Ruské plány s vojenskou základnou se Japoncům příliš nezamlouvají
Rusko-japonský spor o čtyři nejjižnější Kurilské ostrovy – Kunašir, Šikotan, Habomai a Iturup – vesele, nebo spíše smutně pokračuje. Po loňské podzimní návštěvě prezidenta Medveděva na jihu 1200 kilometrů dlouhého souostroví, táhnoucího se od jižního cípu Kamčatky až k Hokkaidó, přišel další, z hlediska Moskvy logický krok. Na počátku letošního roku se na ostrovech objevil ministr obrany Anatolij Serďukov. Jeho mise byla z japonského pohledu o to provokativnější, že přišla přesně týden před cestou japonského ministra zahraničí Seidžiho Maehary do Moskvy. Jasně totiž předznamenal ruské stanovisko k celému problému, které bychom zjednodušeně mohli pojmenovat jediným slovem – neústupnost.
Dvojnásobný dolet
Pokud jsou ruští diplomaté i historicky označováni za mistry svého oboru, ruská strana tímto tahem Tokiu naznačila, že o diplomatické urovnání sporu o ostrovy nestojí a že pan Maehara by do Moskvy přísně vzato vůbec jezdit nemusel. Jednání šéfa japonské diplomacie s ruským resortním kolegou Lavrovem skončila na nule – pokud samozřejmě za výsledek nepovažujeme Lavrovovo prohlášení, že diplomatická jednání o ostrovech jsou bezpředmětná. Pak se ovšem naskýtá otázka, jaká jednání by pan ministr Lavrov považoval za relevantní. Kurilský spor je sporem územním, v regionu se jich vede celá řada a jak známo, tam, kde se v koncích ocitá diplomacie, obvykle promlouvají zbraně.
Mluvíme-li o specifické logice vývoje rusko-japonského sporu o Kurily, počátkem další etapy se stal 15. únor letošního roku, kdy se Rusko rozhodlo rozmístit na ostrovech moderní antirakety S-400. V oznámení uvedlo, že jde o rakety s dvousetkilometrovým doletem.
Systém S-400 patří do nové generace ruské protivzdušné obrany. Vyvinula ho Ústřední vývojová kancelář Almaz a jde o pokračování úspěšné řady S-300. Systém je určen k odhalování a sestřelování současných i budoucích vzdušných cílů, jako jsou například taktické a strategické bombardéry, křižující střely Tomahawk, další střely včetně těch přesně naváděných anebo letouny AWACS. Rakety S-400 mají dolet až 400 kilometrů, čili až dvaapůlkrát více než jejich předchůdce S-300PMU a zároveň dvakrát více, než bylo uvedeno v oficiálním sdělení Moskvy.
Nový systém může útočit na cíle letící rychlostí balistické střely a dokáže odhalovat neviditelné letouny ve všech letových hladinách. Pro pořádek zopakujme, že jde o systém obranný. Jeho rozmístění na Kurilách by tak mohlo odpovídat lapidárnímu komentáři moskevského rozhlasu: „Rusko se pro všechny případy připravuje k válce.“
Zní to mrazivě, a tak doufejme, že jde jen o novinářské přehánění…
Rozsáhlejší přezbrojení
Plán s raketami není jediný. V souvislosti s ostrovy se mluví i o dalším přezbrojování tamní kombinované dělostřelecko-kulometné divize o síle zhruba 3,5 tisíce mužů. Rusko již dříve oznámilo, že v této oblasti Ochotského moře a Tichého oceánu by měly v budoucnu operovat také dvě vrtulníkové lodě řady Mistral, jež má Ruské federaci dodat Francie. Plně se obnoví i výstroj a výzbroj a patrně i vojenský personál na ostrovech – podle Moskvy už proto, že přezbrojování ruské armády, které v současné době probíhá po celé zemi a mělo by v zásadě skončit v roce 2020, má na ruském Dálném východě zatím nejpomalejší tempo. Za dobrou zprávu bychom ale mohli považovat informaci, že početní stavy mužstva se zvyšovat nebudou. Přezbrojení na vojensky nepochybně zanedbaných Kurilských ostrovech se v každém případě bude týkat náhrady tanků T-55, starých 50 let, či houfnic M-30, které pocházejí dokonce z předválečných let.
Podíváme-li se na přezbrojování ruské armády celkově, měli bychom nejspíše citovat z nedávného rozkladu předsedy vědecké rady ruských ozbrojených sil generálmajora Igora Šeremeta. Ten uvádí, že reforma armády země se připravovala už na konci sovětské epochy a že pokusy o ni pozorujeme téměř dvacet let. Objektivní předpoklady pro skutečné změny však přišly až na počátku 21. století, kdy začalo být zřejmé, že v nejbližších letech a desetiletích budou mít armády co do činění především s lokálními konflikty. Ruská armáda proto do značné míry přejde na systém menších a univerzálnějších jednotek. Konkrétně by to mělo znamenat zrušení zbytečných štábních a velitelských mezičlánků a vyšší důraz na součinnost jednotlivých druhů vojsk. „V naší armádě se dlouho utvářela velmi zvláštní situace. Jako by se každý chystal bojovat zvlášť – letci po svém, námořníci po svém a pozemní síly také po svém. A když pak došlo na skutečný boj, najednou se ukázalo, že každý válčí na vlastní pěst a součinnost se začíná navazovat až ve chvíli, kdy už je pozdě,“ míní generál Šeremet.
Je pravda, že ostrovní jednotky kombinované ruské divize na Kurilách budou pro tento reformní proces ideální pokusnou laboratoří.
Vpravdě historický spor
Moskva tedy na jedné straně tvrdí, že přezbrojování na Kurilách je jen součástí širšího procesu zásadních proměn ruské armády. Na straně druhé se však Rusové netají tím, že jejich vojenská přítomnost na jižním konci souostroví bude v každém případě taková, aby i ty nejbojechtivější hlavy v Japonsku zchladly.
Japonská reakce na ruské plány je zatím zdrženlivá, ale viditelně zklamaná. Jak prohlásil generální tajemník japonské vlády Jukio Edano, současné ruské vojenské aktivity na jižních Kurilách jsou „více než politováníhodné“. Japonská strana se už také nechala slyšet, že „nové zbrojní závody v asijsko-pacifickém regionu v tuto chvíli nepotřebuje nikdo“. Což je jistě pravda, byť v tuto chvíli asi málo platná.
Jaké jsou právní argumenty obou stran, pokud jde o nárok na Jižní Kurily (jak sporným ostrovům říkají Rusové) či Severní území (jak je označují Japonci)?
Japonsko se ve svých požadavcích odvolává na dvoustranný Traktát o obchodu a hranicích z roku 1855. Podle toho patřily Japonsku dokonce celé Kurily. Právě proto se Japonci dožadují vytvoření dvoustranné komise historiků, kteří by zkoumali současnou relevanci této úmluvy. Ruský ministr obrany Lavrov však k nejnovějšímu japonskému pokusu okamžitě dodal, že takové komise už tu byly a jejich práce nakonec k ničemu nevedla.
Není divu. Ruský výklad se totiž opírá o docela jiná historická fakta a jiné mezinárodní dokumenty. Vychází z výsledků druhé světové války, která Japonsku přinesla stejně jako hitlerovskému Německu „plnou a bezpodmínečnou“ kapitulaci. Ta podle ruského výkladu znamená konec existence příslušného subjektu mezinárodních vztahů, demontáž státu, ztrátu jeho suverenity i všech mocenských pravomocí, které přecházejí na vítěze, a ti pak podmínky poválečného uspořádání stanovují sami.
Současná japonská koncepce podle Rusů vychází z odmítnutí těchto základů poválečného urovnání – proto jsou vzájemná dohoda a kupříkladu i podepsání zatím neexistující mírové smlouvy oběma státy nemožné. Obě strany se proto pokoušejí o tlak – z japonské strany ekonomický, z ruské vojenský. Který bude nakonec silnější, na to si budeme muset dost dlouho počkat.
