Možná přijde i kotelník

Pokud unie nepřispěje na export nadúrody, ministr nevylučuje, že zemědělcům ubere dotace

Sypat do kamen místo uhlí zrní? To, co dnes vypadá jako hříšná zvrácenost pohanského světa, se již zítra může stát realitou. „Právě se autem vracím z nějaké akce, kde byl předveden kotel na spalování obilí pro vytápění rodinných domků. Ekonomicky to vychází velmi zajímavě,“ říká do telefonu Stanislav Němec, předseda Asociace soukromého zemědělství (bývalý poslanec za ODS). Automatickému teplovodnímu kotli od firmy Verner stačí prý jako palivo úroda z hektarového pole, aby po celý rok dokázal vytápět standardní rodinný dům, přičemž přikládat stačí jen jednou za tři dny. Zejména pro lidi z venkova, kteří bydlí „u zdroje“, se to může jevit jako lákavá náhrada za topení fosilními palivy.

Strach z úrody.

Loňský rok byl pro rolníky z hlediska klimatických podmínek zdánlivě extrémně příznivý. Obilí se urodilo o třetinu více, než je obvyklé - 8,7 milionu tun, přičemž standardně je to o zhruba dva miliony méně (viz graf). Bohatá úroda se týká i dalších klíčových plodin (zejména řepky). Kdyby Evropu sužoval hladomor, mohli by sedláci v předtuše vysokých tržeb juchat radostí, ale celý kontinent se již drahnou dobu vypořádává s nadvýrobou. V rámci Evropské unie za loňský rok činila 52 milionů tun, přičemž vysokou sklizní byla „postižena“ celá střední Evropa (vedle Česka má asi největší problémy Maďarsko). Pohled na přeplněné sýpky je tak zdrojem trudnomyslnosti. Nervozita rolníků se zvyšuje úměrně tomu, jak rychle se blíží termín dalších žní. Vysoká vrstva sněhu, která kryla pole až do minulého týdne, zabránila vymrznutí ploch osetých na podzim, a naznačila tak další velmi dobrou sklizeň obilí. Omezené skladovací kapacity se stále větší naléhavostí evokují nerudovskou otázku kam s ním.
Problém je umocněn rekordně nízkými stavy hospodářských zvířat, což brání širšímu uplatnění obilí pro krmné účely. Zemědělci loni využili výhodných evropských cen zástavového skotu a plnou třetinu mladých býčků, které by za normálních okolností vykrmili doma, prodali do zahraničí. Stejně špatná situace je v počtu chovaných prasat, o čemž svědčí i to, že dvanáct procent loňské spotřeby vepřového masa muselo být uspokojeno importem (EURO 9/2005). Potravinářská pšenice je dnes na volném trhu na desetiletém minimu a tuna se už prodává za 2300 korun, přičemž nákladová cena je zhruba o tisícovku vyšší. Jedinou možností, jak zabránit reálně hrozícímu zhroucení trhu a dalšímu propadu ceny, je rychlý vývoz mimo Evropskou unii. Zatím se však o zahraničním obchodu jen hovoří, ve skutečnosti ani tuna nepřekročila hranice. Alespoň co se týče vývozů pod kuratelou Bruselu.

Změna k horšímu

Možnosti vývozu jsou v zásadě dvě: subvencovaný export v režii orgánů Evropské unie a nesubvencovaný na bázi běžných komerčních vztahů. Čeští zemědělci byli z dob, kdy ještě republika nebyla členem unie, zvyklí, že intervenční nákupy organizované Státním zemědělským intervenčním fondem (SZIF) jsou možná nejlepší alternativou, jak se rychle a za téměř luxusní cenu (často vyšší než světovou) úrody zbavit. Po 1. květnu 2004 je však SZIF jen platební agenturou unie, jakousi prodlouženou rukou Bruselu skrze níž k nám tečou peníze a s jejíž pomocí jsou v Česku technicky a organizačně naplňována rozhodnutí Evropské komise. Negativní dopady rekordní nadvýroby byly ve stejný čas umocněny menší pružností nového, u nás neodzkoušeného systému. Změnou je již to, že intervenční nákupy obilí byly formálně zahájeny až 1. listopadu, přičemž dříve bývalo často už koncem září navezeno v intervenčních skladech. Platí striktní požadavek, že nabízená obilovina musí mít při přejímce jakostní parametry deklarované v nabídce a nelze už jako v minulosti spoléhat, že případnou technologickou úpravu parametrů provede přebírající skladovatel. Novinkou je i nezbytná přítomnost pověřeného kontrolního pracovníka při přejímce a rozborování kvality nabízené úrody. Vše trvá daleko déle a je otázkou, nakolik je to důsledek samotného systému Evropské unie a nakolik se na tom podílí nezkušenost českých úředníků. „Stala se chyba jak v SZIF, tak u zemědělců. Intervenční fond to podcenil, o čemž svědčí i to, že dosud převzal jen asi třetinu z obilí nabídnutého do intervence. Zemědělci zase přecenili možnost intervenčních nákupů a neuvědomili si, jak dlouhou dobu trvá, než se vše zúřaduje. Ti, kteří nemají slušné skladovací kapacity, tak požadovanou kvalitu obilí nemohou udržet, “ míní předseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Ladislav Skopal (ČSSD). Na čtvrtek 24. března svolává do Parlamentu jednání, při němž by se o vážném problému s obilím měli bavit poslanci zemědělského výboru se zástupci ministerstva, intervenčního fondu, Agrární komory, Asociace soukromého zemědělství a Zemědělského svazu.

Záchranná síť pro neschopné.

Jak týdeníku EURO sdělila mluvčí intervenčního fondu Jitka Sluková, ke 14. březnu byly do intervenčních nákupů podány nabídky v celkovém objemu 1 180 887 tun (z toho většina pšenice, pouze 92 tisíc tun ječmene a 50 tisíc tun kukuřice). Z uvedeného množství ale bylo vzhledem k neodpovídající kvalitě, kterou zjistila kontrola SZIF, 65 tisíc tun odmítnuto. Navíc každý den některé z nabízejících firem stornovávají nabídky, protože našly odbyt jinde. Podstatné ale je, že z více než milionu nabízených tun bylo doposud fakticky převzato jen 345 tisíc. Zástupci SZIF ale i přesto odmítají kritiku zemědělců, že intervenční nákup tragicky vázne. „Z pohledu legislativy nevázne. Probíhá stejně jako v ostatních členských zemích Evropské unie a na základě stejných pravidel. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby se uskutečňoval rychleji, než jsou nastavené hraniční termíny,“ uvádí mluvčí fondu Sluková. Bolavé místo vidí fond v nedostatku vhodných skladů, které fond nevlastní, ale pronajímá si je na komerční bázi od soukromých skladovatelů (podniků ZZN). V tuto chvíli má nasmlouvány kapacity na 483 tisíc tun (po pěti tendrech, které již vypsal), přičemž by potřeboval dvojnásobek. „Soukromé firmy se chovají tržně. Jak to obvykle vysvětlují, obávají se, že by měli „unijní“ obílí ve svých skladech příliš dlouho a jim samotným by pak chyběla kapacita po dalších žních,“ uvádí mluvčí Sluková.
Na stranu fondu se přidává i ministr zemědělství Jaroslav Palas (ČSSD). „Je třeba zdůraznit, že intervenční nákupy Evropské unie jsou jen jakousi záchytnou sítí pro ty pěstitele obilí, kteří nedokážou z jakýchkoliv důvodů zužitkovat svou úrodu jinak a jinde. Naši zemědělci stejně jako další z nově přistoupivších zemí ovšem považovali intervenční nákup za všelék, který má za úkol zobchodovat jejich úrodu. To je hluboký omyl. Myslím, že zemědělci udělali chybu, když čekali se založenýma rukama a mysleli si, že intervenční nákup jim vyřeší jejich problém,“ kárá pěstitele ministr v rozhovoru pro týdeník EURO. Ovšem i nový prezident Agrární komory Jan Veleba začátkem března v tisku připustil, „že se udělala chyba, když se zemědělci v České republice po žních nabádali, aby s prodejem obilí vyčkali do zimy, kdy bude cena vyšší“.

Export jen na papíře.

Evropská unie sice přes SZIF obilí v Česku již vykupuje, ale důležité bude, kdy zrno skutečně opustí hranice, a uvolní se tak sklady pro další. Teprve 10. března Řídící výbor pro obiloviny v Bruselu schválil vypsání tendru na prodej pšenice z intervenčních zásob ve střední Evropě do vybraných třetích zemí. Tendr se týká Česka v objemu 300 tisíc tun, Maďarska (320 tisíc), Polska (93 tisíc) a Rakouska (81 tisíc tun). Pro Slovensko byl nakonec zamítnut, protože v tuto chvíli mají naši východní sousedé převzato v intervenčním nákupu jen 32 tisíc tun. Evropská komise má nyní za povinnost v dané lhůtě obstarat jazykové překlady svého rozhodnutí a zveřejnit je ve věstníku. První uzávěrkový termín na tento tendr je stanoven na 31. března. SZIF má za povinnost již osm dnů předtím (což vychází na tuto středu 23. března) oznámit otevření tendru a zveřejnit jeho podmínky. Jde ale o takzvané stálé výběrové řízení, což znamená, že se neuskuteční jednorázově, ale bude se odehrávat v týdenních cyklech. Poslední termín je 23. června, kdy už s velkou pravděpodobností budou kombajny opět v polích. Ministr Palas považuje za podstatné zdůraznit, že objem tendru pro Českou republiku ve výši 300 tisíc tun není konečným číslem a může být ještě navýšen.
Jelikož SZIF nemá dostatek skladovacích kapacit, hledal možnosti uskladnění vykoupeného intervenčního obilí i v jiných zemích unie. Podařilo se mu nakonec získat souhlas od partnerských platebních agentur Německa a Belgie, kde má předjednáno skladování přibližně 420 tisíc tun u čtyř skladovatelů. Aby se převoz obilí mohl uskutečnit, musí ale SZIF získat souhlas Evropské komise, takzvanou autorizaci. Dosud se tak nestalo. Jde ale prvotně o český problém. Evropská komise již dříve upozornila, že je věcí členských států, aby si vytvořily dostatečné skladovací kapacity, jež umožní nákup do intervence za peníze Evropské unie a pevně stanovené ceny.

Kdo zaplatí odsun?

Problémem je financování odsunu obilí do Německa a Belgie. Zatímco jsou k dispozici pravidla Evropské unie, na jejichž základě jsou hrazeny náklady na intervenční nákup, naskladnění, skladování a vyskladnění obilí, neexistuje žádný striktní předpis, který by určoval úhradu vícenákladů plynoucích z převozu a skladování obilí mezi jednotlivými členskými zeměmi unie. Zda vůbec na to unie přispěje a kolik, je stále předmětem vyjednávání ministra Palase. Přitom odborníci předpokládají, že náklady na přepravu 420 tisíc tun se mohou pohybovat někde kolem půl miliardy korun. Stejně tak není vůbec jasné, zda se České republice jako suchozemskému státu podaří získat zvláštní příspěvek na dopravu obilí exportovaného v rámci zmíněného tendru do přímořských přístavů, za což český ministr zemědělství taktéž (zatím bezúspěšně) lobbuje. Ministr v rozhovoru pro týdeník EURO připustil, že v případě neúspěchu jednání je třeba zvážit možnosti financování z českých zdrojů. Ani to však není tak jednoduché. „Museli bychom nejdříve požádat Evropskou komisi o povolení. Znamenalo by to také pokrátit v rámci naší zemědělské kapitoly jiné výdaje a je otázkou které. Třeba přímé platby, protože někde ty peníze vzít musíme,“ varuje ministr před hrozícími škrty. Stále ale věří, že bude ve svém úsilí úspěšný. „Evropská komise sice vznesla námitku, že by šlo o mimořádné opatření a že mimořádná opatření jsou neobvyklá, pak ale musím namítnout, že mimořádným opatřením je i úhrada zvýšených nákladů na sušení obilí v severských zemí či vratka daně ve Velké Británii. Nevidím důvod, proč by čtyři suchozemské členské státy neměly být vnímány jako země, které jsou objektivně znevýhodněny,“ prohlásil.

Kde vzít dost lodí a vagonů?

Ideální by bylo, kdyby se z republiky podařily do konce letošní sklizně „vylifrovat“ celé dva miliony tun loňské nadvýroby, ale tomu už nikdo nevěří. Velkým úspěchem by bylo, kdyby z trhu zmizel alespoň milion. I tak všechny teoretické plány a podepsané kontrakty mohou narazit na problém s přepravními kapacitami. Hrozí, že nebude dost vagonů na železnici a lodí na Labi, které by obilí fyzicky vyvezly, protože stejný problém řeší i okolní státy. „Pokud by se všechno dobře zkoordinovalo a byl vytvořen nějaký štáb, lze z republiky vyvézt tak 150 až 200 tisíc tun měsíčně. To je ale optimistická varianta. Vagony je třeba včas pronajmout v zahraničí, protože České dráhy nemají dostatek vhodných samovýsypných vozů, které by mohly být použity na německé železnici,“ uvádí generální ředitel Setuzy František Janů, který je specialistou na komoditní obchody. „Majitelé říčních člunů mají zase velmi často dopředu nasmlouvány kontrakty na kanálech v západní Evropě,“ doplňuje Jan Platil, vedoucí odboru komoditních obchodů holdingu Agrofert. Leoš Chalupa, jednatel společnosti Agropol Trading, upozorňuje, že vývoz českých obilovin do států mimo unii si z hlediska logistiky může konkurovat s avizovaným přesunem do Německa a Belgie. „Zkušenosti z posledního vývozu pšenice ze skladů SZIF naznačily, že vyvézt 150 tisíc tun měsíčně z České republiky za určitých okolností možné je, ovšem je třeba zdůraznit, že k najetí na tuto rychlost se musí celý systém nejdříve rozhýbat, a zároveň je třeba upozornit, že se při přepravě budeme v evropských přístavech potkávat s partiemi zboží, které tam v minulosti v takovém objemu a ve stejnou dobu nemusely být,“ vidí Chalupa „úzké hrdlo“ plánovaného transferu. Největší domácí firmy obchodující s agrárními komoditami by se asi rády na obchodech s českým obilím podílely, ale nebude jednoduché se k tendrům dostat. „Jde o obilí, které je v současnosti už ve vlastnictví Evropské unie, a tendr vyhlašovaný Bruselem je otevřen pro všechny firmy bez rozdílu. Českým subjektům příliš šance nedávám, protože s tím zatím nemají patřičné zkušenosti,“ myslí si Janů ze Setuzy a dodává, že firma ani nemá v úmyslu se do obchodů zapojit. „Výběrového řízení se zúčastníme. O objemu a oblastech je předčasné mluvit,“ říká Jan Platil z Agrofertu. Vstup do soutěže naznačuje i skupina Agropol. „Agropol Trading se vždy zapojoval do obchodu s obilovinami, ať už byly v majetku obchodních organizací nebo státu, přičemž ale své záměry zpravidla nezveřejňoval,“ uvádí jednatel Agropol Trading Leoš Chalupa.

Izrael, Mexiko, Bosna, Bulharsko.

Zatímco rolníci stále očekávají větší aktivitu ze strany státu a orgánů Evropské unie, ministr Palas říká, že do řešení problému se bezpodmínečně musí na soukromé bázi zapojit i sami pěstitelé ve spolupráci s obchodníky. „Stát se může přímo angažovat jenom v intervenčním nákupu. Co se týká soukromých vývozů na třetí trhy, můžeme tyto možnosti pouze předjednat, otevřít dveře, ale aktivní musí být pěstitelé. To obilí je jejich, ale uznávám, že je to náš společný problém a my jsme povinni pomoci hledat řešení,“ říká resortní ministr. Už také ukázal, kam si myslí, že by bylo možné vyvážet. Konkrétně hovoří o Izraeli a Mexiku, s jejichž představiteli vedl rozhovory. V každé z těchto zemí by prý bylo možno umístit 300 až 500 tisíc tun. Širší zapojení zemědělců prosazuje i nový prezident Agrární komory Jan Veleba. „Ačkoliv v tuto chvíli stále nevím, zda můj názor není menšinový, myslím si ale, že bychom se měli pokusit ten problém alespoň z části vyřešit sami. Dohodnout se, že část obilí vyvezeme na třetí trhy za nižší cenu, byť bychom na tom prodělali. Je ale bezpodmínečně nutné trh znovu nastartovat. Nestane-li se tak do doby, než se na jihu Moravy a v Polabí začnou sít jařiny, vypukne panika a všichni se pak toho budou chtít zbavit za každou cenu. Trh se zcela zhroutí,“ věští Veleba. Možnosti vývozu vidí spíše na jihovýchodě Evropy, v nečlenských státech Evropské unie než v Izraeli a Mexiku. „Vývoz do Mexika nedovedu vůbec posoudit, stát Izrael je možná perspektivní, protože asi sedmdesát procent obilí dováží, akorát si myslím, že se tam mělo začít jednat dřív. My jsme zahájili nějaké jednání s Bosnou a vypadá to poměrně nadějně. Chystáme se též na rozhovory s Bulharskem a s českými obchodními firmami, které by to měly uskutečnit. Mám svůj cíl, aby během příštího týdne byla všechna jednání za námi,“ řekl Veleba minulé úterý týdeníku EURO.
Možnost ministrem Palasem zmiňovaného vývozu do Mexika zpochybňuje většina obchodníků. „To se mi zdá trochu uhozené. Spojené státy vyvážejí obilí i do Afriky, tak proč by nebyly schopné vyvézt do Mexika? Náklady na přepravu z Česka by byly enormní,“ říká Jan Platil z Agrofertu. Zájemci o české obilí z volného trhu prý jsou, ale cena zohledňuje vzdálenost země od moře (z ceny v přepočtu kolem tří tisíc korun za tunu je třeba odečíst přibližně 700 Kč na přepravu do přístavu). „Jsou to všechno ale většinou takoví trochu záhadní zájemci, kteří operují právě Mexikem, Izraelem, Alžírskem či Marokem. Zajímavé je, že renomované evropské firmy o zájmu uvedených zemí většinou nic nevědí,“ dodává Platil.

Útlum (ne)žádoucí.

I když se problém s loňskou nadúrodou podaří vyřešit, je otázkou, zda se podobné krizové situace nemohou pravidelně opakovat. Již sama vnitrozemská poloha české zemědělce na světovém trhu znevýhodňuje, jelikož ceny jsou vázány za zboží v přístavu. Zástupci Státního zemědělského intervenčního fondu podporují částečný útlum pěstování obilovin a poukazují třeba na nedávné vyjádření tajemníka Asociace soukromého zemědělství Michala Pospíšila: „Vzhledem k tomu, že k pěstování obilí je třeba málo lidí, snižuje se tak zaměstnanost v zemědělství. A kromě toho zemědělcům nepřináší žádné velké zisky.“ Také náměstek ředitele Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Tomáš Doucha tvrdí, že jakákoli orientace na pěstování jiných kultur než na obiloviny je žádoucí. „Navíc postavíme-li naše zemědělství na produkci výrobků s nízkou přidanou hodnotou, a to produkce obilovin je, dostaneme se časem do velmi vážných problémů, protože řada zemí dokáže vyrobit obilí levněji než my,“ uvedl již na konci ledna v denících Bohemia.
Ministr zemědělství Jaroslav Palas prosazuje snížení procenta zornění zemědělské půdy a její zatravnění. „U nás je míra zornění přes sedmdesát procent, přičemž v Evropě obvyklá je přes padesát procent.“ S ministrem nesouhlasí prezident Agrární komory Jan Veleba. „V tom se s ním rozcházím. Snížit kvůli nadúrodě v jednom roce výměru orné půdy nepovažuji za rozumné. Tímto krokem bychom zakládali další snížení rozměru českého zemědělství a také nevím, kde by se ta biomasa ze zatravněných ploch zkrmila, protože máme málo dobytka. Už ty současné plochy přinášejí velké problémy. Vysoká míra zornění není nějakým pozůstatkem socialistického hospodaření, jak se traduje. Studuji agrární historii a vím, že podobná míra bylo už za Antonína Švehly, za první republiky. Je to dáno tím, že v české kotlině bylo zemědělství vždy na velmi dobré úrovni,“ soudí agrární prezident Veleba.

Opilí obilím Již dnes je jisté, že tisíce tun obilí, uskladněné zemědělci v nevhodných provizorních skladech, budou znehodnoceny plísněmi a škůdci. Ministr zemědělství Jaroslav Palas uvažuje o „náhradní formě likvidace“. Ta by měla spočívat ve využití ohrožených zásob k výrobě kvasného potravinářského lihu (neplést se státním bioetanolovým programem, který též počítá s obilím jako základní vstupní surovinou, ale má sloužit k produkci lihu, jenž bude denaturován a následně přidáván do benzinu). „Prověřovali jsme naše kapacity a došli k závěru, že by bylo možné takto zpracovat až 150 tisíc tun obilí. Nicméně vyvstává problém, co s tím lihem dál, protože zpracovatelé jsou dle zákona povinni bezprostředně po vypálení odvést spotřební daň. Je otázka, zda nezavést nějaký program státního pálení, zaměřeného výhradně na likvidaci defektního obilí. Líh by byl po určitou dobu uskladněn, než by se rozhodlo, jak s ním dál naložit. Ovšem musel by se na to nejdříve zpracovat nějaký projekt, který by odsouhlasila vláda,“ uvedl Palas v rozhovoru pro týdeník EURO.

Bolestný rekord Celková sklizeň obilovin v letech 2000 až 2004 (v tunách)

• 2000 - 6 454 237

• 2001 - 7 337 589

• 2002 - 6 770 829

• 2003 - 5 762 396

• 2004 - 8 783 801

Pramen: Český statistický úřad