Těsná většina manažerů se domnívá, že by měl být ratifikační proces zastaven
Myslíte si, že by Česko mělo pokračovat v ratifikaci Lisabonské smlouvy?
- Ano 42,4 %
- Ne 46,2 %
- Nevím 11,4 %
Ve čtvrtek 12. června Irové v referendu odmítli Lisabonskou smlouvu. Premiér Mirek Topolánek v tiskovém prohlášení k výsledku referenda říká, že „zamítnutí Lisabonské smlouvy v irském referendu představuje politickou komplikaci, nicméně Evropská unie má stabilní smluvní základ, který umožňuje její další standardní fungování. Irské ne v žádném případě nepovažujeme za méně závažné než předchozí francouzská a nizozemská ne.“ Dle 42,4 procenta manažerů by Česko mělo v procesu ratifikace Lisabonské smlouvy pokračovat, 46,2 procenta jsou opačného názoru.
Velmi kvalifikovaný rozbor toho, proč by se ratifikační proces neměl zastavit, uvádí respondent: „Otázkou jsou jiné alternativy. Prezident Václav Klaus navrhuje Evropu národních států spolupracujících na základě bilaterálních a multilaterálních smluv. Toto uspořádání však v historii vedlo k mnoha ozbrojeným konfliktům a dokonce světovým válkám. Neexistuje-li totiž autorita schopná vynutit dodržování mezinárodních smluv, jediným opravným prostředkem je válka. Pokud však takovou autoritu zřídíme, musejí se národní státy vzdát části své suverenity ve prospěch nadnárodní struktury. A to je prosaditelné pouze po katastrofických konfliktech nebo při trvalém vnějším ohrožení, jakým byla pro Evropu studená válka.
Lisabonská smlouva je vlastně pokusem o zavedení většinového rozhodování na nadnárodní úrovni, což znamená další významné omezení národních suverenit. Složitý text má pouze zamlžit tuto podstatnou skutečnost a dosáhnout přijetí dokumentu jakýmisi ,zadními vrátky‘, neboť v lidovém hlasování je neprosaditelný. Teoreticky by samozřejmě ideálním řešením bylo vytvoření nové unie na základě několikastránkové ústavy, která by jasně vymezila oblasti rozhodování na úrovni centra a členských států. Do nové unie by některé státy vstoupily, jiné by se spokojily s postavením privilegovaného partnera, nebo zůstaly zcela nezávislé. To je však prakticky neproveditelné. Vedlo by to pouze k chaosu a ke ztrátě významu a konkurenceschopnosti Evropy v soutěži s USA, Ruskem, Čínou, Indií, Brazílií a dalšími státy. Příští generace Evropanů by nám pravděpodobně nebyly za toto rozhodnutí příliš vděčné.
Co tedy zbývá? Jak už bylo mnohokrát prokázáno, politika je uměním možného. Demokratická politika je často neefektivní a ubírá se klikatými cestičkami, které reflektují momentální situaci a vztahy mezi politickými a ekonomickými subjekty. Proto je nejpravděpodobnějším řešením přijetí Lisabonské smlouvy a poskytnutí výjimek Irsku a možná i několika dalším státům. Čas zřejmě ukáže, že obavy z přijetí této smlouvy byly liché. Podobně jako tomu bylo u obav Irů, Dánů a dalších z Maastrichtské smlouvy a ze Smlouvy z Nice nebo Francouzů z ,polského instalatéra‘. Říkám to nerad, ale v ratifikaci bychom měli pokračovat.“
Opačný názor zaujímá manažer: „Do vyřešení postoje EU vůči irskému ne by měl být proces pozastaven.“
Problémy spojené s evropskou integrací jsou důvodem této záporné odpovědi: „V poslední době mi nic neudělalo větší radost než odmítnutí Lisabonské smlouvy v irském referendu. Snad už konečně někdo pochopí, že evropská integrace je něco jiného než zájmy levicových politiků a několika (desítek) tisíc bruselských byrokratů.“
Podporu nachází u respondenta: „Když evropští byrokraté při schvalování euroústavy zjistili, že občané jsou ,nerozumní‘, rozhodli se je obejít. Euroústavu přejmenovali a pod novým názvem ji nechali ratifikovat ,rozumnějším‘ parlamentům. V jediné zemi museli předstoupit před voliče - a výsledek je jasný. Jaké nové hlasování či reparát v Irsku? Oni Irové pochybili, protože nezaškrtli správnou kolonku, kterou si Brusel přál, a teď se jim to (po náležitém brainwashingu) umožní napravit?“
Jasná je i tato odpověď: „V žádném případě! Je to přece stejné jako v případě evropské ústavy. Pokud jedna země dokument neschválí, je mrtvý. Evropská unie se stává jednak šaškárnou a jednak neuvěřitelně drahým a byrokratickým molochem, který je mnohem horší než socialistická Rada vzájemné hospodářské pomoci. Proti EU byl, bohužel, socialismus fungujícím a ,pružným‘ systémem!“
Odpovídalo 132 manažerů
