Pokud vláda skutečně sáhne k výraznější rozpočtové restrikci,...
Pokud vláda skutečně sáhne k výraznější rozpočtové restrikci, může to mít negativní efekt na daňové příjmy státu
Funkce státního rozpočtu jakožto stabilizačního nástroje hospodářské politiky v kapitalistických ekonomikách je spojena zejména s obdobím po takzvané Velké hospodářské krizi z konce 20. a začátku 30. let 20. století. Do této doby byl státní rozpočet používán zejména ke dvěma základním účelům: k poskytování veřejných statků, a to zejména obrany státu, vnitřní bezpečnosti či základní infrastruktury, a také k základní sociální politice, která měla alespoň částečně vyhlazovat rozdíly mezi vrstvou nejbohatších a vrstvou nejchudších, jakož i zabraňovat úplnému sociálnímu vyloučení.
Keynesovy multiplikátory
Právě Velká krize a s ní spojená teorie efektivní poptávky britského ekonoma Johna Maynarda Keynese pohled na rozpočtovou politiku státu zcela změnila. Keynes přišel s tím, že, zjednodušeně řečeno, stát by se měl angažovat zvýšenými nákupy zboží a služeb a zvýšenými transfery obyvatelstvu (například ve formě sociálních dávek) tehdy, dostane-li se ekonomika do recese, respektive dostane-li se pod takzvanou plnou zaměstnanost. Keynes pracoval s principy, které dnes známe pod názvem „multiplikátor veřejných výdajů“, „multiplikátor transferů (sociálních dávek)“ a „multiplikátor daní“. Jejich mechanismus je postaven na tom, že výdaj každé domácnosti či firmy je zároveň příjmem někoho jiného. Multiplikátor veřejných výdajů používáme v situaci, kdy vláda nakoupí nové statky a služby, případně investuje (koupí dálnici, postaví školu či nemocnici, zaplatí školení či nakoupí software a tak podobně). V případě multiplikátoru transferů se zase zabýváme situací, kdy se vláda rozhodne zvýšit důchody, podporu v nezaměstnanosti, porodné či další podobné dávky. Multiplikátor daní je vlastně obdobná situace k multiplikátoru transferů: rozhodne-li se vláda obecně snížit daně, domácnostem a firmám se zvýší reálné příjmy, a tudíž budou pravděpodobně o něco více utrácet. Proto platí: aby měla opatření nějaký smysl, musí domácnosti a firmy část příjmu utratit. Přičemž logicky – čím vyšší jejich „ochota“ utrácet je, tím vyšší je i multiplikátor, a tím úspěšnější může být vláda ve své snaze o stimulaci ekonomiky.
Efekt spotřeby
S principem multiplikátoru jsou ovšem spojeny některé problémy, například jeho nestálost (lidé mají tendenci šetřit v krizi), spotřební chování ovlivněné mnoha faktory (například v Japonsku bude mít asi zcela jinou hodnotu než v USA) a také problém efektu vytěsnění (zvýšené vládní výdaje obvykle „vytěsní“ část soukromých investic, neboť zvyšují úrokovou míru na finančním trhu). Pro ilustraci si uveďme zjednodušený příklad stimulační rozpočtové politiky v podmínkách České republiky: vláda se hypoteticky rozhodne vystavět 20 kilometrů nové dálnice, která ji bude stát deset miliard korun. Vyčlení na ni peníze a pověří určitou stavební firmu, aby dálnici postavila. Firma postaví dálnici, která se počítá do HDP (jelikož se jedná o přidanou hodnotu), jinými slovy rozdělí za dálnici přidělené peníze od státu (materiál, provoz, mzdy, zisky a tak dále). V případě, že dělníci a další, kteří se na stavbě podíleli, rádi spotřebovávají, multiplikátor bude vysoký. Pokud například alespoň 50 procent ze svých mezd utratí, multiplikátor by mohl být přibližně 2. Z toho plyne, že jestliže se vláda rozhodla koupit dálnici za deset miliard, konečný efekt na HDP není pouze oněch deset, ale 20 miliard. (Pomineme-li dříve zmíněný efekt vytěsnění, který je ovšem obecně v recesích spíše nízký).
Negativní efekt restrikcí
Vláda tedy může přispět ke stabilizaci ekonomiky zvyšováním vládních výdajů. Tato stabilizace je tím efektivnější, čím je vyšší multiplikátor těchto výdajů, který je zase tím vyšší, čím vyšší je ochota „subjektů“ utrácet. Z jednoduché ekonomické logiky plyne, že přesně opačný efekt má pak snižování veřejných výdajů, kterého začínáme být dnes svědky. Držme se tedy reality: pokud vláda skutečně sáhne k výraznější rozpočtové restrikci, může to mít negativní efekt nejen obecně na výkonnost české ekonomiky, a tím pádem i na další nárůst nezaměstnanosti automaticky znamenající opět vyšší vládní výdaje, ale také na daňové příjmy rozpočtu. V případě naplnění tohoto „černého scénáře“ a za předpokladu, že by vláda chtěla dodržet deklarovanou rozpočtovou strategii, by pak musela nejspíše sáhnout k dodatečné restrikci. Není ovšem pravděpodobné, že se tento scénář naplní: předpoklad, že by multiplikátor vládních výdajů byl nyní vysoký, je spíše nereálný. Jak již bylo řečeno výše, lidé mají tendenci ve „špatných časech“ spíše spořit a navíc je jejich spotřební chování ovlivňováno mnoha dalšími aspekty než jen jejich současným příjmem.
Naděje neumírá
Jiný problém by mohl nastat tehdy, pokud by se rozhodly ve stejnou chvíli výrazně konsolidovat i ekonomiky, s nimiž Česká republika intenzivně obchoduje, například Německo, Slovensko či obecně celá Evropská unie. Dopad na české exporty by rozhodně nebyl příliš pozitivní a situaci by tuzemské vládě rozhodně neulehčil. Zatím to ale vypadá, že ani tento „černý scénář“ snad nenastane, jelikož již teď dochází ke značné obnově české exportní aktivity zejména právě do Německa i jinam do EU. Proto doufejme, že se potřebnou konsolidaci veřejných financí podaří provést hladce a bez výraznějších negativních dopadů na ekonomiku, které by ji mohly poněkud ztížit.
