E v r o p s k á u n i e
Vídeňský summit EU se nesl ve znamení několika hlavních témat. Vnitřní reforma institucí, problematika trhu práce a Agenda 2000 jsou však podle Michala Tomáška, poradce Komerční banky pro otázky EU, ve stavu, kdy úvahy o rozšiřování unie nejsou na pořadu dne.
Jaký je současný stav řešení těch problémů, které jsou předpokladem pro další rozšíření EU?
Nejprve bych se pokusil stanovit evropské priority. Z úst politiků stále více slyšíme, že rozšíření EU není prioritou. Tušili jsme to už dlouho, ale takto výslovně se to dozvídáme až v posledních týdnech či měsících. Evropská unie má nyní mezi zásadními prioritami především nastartování jednotné měny euro a na to bude nyní soustředěna veškerá pozornost.
Domníváte se, že zavádění eura a start EMU přebije veškeré ostatní problémy a odsune jejich řešení?
Rozhodně. Zavedení eura je sice výborně teoreticky připraveno, ale jak je tomu vždy, existuje šedivá teorie a zelený strom života. Unii tedy čeká řada technických problémů.
Vyjma těchto technických problémů je podle vás Evropa na start EMU připravena?
Vidím dva zásadní problémy. Jednak je to otázka hodnoty eura, cena peněz, konkurenceschopnost vůči americkému dolaru. Byli jsme svědky dramatického snížení úrokových sazeb centrálními bankami některých evropských zemí. Důvodem byla sice řada vnitřních příčin, ale základní pro tento krok bylo předchozí snížení úrokových sazeb v USA. Zde se tedy očekává konkurence. V Evropě také probíhá proces, kterému se říká úroková arbitráž, v jejímž rámci dochází ke sbližování výnosových křivek vybraných jedenácti měn, respektive jejich přibližování s markou. Dařilo se to celkem úspěšně, až na Itálii. Prudké sražení úrokových sazeb pod 3,5 procenta způsobilo pokles liry na 3,5, a přiblížila se tak původní markové sazbě. Byla tedy stržena s ostatními.
Nebylo nedávné snížení úrokových sazeb motivováno také snahou vyjít vstříc voláním řady národních vlád po stimulaci hospodářského růstu?
Důvodů bylo více. Jeden z nich bezpochyby souvisí s další prioritou unie a tou je boj s nezaměstnaností. Je zcela jisté, že euro přinese úplně novou strukturu trhu práce.
V čem bude nová?
Volný pohyb pracovních sil, který se stále prohlubuje již od padesátých let, bude dále umožněn pádem některých zbývajících bariér. Bude jedna měna, a tudíž ceny budou transparentnější. Portugalec doma dostane osm euro za hodinu, v Německu patnáct. Je tedy jasné, kde bude chtít pracovat. Nebudou působit žádné jiné bariéry než jazykové. Budou se uplatňovat různé stimulační mechanismy, které by měly zatraktivnit práci v méně rozvinutých regionech. Pokud by k takovéto stimulaci nedošlo, vystavujeme se riziku, že veškerá pracovní síla se bude koncentrovat v rozvinutých regionech, zatímco v těch zbylých nezůstane nic.
Existují konkrétní programy, které by měly toto riziko eliminovat ?
Existuje Delorsova Bílá kniha o zaměstnanosti, která byla přijata v roce 1993, ale už sám Delors se vyjádřil, že má pocit jako truhlář, který vyrobil krásný nábytek a když se šel za rok podívat, kde je, tak mu řekli, že ve stodole. V této otázce se dává prostor především národním vládám. Zde musejí být vytvořeny mechanismy, jak stimulovat investice a tvorbu pracovních míst, aby nedocházelo k masivnímu přesunu do atraktivnějších lokalit.
Jak a čím hodlají národní vlády stimulovat tuto oblast, pokud se zřeknou možnosti ovlivňovat měnovou politiku?
To je sice pravda, ale národní vlády se nezřekly ovlivňování rozpočtové politiky a jiných hospodářských nástrojů.
Fiskální politika se v poslední době právě možná díky tomu dostává mezi značně problematické oblasti integrace?
Měl jsem na mysli především stimulační programy, například v podobě daňových úlev a pobídek pro investory. Pokud jde konkrétně o daně, tak to je ještě jiná písnička. Na počátku příštího roku přebírá předsednictví unie SRN. Naposledy ho měla v roce 1994 a tehdy se hovořilo o tom, že pokud budou různé daňové sazby, tak nikdy nemůže vzniknout Evropská měnová unie. Dnes je například v Lucembursku patnáct procent, ve Švédsku 22 procent a od ledna startuje měnová unie se všemi cenotvornými funkcemi daně z přidané hodnoty. Závěr byl vždy takový, že všechny Zelené knihy o reformách daní, které komise připravila, nakonec skončily v archivech, kde je ožírají myši. Veškerá diskuse skončila na prostém faktu, že jestliže nějaký stát obviní jiný stát či Evropskou komisi, že určitou daňovou sazbou vytváří bariéry volného pohybu, tak nastupuje soudní systém, důkazní břemeno daného státu a veškeré takovéto rozdíly budou dle mého názoru odbourány právě nikoliv cestou technicko-administrativní, ale právě možná cestou soudní.
Domníváte se, že se tyto spory objeví?
Hovoří se o nich již dnes například v souvislosti s lucemburskými daňovými sazbami, které jsou velmi výhodné pro daňové subjekty.
Jaké jsou další priority EU?
Vnitřní institucionální reformy. Fungování institucí v rámci unie tak, jak je koncipováno, je již dnes neudržitelné s ohledem na stávající počet členů, natož na počet budoucí.
V čem je neudržitelné?
Jde o otázku způsobu hlasování v radě. O poměr hlasů se vedly nekonečné spory, zejména za řeckého předsednictví. Dva velké státy plus jeden malý mohly přehlasovat všechny ostatní, když se spojí velký počet malých států, tak na oplátku mohou přehlasovat ty velké. Pravda je, že v této otázce stále funguje princip Lucemburského kompromisu od roku 1966, kdy se v rámci předjednání rozhodne, zda se o dané otázce bude hlasovat většinově, či jednomyslně. Je tedy třeba jasně říci, jaká bude koncepce Evropy. Zda bude do budoucna tím, co Němci nazývají bundesstaat - federální stát nebo staatsverbund - tedy společenství států. Zřízení institutu Evropské centrální banky je zárodkem federalismu.
V této otázce se zjara rozpoutala především mezi Německem a Francií zuřivá debata ohledně politické kontroly Evropské centrální banky.
Zjednodušeně řečeno spor o to, zda budoucí Evropa bude federálním státem, či soustátím je sporem mezi Německem a Francií.
Platí to i po vobách v Německu?
Otázkou je, do jaké míry je spor latentní a do jaké je zjevný. I v samotné Francii je celá řada euroskeptiků a naopak propagátorů jednotné Evropy, kteří však podporují právě myšlenku spolku států. V Německu jde napříč celým politickým spektrem spíše podpora federální vizi. Na to navazuje nekonečný řetězec problémů - reformy evropského práva, spor o postavení Evropského parlamentu. Unie zde má demokratický deficit z hlediska přenosu práva. Parlament má velmi omezené pravomoce a směrnice jsou přijímány pouze úředníky, a proto se nemohou nikdy dostat do reformy soukromého práva. Institucionální reforma bude mít smysl, pokud se státy dohodnou na nějaké koncepci. Zatím se na ni nedohodly.
Mohou závěry vídeňského summitu přinést nějaké řešení?
Já bych tuto schůzku nepřeceňoval. Například Amsterodamská smlouva nebyla dosud ratifikována všemi členskými státy. Je také otázkou, zda je vůbec možné utvořit nějaký federativní stát či soustátí, aby mělo klasické vnější a vnitřní funkce. Každý národní stát má svou vnější funkci zahraničněpolitickou, měnovou, která směřuje i dovnitř státu, a má své vnitřní funkce - policejní, bezpečnostní. Evropská unie má pouze tu měnovou, a to ještě jen jedenáct států.
Existují názory, že celý projekt EMU je kvalitativní skok vpřed, který se prostě musel podařit, jinak by byla ohrožena myšlenka další integrace?
S tímto názorem bych souhlasil a ještě bych k němu přidal to, že z hlediska finančních a kapitálových toků je to proces naprosto nevyhnutelný. K čemu dnes po-užíváte například belgické franky? Pouze k placení v bruselské samoobsluze. Většina investic do belgických podniků je v markách. Euro se nebude jmenovat marka, neboť by to vzbudilo značnou nevoli, bude stačit, že na rubu evropských mincí budou dubové ratolesti a Brandenburská brána. Budeme-li se bavit o dílčích otázkách, pak z mého pohledu bude velký problém například v oblasti druhého a třetího pilíře. Ekonomický pilíř v určitém smyslu funguje a evropské právo tomu odpovídá, ale v oblasti druhého a třetího pilíře je Maastrichtská smlouva značně nedokonalým zdrojem legislativy. Od tohoto dokumentu si obecně všichni slibovali mnohem více. Reforma má šanci na úspěch, pokud bude jasně stanovena koncepce a budou rozděleny pravomoce orgánů EU a národních vlád.
Při každé příležitosti deklarovaný princip subsidiarity je neřeší?
Princip subsidiarity tak, jak je formulován v Maastrichtské smlouvě a jak je vykládán, je velice ošidný. Společenství podle něj řeší problémy, není-li možné vyřešit je na úrovni národních celků. Kdo rozhodne o tom, jestli je to možné, či ne? Nějaký soud nebo vláda, komise, rada či parlament?
Vraťme se k otázce východního rozšiřování. Je na pořadu dne?
Není nejen na pořadu dne, není ani realistické. Nejen z hlediska připravenosti naší, to už vůbec ne, ale i té evropské. Existuje stále tolik otevřených problémů, které je nejprve třeba řešit.
Objevují se názory, že vstup například Řecka, Španělska či Portugalska byl hnán politickým tlakem bez ohledu na ekonomickou situaci daných zemí.
Nezapomínejme na to, že ani Salazar, ani Franko sice nebyli demokraté, ale byli kapitalisté. V Portugalsku a Španělsku fungovala sice uzavřená, ale tržní ekonomika. To se o současných uchazečích a především o ČR říci nedá. Španělsko, Portugalsko a Řecko také vstupovaly do Evropských společenství v jiné situaci, respektive ve stavu integrace. Nebyl jednotný vnitřní trh, neřku-li měnová unie. Pro ty státy bylo tedy lehčí vstoupit. Přesto v rámci svých sil zajistili během negociací výjimky, či přechodná opatření. V oblasti kapitálových pohybů, respektive devizových omezení, které byly zrušeny mezi státy ES 1. 7. 1990, si tyto tři země podržely výjimky a přechodná opatření až do roku 1993. Aby ukázaly, jak jsou dobří žáci, odbouraly je už v roce 1992 a následoval spekulativní útok na pesetu, který vedl téměř ke kolapsu evropského měnového systému.
Při posledním rozšíření unie přijala Švédsko, Finsko a Rakousko, tedy ty nejvyspělejší z vyspělých. I v tomto případě nelze mluvit o podobnosti s nynějšími uchazeči. Existují tedy nějaká objektivní kritéria pro vstup nových členů?
Dobře se pamatuji na vystoupení některých našich předních politiků, kteří před tabulemi ukazovali, jak dobře splňujeme maastrichtská kritéria. To po nás ale nikdo nechce. Máme-li v současnosti přibližně 60 procent HDP na hlavu ve srovnání se zeměmi EU, pak je třeba s tím něco dělat. V případě předposlední vlny rozšiřování vykazovaly ekonomiky přijímaných států znaky normální tržní ekonomiky, která si byla sama schopna za určitých opatření pomoci. Portugalsko i Španělsko své schopnosti dokázaly mimo jiné například i tím, že se kvalifikovaly mezi jedenáct zemí EMU. Nevidím, že by si česká ekonomika byla schopna pomoci, aby nastartovala motor. Nepřesvědčují mne ani některé pozitivní statistické ukazatele. Vidím okolo sebe, že se vyrábí na sklad místo na vývoz, zvolené formy privatizace, tak jak byly provedeny, jsou neúčinné. Buď je nutné podniky zavřít, anebo hledat zahraničního strategického partnera, který je skutečně restrukturalizuje, viz například Škoda Mladá Boleslav.
Existuje tedy alespoň trend, který by vedl k postupnému sbližování se s úrovní unie?
Trend je možná dobrý, ale je nedostatečný. Na co se soustřeďuje naše přibližování EU? Vezme se penzum směrnic a nějací úředníci ho přeloží, někdy špatně, dají je do českých zákonů, kde jsou mrtvým ramenem práva, neboť jsou v širším právním kontextu nepoužitelné. Smyslem přibližování by mělo být, aby všechny zúčastněné instituce - podniky, asociace - diskutovaly o funkčnosti a smyslu fungování těchto právních aktů - předpisů a norem. Vidíme-li, že něco nemůžeme převzít a aplikovat, je třeba začít jednat o výjimce, o mimořádných opatřeních. Implementace práva je dosud na úrovni úřednické rutiny. Projevilo se to například v otázce oceli, jablek či jiných komodit. Jde o klasickou papírovou válku.
Je šance tento stav změnit?
Odpovědná státní administrativa by musela v širším slova smyslu spolupracovat s dotčenými subjekty. V Polsku či Maďarsku je tato spolupráce mnohem propracovanější.
