Není totiž optimistický. Svět. Krize, původně spekulační, posléze bankovní, nyní už ekonomická, se začíná plíživě dotýkat každého. Když vypukla, zdálo se mnohým, že jich se netýká. Noviny informovaly, že lidé přicházejí o peníze, o domy, o auta... na druhé straně oceánu. U nás se nedělo nic.
Foto: Profimedia.cz
Rok se s rokem sešel a i my (možná) budeme platit – a to nejen u zubaře. Řada lidí, které znám a patří do vyšší střední třídy, už nemá na hypotéky, které si brala, neboť uvěřila ekonomickým receptům.
Nemocnice se budou (možná) rušit, moje generace nebude (možná) mít v důchodu z čeho žít, pokud si nenašetří, nebo se systém (možná) za těch pár let, než tam dorazím, nezmění.
Aktivisté ,,okupují“ Wall Street (v ostatních městech centrální náměstí) i přes nepřízeň počasí. Noviny o tom po počáteční ignoraci píší hojně. Někdy vážně, někdy méně (viz ,,módní policie“ New York Times) a vlastně se (možná) nic neděje.
Povstalci v Libyi vytáhli z hrobu Kaddáfího matku a mrtvolu spálili. Média cudně mlčela, protože milovala povstalce. Teď se děsí. Dokonce ani jindy výřeční socialisté nenacházejí recept a odmítají radikální odmítnutí neplodného spojení státu s ratingovými agenturami, daňovými a investičními spekulanty. Ukazuje se, že bez zákazu lichvy, diskriminace darebáků a silné intervence států do zreálnění ekonomik se patrně dál nepohneme. Jako bychom žili ve vtipu, v němž dva Aztékové tesají do kamene kalendář. ,,Já mám ten kámen nějaký malý, vejde se mi to tam jen do roku 2012,“ dí jeden. ,,Jen aby to někoho nevyděsilo,“ odpovídá druhý. Nic se (možná) neděje.
Nejbližší ,,krizové“ datum je 11. 11. 2011. Prý bude konec světa. Možná ne. Rozhodně bude konec procesu televizní digitalizace a pak (možná) teprve nastane konec (nebo restart) světa. Digitálního.
World/sbin/shutdown – R.
