Namibijští Hererové a Namové žalují Německo. Podobných nároků se již objevilo víc, sto let stará genocida v Německé jihozápadní Africe byla ale velmi speciální
Brémský obchodník Heinrich Vogelsang uzavřel na prvního máje roku 1883 jeden z nejvypečenějších obchodů v dějinách. Pro svého krajana Adolfa Lüderitze koupil za 200 pušek a 100 liber ve zlatě zátoku Angra Pequena v poušti Namib, a to včetně pětimílového pásu rozpáleného písku a kamení kolem.
V zátoce vznikla osada Lüderitz (dnes dvanáctitisícové město) a Vogelsang nakupoval dál. V srpnu mu namský náčelník Josef Frederiks II. za dalších 500 liber a 60 pušek prodal 20 mil široký pruh pobřeží táhnoucí se od řeky Oranje až daleko na sever za Lüderitz. „Nechte Josefa Frederikse v domnění, že se jedná o 20 anglických mil,“ psal Lüderitz Vogelsangovi.
Byla to případná poznámka: pruská míle měřila 7,5 kilometru, a nikoli 1609 metrů jako ta anglická.
Dohodě se od té doby říká Meilenschwindel (cosi jako „mílový podvod“) a Lüderitz si za ni vysloužil přezdívku „Lügenfritz“ (lügen je „lhát“). Jeho společnost se každopádně stala vlastníkem ohromného území o rozloze zhruba 300 krát 150 kilometrů a „kaptein“ Frederiks brzy zjistil, že přišel o mnohem víc než jen o úzký příbřežní pás pouště.
Co na tom, že se Lüderitz již dva roky nato utopil a jeho firma zkrachovala. Německý císař vzal i přes námitky kancléře Bismarcka zábory pod svou ochranu, vyhlásil protektorát (Schutzgebiet) a již v srpnu roku 1884 zavlála nad třemi přístavními barabiznami německá vlajka.
Jihozápadní Afrika si na sebe, přesně jak Bismarck předpovídal, nikdy nevydělala. Zbyly po ní železniční tratě, asi 20 tisíc potomků někdejších kolonistů, spousta německy znějících jmen a také vzpomínka na jednu z prvních velkých moderních genocid, během které v letech 1904 až 1908 zahynulo zhruba 65 tisíc Hererů (z 80 tisíc) a přibližně polovina dvacetitisícového kmene Namů.
Jako sucho, které ničí farmu
Svojí „první genocidou“ se Němci zabývají zhruba dvě desetiletí. Už v roce 1998 vyjádřil hererským předákům lítost tehdejší německý prezident Roman Herzog a předseda spolkového sněmu Norbert Lammert předloni v létě otevřeně prohlásil, že „podle dnešních měřítek“ šlo o genocidu. Do Namibie se před časem s prosbou o odpuštění vypravili potomci „pacifikátora“ vzbouřených kmenů Lothara von Trothy a vlády obou zemí spolu jednají o omluvě a nějaké formě odškodnění.
A do toho nyní přišla žaloba, kterou začátkem ledna podali v New Yorku zástupci obou postižených národů – Hererů a Namů. Předjímat výsledek nemá smysl, takže jen dvě poznámky na okraj.
Zaprvé. Lidé v Německu i Namibii od té doby prožili století pohnutých dějin a dost možná, že morální gesto je to nejrozumnější maximum, jaké lze dnes učinit. Pregnantně to vyjádřil namibijský farmář německého původu Wilhelm Diekmann. Výše zmíněné Lammertovo prohlášení komentoval pro Die Welt slovy, že „politika je jako sucho, které ničí farmu“, a dodal, že s Herery vyrůstal a pojí ho s nimi přátelské vztahy. Po podání žaloby Diekmann přitvrdil (němečtí novináři se na něj rádi obracejí) a míní, že Hererové vycítili šanci, jak se dostat k penězům.
A zadruhé. Genocida Hererů a Namů byla, aspoň v podmínkách tradičních koloniálních říší, mimořádná. Cílená, metodická, směřující k vyhlazení dvou národů, a to prostředky, kterými vládnou moderní – výkonnou byrokracií obdařené – státy: od obligátních děl a kulometů přes záměrné vyhladovění k smrti (v podmínkách Namibie šlo o studně a vodu) až po dobytčí vozy, ostnatý drát a koncentráky.
Velmi limitovaný růst
První roky Německé jihozápadní Afriky byly krušné.
Říšský komisař Heinrich Ernst Göring (otec pozdějšího velitele luftwaffe Hermanna Göringa) dál nakupoval od domorodců půdu a vnucoval jim ochranu od Říše. První němečtí vojáci ovšem na jih Afriky připluli až v roce 1888, a tak to nebylo úplně ono: Göring se musel dokonce na čas uchýlit pod ochranu Angličanů a znechucený Bismarck reálně uvažoval, že celou slavnou jihozápadní Afriku vymění s Brity za ostrov Helgoland.
Po pár letech ale kolonie přece jen trochu ožila.
V Otjimbingwe začal fungovat poštovní úřad, vyrostla kasárna (1888), o dva roky později přijel z Německa první soudce, v novém hlavním městě Windhoeku vznikla státní škola pro 11 bílých dětí a majitel vinice John Ludwig otevřel vinný sklípek (1894). Ještě před koncem století začaly zemi zkracovat telegrafní a železniční linky, které spojily pouštní přístavy Swakopmund a Lüderitz s úrodnějším vnitrozemím.
Všude se stavěly kostely, vojenská posádka utěšeně rostla, ve Windhoeku proběhla první zemědělská výstava, objevily se tělocvičné (Turnverein) a střelecké (Schutzverein) spolky, začaly vycházet noviny DeutschSüdwestafrikanische Zeitung a ve Swakopmundu vznikl pivovar Bavaria (1900).
Jihozápadní Afrika tak měla v zásadě vše, co správný Němec k životu potřeboval, ovšem hledání ekonomického smyslu kolonie teprve začínalo.
Pomalu se rozjížděla těžba mědi a cínu a na začátku 90. let dovezl farmář Ernst Hermann z Kapska první ovce. Právě ovce, krávy a tehdy módní pštrosi živili brzy většinu bělochů, jenže extenzivní chov zvířat vyžadoval rozlehlé pastviny.
Domorodci sice ještě vlastnili většinu půdy, ovšem nezadržitelně o ni přicházeli, vážně se začalo mluvit o rezervacích a vše vyhrotil dobytčí mor.
V roce 1903 připadalo na více než 200 tisíc domorodců 50 tisíc kusů dobytka, kdežto na 4640 bělochů (780 vojáků, 159 úředníků a jen 622 ženatých hlav rodin) již 40 tisíc kusů. Obě komunity navíc odcizovala jasná vojenská převaha bělochů, segregace a všudypřítomný rasismus. Například roku 1900 zaslalo pětasedmdesát kolonistů ministerstvu kolonií petici, ve které stálo: „Od nepaměti se naši domorodci oddávali lenosti, brutalitě a hlouposti. Čím byli špinavější, tím lépe se cítili. Jakýkoli běloch, který mezi nimi žil, pokládá za skoro nemožné považovat je za lidské bytosti v evropském smyslu.“
Schießbefehl
Velké povstání Hererů vypuklo v lednu 1904. Během úvodního výbuchu násilí hererští válečníci (asi sedm tisíc mužů a 2500 pušek) pod velením Samuela Maharera povraždili zhruba 150 bělochů, vyplenili řadu farem, přeřezali telegrafní dráty a vytrhali koleje. Brzy však pravidelné vojsko vytlačilo Herery z bělochy obývaných území a začala „otloukací“ guerillová válka. Již v té době volali někteří Němci – doma i v Africe – po úplném vyhlazení povstalců. Göringův nástupce, guvernér Theodor Leutwein, ovšem fanatiky krotil s tím, že by to „byl z ekonomického hlediska omyl“, protože Herery potřebujeme „jako dělníky a v malé míře jako chovatele dobytka“, a úplně tedy postačí, když „zemřou politicky“. Císaři Vilémovi taková měkkosrdcatost neimponovala a v červnu 1904 vyslal na místo generála Lothara von Trothu, který zastával názor, že „vyjednávání nemá smysl, protože negři se podrobí jen hrubé síle“.
Trothovi se v srpnu 1904 podařilo rozprášit Herery v bitvě u Waterbergu. Zahnal je do pouště Kalahari a deset příštích měsíců udržoval kordon, aby jim bránil v přístupu ke studnám. „Já, velký generál německého vojska, posílám tento dopis Hererům. Nadále už nejsou německými poddanými. Zabíjeli, loupili, řezali uši a jiné části těla zraněných vojáků a nyní jsou příliš zbabělí, aby bojovali dál (…) Národ Hererů musí nyní ze země odejít, a pokud neodejde, donutím ho k tomu,velikým dělem‘. Každý Herero na německém území bude zastřelen, nechť má zbraň, či nemá, nechť má dobytek, či ne. Neušetřím ani ženy a děti, zaženu je zpět do pouště nebo je dám postřílet,“ zněl von Trothův slavný rozkaz („Schießbefehl“), který brzy přetiskly noviny po celém světě.
Ty české se kritiky ujaly s obzvláštní rozkoší. Psaly o „pruských civilisátorech“, „hnusu a ošklivosti“, „nejnenáviděnějších kolonisátorech v Africe“ či o tom, že Němci „počali sestřelovati černochy jako vrabce se stromů“. Olomoucký Našinec charakterizoval události slovy: „Vypuklo povstání proti německé krutovládě, proti evropským vetřelcům, kteří místo aby domorodcům přinášeli, jak slibovali, požehnání evropské osvěty a lidskosti, je vysávají a despoticky utiskují.“
Smrt v poušti
Vyhlášením Schießbefehlu genocida začala. Německý kancléř Bernhard von Bülow ho sice z morálních i zahraničněpolitických ohledů zrušil a nařídil nesouhlasícímu von Trothovi, aby Herery, kteří se vzdají, bral do zajetí, jenže moc jim to nepomohlo. Většina kmene zemřela tak jako tak v poušti a ty zbylé – hlavně ženy a děti – čekal, jak kancléř navrhoval, „Konzentrationslager“.
Hererové byli vyřízeni, ovšem Hendrik Witbooi, nejrespektovanější náčelník jejich tradičních protivníků Namů, vyhlásil Němcům začátkem října 1904 válku.
Namové bojovali ještě lépe než Hererové, rozptýlili se do skupinek, vyhýbali se přímému střetu a likvidovali menší německé jednotky.
Jenže ani oni nemohli německé Schutztruppe (tvořilo ji tisíc důstojníků a skoro 20 tisíc vojáků) vzdorovat.
V říjnu zabila kulka Witbooie. Šarvátky sice pokračovaly až do roku 1907, ale povstání bylo zlomeno. Haifischinsel
Koncentrační tábory v Německé jihozápadní Africe nebyly sice primárně určené k vyhlazování, úmrtnost vězňů však byla děsivá: zjevně o dost vyšší než v případě koncentráků, které Britové použili pár let předtím v Búrské válce (srovnání provedl například Martin Weiser v diplomové práci Totalitní tendence v německé koloniální politice). Podle oficiálních německých statistik zemřelo ze 17 tisíc hererských a namských zajatců 7682, tedy 45,2 procenta. Statistiky jsou však neúplné a historička Isabel Hullová dospěla k odhadu, že se ve skutečnosti jednalo spíš o 33 tisíc zajatců a 17 tisíc mrtvých (51 procent).
Pověstný byl koncentrák ležící na Žraločím ostrově (Haifischinsel) u přístavu Lüderitz. Vězni, většinou ženy a děti, v něm byli nuceni těžce pracovat, k jídlu dostávali hrstku nevařené rýže denně a k tomu je kosila zima a nemoci. —Ve vlhké noční mlze jsme se třásli zimou. Lidé mřeli jako mouchy, když si líznou jedu. Velká většina jich zemřela.
Nejdřív malé děti a staří lidé, pak ženy a slabší muži,“ vyprávěl později hererský učitel Samuel Kariko. Vše ještě zhoršoval sadistický velitel Benkesser, který dle svědectví práce neschopné vězně s gustem dorážel. Žraločí ostrov měl i svého vlastního „Mengeleho“ – doktora Bofingera, který vyšetřoval nemocné kurdějemi a zkoumal, jestli je choroba způsobená nedostatkem vitaminu C nakažlivá. Nemocným proto aplikoval nejrůznější látky (arzen, opium), a když zemřeli, jejich těla pitval.
Podobné věci se vyprávěly také o dalším koncentráku ve Swakopmundu.
„Ženy byly jako tažná zvířata zapřaženy po osmi do vozíků. Mnohé z nich byly polovyhladovělé a tak slabé, že umíraly na totální vyčerpání. Ty, které nepracovaly, byly krutě bičovány sjamboky (karabáč z hroší kůže – pozn. red.). Viděl jsem dokonce ženy sražené k zemi násadou od krumpáče. Dělali to němečtí vojáci. Na vlastní oči jsem viděl šest žen zavražděných vojáky. Rozpárali je bajonety,“ líčil očitý svědek Hugo Fraser. Němečtí kněží se většinou podrobnostem vyhýbali, úplně to však nešlo. Například Heinrich Vedder v dopise Rýnské misijní společnosti psal, že lidé jsou —po stovkách jako dobytek vedeni na smrt a jako dobytek také umírají“, když prý lze jen těžko pochopit, že jsou vojáci i civilisté schopní tak „bezcitných surovosti, bujarých smyslností a kruté tyranie“.
Rasismus jak řemen
Když genocida po třech letech odezněla, stala se z jihozápadní Afriky rasistická diktatura: smíšené sňatky byly zakázány, domorodci přišli o veškerou půdu (netýkalo se to bělochy zatím málo dotčeného stotisícového kmene Ovambů u hranic Angoly), museli mít pracovní knížku (Dienstbuch) a viditelně nosit kovový identifikační přívěsek.
Běžnou normou se stala brutalita a tělesné tresty – jen mezi lednem 1913 až březnem 1914 bylo podle knihy Jana Klímy Dějiny Namibie zbičováno 49 506 domorodců.
Roku 1908 se do Německé jihozápadní Afriky vypravil anatom a eugenik (s příhodným jménem) Eugen Fischer a státní rasismus dostal punc vědy. Fischer nejdřív zkoumal „bastardy“ z Rehobothu (potomci bělochů a Afričanek, kteří na území Namibie přitáhli kolem roku 1870 z Kapska), poté se vrhl na přeměřování lebek „hotentotů“ a výsledkem bylo zjištění, že míšení ras je škodlivé a Afričané jsou podřadné bytosti. Jeho knihami se později při psaní Mein Kampf inspiroval mladý Adolf Hitler a sám Fischer to posléze dotáhl až na ředitele Institutu císaře Viléma pro antropologii, lidskou dědičnost a eugeniku.
Úplně k ničemu
Kolonie ani po získání „životního prostoru“ zrovna neprosperovala. Roku 1913 v ní žilo 14 830 bělochů a dál potřebovala dotace z mateřské země.
Mimochodem jedinou německou kolonií, která se rentovala, bylo Togo: díky dani z hlavy, plantážím a faktu, že v ní roku 1912 připadalo na zhruba milion domorodců pouhých 320 Němců.
V roce 1908 černý sluha Zacharias Lewala našel v poušti u Lüderitzu první diamant a již o pět let později pocházel každý pátý diamant na světovém trhu z jihozápadní Afriky. Jenže to pořád bylo málo. Kolonie sice dokázala vyprodukovat diamanty za celkem 150 milionů marek, ovšem samotné potlačení hererského a namského povstání stálo Němce skoro čtyřikrát tolik.
Krátké a ubohé dějiny Německé jihozápadní Afriky ukončilo v červenci 1915 jihoafrické vojsko.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
