Vysoká daň za omyly ministra financí Sobotky
Katastrofické předpovědi se naplnily. Česká republika prohrála arbitráž s Nomurou a hrozí, že čeští daňoví poplatníci budou muset japonské investiční bance zaplatit desítky miliard korun. Bude to daň za nekvalifikované rozhodování vlády Miloše Zemana při krachu Investiční a Poštovní banky (IPB) a za zcela nezodpovědný přístup současného úřadujícího předsedy ČSSD a ministra financí Bohuslava Sobotky k jednáním o mimosoudním urovnání.
V pátek 17. března v odpoledních hodinách byl doručen oběma stranám verdikt arbitrů, kteří se sporem mezi Českou republikou a Nomurou zabývali pět let. Arbitrážní tribunál konstatuje, že Česká republika porušila svou povinnost nakládat se zahraničními investory spravedlivě a rovnoprávně. Nyní se bude čekat na jednání o náhradě škody. Nomura požadovala na počátku sporu částku kolem čtyřiceti miliard korun. Ta za pět let samozřejmě narostla o úroky, a pokud by arbitři akceptovali požadavek japonské banky, mohla by Česká republika platit šedesát až sedmdesát miliard korun. Tak by se podstatným způsobem zvedly celkové náklady státu na řešení problému našeho lva ve světě financí, jak se kdysi IPB chlubila ve svých televizních reklamních spotech. Dosud zaplacené náklady dosáhly zatím zhruba 130 miliard korun čistého, po odečtení skutečné hodnoty aktiv, které státu zbyly k prodeji. Další miliardy má hradit Česká národní banka v rámci poskytnutých garancí na soudní spory a mimobilanční položky. S platbou Nomuře by se tak náklady státu vyšplhaly vysoko nad objem všech vkladů, které byly v IPB v okamžiku uvalení nucené správy 17. června 2000. IPB přitom k řešení svých potíží požadovala státní pomoc v rozsahu zhruba čtyřiceti miliard korun s tím, že část této sumy se státu v budoucnu vrátí. Místo toho bylo zvoleno řešení, jehož výsledkem je na jedné straně vysoká ztráta a vážně hrozící penále, na straně druhé výnos ČSOB, který nezávislý oceňovatel, investiční banka JPMorgan, vyčíslil na 58 miliard korun.
Nomura zkušeně.
Historie mnohamiliardových ztrát se datuje zhruba od roku 1996, kdy se Investiční a Poštovní banka začala propadat do potíží, a to vinou své poměrně agresivní investiční strategie. Kvůli zanedbáním tehdejších šéfů ministerstva privatizace a Fondu národního majetku již v té době stát nekontroloval majoritní balík akcií banky. Po sloučení s vlastními fondy a navyšování kapitálu ovládala IPB skupina manažerů v čele s generálním ředitelem Jiřím Tesařem a jeho prvním náměstkem Liborem Procházkou.
Ti velmi dobře chápali situaci a pokoušeli se ji řešit. Smlouvou zavázali skupinu ovládající nadpoloviční většinu akcií ke společnému postupu a začali vyjednávat o vstupu strategického partnera. Nakonec se dohodli s japonskou investiční bankou Nomura, která v Česku v té době vyvíjela bohaté aktivity, spojené zejména s financováním státu formou emisí obligací. Když Klausova vláda vyhlásila privatizaci IPB, uskupení manažerů snadno dostalo ze hry dalšího uchazeče, kterým byla mezinárodní banka ING. Exkluzivní vyjednávání nakonec dospělo k dohodě, že Nomura koupí státní podíl v rozsahu více než čtyřicet procent akcií za necelé tři miliardy korun a zaváže se k následnému posílení kapitálu IPB o šest miliard. K této transakci došlo v roce 1998. Svou investici však Nomura zajistila složitou konstrukcí, při níž získala akcie Plzeňských pivovarů, jejichž hodnota později vystoupala nad dvacet miliard korun. Zároveň sérií transakcí obešla závazek navýšit kapitál banky šestimiliardovým podřízeným dluhem. IPB opticky v účetnictví vypadala lépe, ve skutečnosti její potíže trvaly dál.
Banky a becherovka.
Brzy se však začalo ukazovat, že i ostatní státem kontrolované banky mají podobné potíže se svými bilancemi. Již na konci roku 1998, jen dva tři měsíce poté, kdy čerstvý premiér Miloš Zeman prohlásil, že jeho vláda nedá do bank ani korunu, spadla do problémů Česká spořitelna. Vláda začala nalévat desítky miliard korun do její bilance formou odkupu problematických aktiv. Dělalo to čtyřicet miliard a o další čtyři a půl miliardy bylo navýšeno základní jmění. Podobně se potom řešila i situace v Komerční bance. Do té stát nalil šedesát miliard a dalších skoro sedm poskytl na zvýšení kapitálu. K IPB však přistupoval jinak. Při kontrole bankovního dohledu v roce 1999 ČNB zjistila celkem nikoli překvapivě, že IPB má nedostatek opravných položek. Její předchozí transakce, při nichž byla problematická, ale i kvalitní aktiva převedena na offshorové struktury na Kajmanských a Britských panenských ostrovech, centrální banka posoudila jako neúčinný pokus zlepšit svou finanční situaci. Od počátku roku 2000 se potom vedla ostrá jednání o řešení problému.
Nomura se dožadovala obdobné pomoci, jaké se dostalo státním bankám. Byla odmítnuta s tím, že pomoc dostala již tím, že vláda prodala své akcie za velmi nízkou cenu, a tudíž že de facto má nyní bance pomoci nový investor. Do vyjednávání v tom okamžiku vstoupila ČSOB, která zaostávala za vedoucí trojicí českých bank, protože nebyla schopná rozvinout vlastní retailové bankovnictví a její výnosy stagnovaly.
Jasno od začátku.
ČSOB začala vyjednávat nejprve s Nomurou, k dohodě však nedošlo. Potom přišel na řadu stát a uskutečnila se utajovaná schůzka v Paříži, na níž generální ředitel ČSOB Pavel Kavánek prezentoval ministru financí Pavlu Mertlíkovi a guvernéru ČNB Josefu Tošovskému plán na převzetí IPB založený na uvalení nucené správy a následném prodeji banky.
Tošovský plán tehdy posoudil jako hodně riskantní a prosazoval ve vládě kooperativní postup s Nomurou. Ta mezitím přivedla italskou banku Unicredito, která chtěla IPB převzít. Navrhovala, že veškerá aktiva budou převedena na stát, konkrétně do Konsolidační banky. Unicredito si následně vybere hodnotná aktiva a převezme závazky vůči klientům. O výnos z prodeje zbylých aktiv by se dělil stát s Nomurou. Vláda však tento postup z dosud ne zcela jasně vysvětlených důvodů odmítla a v pátek 17. června 2000 se do IPB dostavil nucený správce v doprovodu policejních ozbrojenců. Hned nato v pondělí odprodal aktiva a pasiva banky ČSOB. Na veškerá aktiva přitom poskytlo ministerstvo financí fakticky neomezenou záruku. A začal tvrdý spor. Nejen však s japonskou bankou. Opoziční ODS ostře protestovala proti zásahu v IPB a její tehdejší předseda Václav Klaus tuto akci nazval bankovní loupeží za bílého dne. Sněmovna vytvořila vyšetřovací komisi, která pod vedením Miroslava Kalouska zjišťovala okolnosti uvalení nucené správy a zkoumala uzavřené transakční dokumenty. Klíčovým konzultantem komise byl přední český expert na mezinárodní obchodní právo Vladimír Balaš. Ten ve své analýze dospěl k závěru, že uzavřené smlouvy jsou jednoznačně výhodné pro ČSOB a nevýhodné pro stát. Upozornil tehdy také na skutečnost, že transakce je riskantní z hlediska arbitráže s Nomurou. Dle jeho tehdejších slov byla prohra pravděpodobnější než v tehdy čerstvě prohrané arbitráži s Ronaldem Lauderem týkající se televize Nova. Za tento názor byl pak Balaš opakovaně skandalizován v médiích a pod silným lobbistickým tlakem byla v Senátu zamítnuta jeho kandidatura na ústavního soudce.
Čas k jednání.
V roce 2001 podala Nomura arbitrážní žalobu, v níž se domáhala náhrady škody, která jí vznikla diskriminací ze strany české vlády. Tento pátek (17. března) jí dali arbitři za pravdu a zbývá dopočítat jen výšku sumy, kterou stát zaplatí. Vladimír Balaš dnes říká, že je ten správný čas pro vyjednávání. Viník je jasný a nyní je možné minimalizovat vzniklé škody. Nomura jistě má zájem obchodovat i v České republice, a tak bude smíru nakloněna. Nakonec to potvrdili její právníci i na bleskově svolané páteční tiskové konferenci.
Je však otázkou, zda ke smíru může dojít v gesci současného ministra financí. Ten totiž měl dohodu o mimosoudním narovnání na stole již v okamžiku svého příchodu na ministerstvo financí v roce 2002. Jeho předchůdce Jiří Rusnok takovou smlouvu dojednal a získal k ní souhlas i nejvyššího vedení Nomury v Japonsku. Akceptace dohody tehdy vyžadovala pouze politickou odvahu přiznat, že ne vše se ČSSD v bankovním sektoru opravdu podařilo.
Sobotkův vlastňák.
Sobotka tuto odvahu neměl a navíc učinil kroky, které pozdější smírné uzavření sporu fakticky znemožnily. Nešlo zdaleka jenom o přerušení rozhovorů, které byly ve fázi před podpisem dohody. Problémy způsobil především nadstandardní vztah Sobotky k ČSOB v kauze kajmanských fondů. V těchto fondech nebyla jenom aktiva vyvedená z IPB, ale především jejich prostřednictvím byla Nomurou kontrolována akce České pivo. Tedy transakce, v níž japonská banka získala za velmi výhodných podmínek kontrolu nad pivovary Plzeňský Prazdroj, Velké Popovice a Radegast. IPB kajmanské struktury ovládala zprostředkovaně přes zahraniční právníky a ČSOB je ovládla několik týdnů po převzetí IPB. Několik let státu slibovala, že na něj celou strukturu převede. Nakonec však souhlasila jen s převodem majetku, nikoli s postoupením ovládacích práv k jednotlivým společnostem z této skupiny.
V té době Pavel Řežábek, generální ředitel České konsolidační agentury, která přebírala aktiva z IPB od ČSOB, začal připravovat arbitrážní žalobu, kterou se chtěl domáhat vydání kompletních kajmanských fondů. Bohuslav Sobotka mu v tom však zabránil. Řežábek potom ještě napsal několik upozorňujících dopisů, že stát, pokud kajmany ponechá v ČSOB, ztratí vliv na probíhající spory. Za tuto malou vstřícnost vůči ČSOB ho následně Sobotka donutil k rezignaci.
Jenže na Řežábkova slova záhy došlo. Po nástupu do funkce premiér Paroubek zjistil, že existuje vážné riziko, a začal po Sobotkovi chtít uzavření smíru s Nomurou. Jenže k tomu bylo potřeba dohodnout se s ČSOB na smírném řešení sporů spojených s Českým pivem. Banka však dohodu podmínila zaplacením dalších miliard.
Po převodu do ČKA se ukázalo, že některé pohledávky mají vážné právní vady a nemusí se na ně vztahovat státní záruka. Proto je ČKA, již pod novým vedením Zdeňka Čápa, začala vracet ČSOB. Banka se obrátila na ministerstvo financí s požadavkem, aby ztrátu uhradilo. To však k tomu nemá žádný právní důvod, nebo ho alespoň dosud nenašlo. ČSOB tak musela již vrátit zhruba dvě miliardy a dalších jedenáct miliard je na cestě. Sobotka se to pokusil řešit nestandardními postupy, jako byl prodej všech sporných pohledávek ČSOB za korunu, či obdobnými transakcemi a stínový ministr financí Vlastimil Tlustý za to na něj podal trestní oznámení. Dohoda byla zablokována. „Současná i předchozí vláda se snažily negativnímu výsledku arbitráže předejít nejen právními kroky, ale také intenzivním jednáním se skupinou Nomura o smírném ukončení sporu,“ uvádí nyní Sobotka v tiskovém prohlášení ministerstva financí. „Schůzek se uskutečnilo celkem dvacet, a to za účasti nejen ministerstva financí, ale také ministerstva zahraničních věcí, úřadu vlády a České národní banky. Původní představa o konečném řešení, které by se obešlo bez účasti ČSOB, se ukázala jako nereálná, protože znamenala potenciální závazek pro český stát uhradit až desítky miliard korun z dalších souvisejících soudních sporů kolem případu České pivo. ČSOB však podmiňovala svoji účast na jednání o smíru úplným vyřešením složitých vztahů mezi ČSOB a ČKA, které souvisejí s takzvanými problematickými pohledávkami po zkrachovalé IPB,“ píše se v prohlášení.
Kdo rozhodoval Londýnští arbitři patří mezi světovou právnickou špičku Spor, v němž jde přibližně o čtyřicet miliard korun, rozhodují opravdu výjimečné osobnosti mezinárodního práva. Českým arbitrem je Prof. Dr. Peter Behrens, významný německý právník, člen Institutu Maxe Plancka pro mezinárodní a soukromé právo, profesor na univerzitách v Hamburku a St. Gallenu. Hostoval také na univerzitách v Chicagu a Michiganu. Behrens pracoval jako právní poradce řady vlád a nadnárodních organizací. Je kromě jiného i členem Americké společnosti pro mezinárodní právo. Nomura nominovala L. Yvese Fortiera, kanadského právníka a diplomata, který byl kromě jiného velvyslancem a stálým zástupcem Kanady při OSN. Pracoval pro Radu bezpečnosti jako předseda panelu Kompenzační komise ve sporu Irák-Kuvajt. Jako mediátor zastupoval také generálního tajemníka OSN ve sporu mezi Gabunem a Rovníkovou Guineou. Je předsedou rady ředitelů Alcan Inc. a guvernérem a ředitelem Hudson´s Bay Company. Třetím a nezávislým arbitrem je královský rada Sir Arthur Desmond Watts. Významný a mezinárodně uznávaný britský právník byl kromě jiného zvláštním vyjednávačem v bývalé Jugoslávii v letech 1996 až 2001. Řešil spor mezi Eritreou a Etiopií, byl členem Britsko-irského arbitrážního tribunálu, Malajsko-singapurského arbitrážního tribunálu a podílel se na rozsouzení sporu Barbadosu s Trinidadem a Tobagem.
