Případ novináře, který nalíčil na darebáky nepovolenou kameru, rozděluje české i evropské soudy
Příběh Františka Ryneše je podle selského rozumu naprosto absurdní a nespravedlivý. Už déle než pět let se třebíčský novinář marně brání pokutě od Úřadu pro ochranu osobních údajů za to, že si na dům bez povolení namontoval kameru kvůli tomu, aby odhalil lumpy, kteří se ho snažili zastrašit a soustavně mu rozbíjeli okna.
Vlastně banální případ dospěl až k Soudnímu dvoru EU a 10. července k němu vydal stanovisko evropský generální advokát. Stanovisko je to dvousečné: v prvém plánu Rynešovy námitky odmítá, v tom druhém mu však dává naději, že by přece jen mohl po letech marného souzení zvítězit. V každém případě jde o zamotaný příběh, který nutí všechny zúčastněné soudy, aby se zamyslely, co je víc – ochrana Rynešova majetku a možná i života, nebo právo chodců, které kamera bez jejich vědomí po několik měsíců pod jeho okny natáčela.
Slyšel jsem prak Ryneše se v roce 2007 pokoušel kdosi opakovaně zastrašit, přičemž novinář míní, že šlo o pomstu za články, které psal o nevýhodném prodeji městských pozemků. Metody měli útočníci docela razantní. Jednou Ryneše zbili a hodili do řeky, čtyřikrát mu někdo vytloukl kamením okna. Novinář sice vždy podal trestní oznámení, policie ale nikdy nic nevypátrala. „Po pátém útoku jsem šel na policii znovu a povídám – chlapi, už s tím musíte něco udělat. Sám ředitel policie mi tenkrát nabídl, že mi dají kameru, prý ale jen na 14 dní, a to mi přišlo k ničemu. Nechal jsem si proto namontovat kameru od specializované firmy,“ vzpomíná Ryneš.
V noci z 6. na 7. října 2007 přišel šestý útok, při kterém Rynešovi kdosi prakem prostřelil okno. Jenže tentokrát měli útočníci smůlu.
Na záznamu, který natočila kamera před Rynešovým domem, byla v jednu chvíli vidět dvojice mužů – první z nich oblečený do tmavé mikiny zůstal stát na ulici, zatímco ten druhý ve světlé bundě na chvíli zmizel v domovním vchodu naproti Rynešovým oknům.
I když byl noční záznam velmi nekvalitní, policie dokázala vytipovat oba podezřelé – Jiřího Eise a Josefa Truhláře (bývalého člena ODS, o jehož kriminální minulosti Ryneš psal). Mladší Eis se přiznal a němému záznamu vdechl život: „Vyšli jsme v místech (…) kde bydlí ten novinář (…). Truhlář řekl, že vystřelí prakem do okna domu novináře. Vyndal si prak zpod bundy a řekl, že jde chcát, a šel ode mě asi tři metry. Zašel do nějakého dalšího vchodu a tam chvíli zůstal. Po chvíli jsem zřetelně slyšel, jak Truhlář vystřelil prakem.“
Policie dvojici obvinila, státní zástupce obžaloval z výtržnictví a věc převzal Okresní soud v Třebíči. Případ vypadal jasně, jenže nebyl. Eis svoji předchozí výpověď odvolal a soudce Jaroslav Krátký poté oba pro nedostatek důkazů osvobodil s tím, že osoby na velmi nekvalitním záznamu „nebylo možno ztotožnit a jejich činnost nenasvědčovala o tom, že by pomocí praku vystřelily nějaký předmět proti domu poškozeného“.
Hlava XXII
Truhlář poté podal na Ryneše trestní oznámení, že má nelegálně instalovanou kameru.
Policie sice jeho podnět odložila, předala však věc Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Ten pak za nenahlášenou kameru namířenou do ulice, na kterou navíc neupozorňoval žádný informační štítek, vyměřil novináři v květnu 2009 pokutu ve výši 1500 korun.
Ryneš se obrátil na Městský soud v Praze, jenže bez úspěchu. Hájil se například tvrzením, že nahrávání sloužilo výlučně pro jeho osobní potřebu, a nemusel tudíž kameru hlásit ani na ni upozorňovat. Jenže zákon je striktní a výjimka odvolávající se na osobní potřebu slouží dle soudu „k uspokojení čistě osobních potřeb jednotlivce – jako například k vedení osobního adresáře“. Novinář argumentoval i tím, že jinou možnost prostě neměl, protože pokud by dal na dům štítek, všichni by o kameře věděli a šance na dopadení výtržníků by byla nulová. Stejně tak podle svých slov nemohl kameru nahlásit, protože ÚOOÚ by mu zřejmě nepovolil její účinné nasazení a on by zase nic nezjistil. To ostatně potvrdil i právní zástupce Úřadu pro ochranu osobních údajů, který se tehdy nechal slyšet, že by Rynešovi asi doporučili, „ať tu kameru pootočí tak, aby zabíral svůj dům, a ne ulici před ním“.
Poslední dva argumenty jsou sice svrchovaně lidské, ovšem zákon je nezohledňuje.
Soud proto v dubnu 2012 pokutu potvrdil, byť s „hlasitým“ skřípěním zubů: „Soud přisvědčuje žalobci (Rynešovi), že jeho počínání bylo logické a odůvodněné, a chápe celou situaci, ale je třeba postupovat podle zákona.“
Ryneš si podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten se k potvrzení absurdního trestu neměl a loni v březnu přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru EU takzvanou předběžnou otázku (české soudy jich zatím podaly 27): „Lze provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit pod zpracování osobních údajů ‚prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností’ (…) třebaže (…) zabírá též veřejné prostranství?“ Klíčové přitom v celé té dlouhé otázce bylo sousloví „výlučně osobních či domácích činností“.
Těmito slovy (jde o obdobu české osobní potřeby) totiž evropské právo definuje výjimku ze směrnice o ochraně soukromí a každému, kdo takto nahrává, povoluje tuto činnost provádět prakticky bez omezení. Nejvyšší správní soud se přitom postavil za Ryneše s tím, že jeho nahrávání takové podmínky splňuje. Nadto soud podotkl, že evropská judikatura je nejasná a každý stát k ní přistupuje jinak.
ODpOvĚĎ ZNÍ Ne I TrOCHU aNO
Tvrzení o nejednotné Evropě bylo, jak se ukázalo, namístě. Stejný názor na osobní a domácí činnosti jako v případě Ryneše zaujaly česká, italská, polská a britská vláda, naopak proti, a tedy za Úřad pro ochranu osobních údajů, se postavily rakouská, španělská, portugalská vláda a stejně tak i Evropská komise.
Generální advokát Soudního dvora EU Niilo Jääskinen odvětil na předběžnou otázku záporně – nahrávání dění na ulici, byť kvůli ochraně vlastního majetku či života, není „činností výlučně osobní či domácí“, a evropská směrnice se tudíž na Ryneše se všemi důsledky vztahuje. Důležité v úvaze generálního advokáta bylo slůvko „výlučně“, neboť natáčení veřejného prostranství se podle něj „týká i osob, které nemají k dané rodině žádný vztah a mají zájem na zachování anonymity“.
I když Ryneš deiure neuspěl, generální advokát mu přesto dal naději, když podotkl, že nutnost posuzovat případ prostřednictvím evropské směrnice ještě „neznamená, že je činnost F. Ryneše protiprávní“. Toho se však předběžná otázka netýkala, a proto podle generálního advokáta bude jen na českých soudech, aby zvážily dvě zásadní hlediska, která by mohla Rynešovo natáčení zlegalizovat. Nejdřív by měly rozhodnout, zda nahrávání bylo „nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů“ Ryneše (a to asi bylo, jinak by policie výtržníky nechytila), a pak zvážit, jestli novinářovo právo na toto nezbytné nahrávání nepřevážilo v tomto konkrétním případě práva chodců na ochranu soukromí.
SpÍše DOBrÁ ZprÁva
To už ale předbíháme. Nejdřív musí o věci definitivně rozhodnout Soudní dvůr EU, jehož rozhodnutí – pravda – obvykle vycházejí ze stanoviska generálního advokáta, může to však ještě trvat i několik měsíců. Teprve pak se bude případem znovu zabývat Nejvyšší správní soud.
Čeští ochránci soukromí stanovisko uvítali. Například Jan Vobořil z organizace Juridicum Remedium míní, že opačná odpověď na předběžnou otázku by monitorování veřejných prostranství paušálně umožnila prakticky komukoli.
Jenže i sám Ryneš považuje stanovisko generálního advokáta „za spíše dobrou zprávu“ a věří, že uspěje.
Zamotaný příběh nutí soudy, aby se zamyslely, co je víc – ochrana Rynešova majetku a možná i života, nebo právo na soukromí chodců, které kamera natáčela.
O autorovi| VÁCLAV DRCHAL • drchal@mf.cz
