policie ČR z Kořenova Stanislava Zachra. Trnul hrůzou, aby odněkud nevyjelo auto nebo kluk na sáňkách. Z osmi žihadel, která letěla stovkou jedno za druhým, by některé nemuselo stačit zabrzdit. „Měly by s tím něco dělat dopravní inspektoráty,“ soudí Zachr.
V příhraniční oblasti, kde by s tím měl něco dělat on sám, letícím skútrům nestačí. „Zkuste trabantem dohonit mercedesa,“ komentuje Zachr poměr sil.
Vítěz příchovického klání Richard Číla ze Smržovky se distancuje od jezdců bezohledně rozjíždějících běžecké stopy: „Mají peníze, mají skútr a myslí si, že jim patří Krkonoše!“ říká na jejich adresu. „Když vjedu do CHKO, tak jedině po cestě bez stop,“ ujišťuje. Jenže co má takový stroj v CHKO pohledávat? K regulaci pohybu sněžných skútrů chybí jasnější legislativní vymezení, a především ochota vytvořit účinný společný pracovní orgán, schopný postihnout viníky. „Skútr není něco, co se dá schovat do kapsy, je to velká a hlučná věc. Vlek, na němž byl přivezen, musí někde parkovat, jezdec musí někde spát. Není to tak anonymní jev, jak si mnozí zodpovědní snaží namlouvat,“ konstatuje lesník Vršovský.
Většina zainteresovaných se shoduje, že liknavost vůči černým skútrům je možná jen proto, že se nic vážného dosud nestalo.
