Parlament musí čelit snaze vyprazdňovat ekologické zákony a omezovat účast veřejnosti
V Poslanecké sněmovně je to jako na houpačce. Poslancům se přehlasováním veta prezidenta republiky na poslední chvíli podařilo v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí zachránit rovná práva všech účastníků řízení – včetně zástupců veřejnosti. Vzápětí však většina sněmovny v důsledku velké absence při hlasování pustila do druhého čtení vykopávku poslanecké novely zákona o ochraně přírody a krajiny, která by měla účast veřejnosti na stavebních řízeních úplně odstranit. Tím by zákon České národní rady z roku 1992 považovaný za perlu ekologické legislativy utrpěl ránu na nejcitlivějším místě.
Jako spóra rozkladné houby čekala novela kdesi v prachu sněmovny na svou příležitost. Však se dva ze čtyř navrhovatelů, Karel Sehoř (ODS) a Milan Šimonovský (KDU-ČSL), tohoto okamžiku v poslaneckých lavicích už nedožili, a proto tu působí jako mrtvé duše. Zato druzí dva jsou čilí až moc. V minulosti dělalo jistý problém, kam vlastně poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka patří. Hájením zájmů průmyslových taťků proti zájmům občanů to teď vyšlo dostatečně najevo. Nejradikálnější advokátkou jim v rozpravě byla mladá komunistka Kateřina Konečná. Porovnávala zákon s Aarhuskou úmluvou, která účast veřejnosti ve stavebních řízeních nevyžaduje. A vyjádřila názor, že tento „příliš široký přístup nepřináší prospěch ochraně přírody a krajiny jako veřejnému zájmu“. Sklidila za to „potlesk zleva“, jak zaznamenal do stenografického protokolu parlamentní zapisovatel. Její starší spolustraníci mají zřejmě se zužováním přístupu občanů k rozhodování zkušenosti.
Jakkoli se novela tváří jako technická úprava, je to dle poslaneckého zpravodaje Robina Böhmische „citelný zásah do legislativy, který výrazně omezuje občanská práva“. Jestliže někteří z poslanců stále věří, že výstavbu brzdí vyhrané soudní spory nevládních organizací, svědčí to o nedostatečnosti jejich úsudku a neschopnosti sloužit voličům, a nikoli financiérům kampaní. Poslanec Miroslav Kalousek, kterého jistě nikdo nepodezírá z přílišné „zelenosti“, tvrdí: „Skupinové zájmy, často zástupné problémy formulované občanskými sdruženími, nekompetence, váhavost a nevýkonnost státní správy zaviňují zbytečné zdržování a problémy, ale řešení není legislativní. Řešení je ve zvýšení výkonnosti státní správy.“
Většinu vyhraných soudních sporů si nevládní organizace stejně mohou dát jen za rámeček. Soudy nevyužívají předběžných opatření, a pokud rozhodnou o neprávoplatnosti územního rozhodnutí, stavba většinou už stojí a ze soudního verdiktu si nikdo nic nedělá. Ve hře však nejsou jen ostřílení nevládní matadoři, ale především občané. Ti si nechodí každý den číst úřední tabule, jestli na ně někdo nenápadně nevyvěsil nějaké územní řízení. Navíc jim dlouho trvá, než se rozhoupou a založí občanské sdružení, a proto pro většinu z nich je až stavební řízení jedinou možností, jak ubránit alespoň část svých legitimních zájmů.
Oprášený pokus vykastrovat zákon zamítla už vláda. Oproti tomu stáhla z programu svou novelu horního a geologického zákona, protože nerada prohrává a navrhované změny v něm také jdou na ruku víc občanům než uhlobaronům, což by při současném rozpoložení poslanců mělo mizivou šanci na přijetí.
Sněmovnu záhy čeká porce environmentálních návrhů a dokumentů, které v euforii před ukončením své ministerské mise připravil Ladislav Miko. Přípravu ostře sledované adaptační strategie si ulehčil jejím rozdělením na jednotlivé resorty. Každoročně schvalovaná zpráva o životním prostředí se letos víc obrací k občanovi. Přesvědčit ho, že se stav životního prostředí lepší, pomáhají i smajlíci. Uzavřena byla i práce na Státním programu obnovy přírody a krajiny. Po půlročních přestřelkách u kulatých stolů jde do výběrového řízení i odpadový zákon. To teprve bude sousto pro sněmovnu.
