Předseda komise se zařadil do zástupu těch, kteří neunesli moc
Jak by asi dopadl předseda představenstva a generální ředitel Honza Filuta v jakékoli normálně vedené akciovce, když by odmítal informovat představenstvo o svých krocích a ignoroval by i jeho pokyny? Vrátil by svěřené bábovičky a musel by si jít hledat jiné pískoviště.
Dnešní vyhrocená situace na Komisi pro cenné papíry uvedený příklad velmi připomíná. Předseda Komise Jan Müller odmítá uznat rozhodnutí kolektivního orgánu, prezidium neinformuje a na jeho usnesení kašle. Jakou vážnost chová předseda ke kolegům v prezidiu dosvědčuje i to, že při jednání si čte dokumenty, které s projednávanou kauzou nijak nesouvisejí, že prezidium dlouhodobě nesvolával či na žádost komisaře Ježka o jeho svolání nabídl termín v šest hodin ráno či v dev ět hodin večer. Oproti uvedenému příkladu generálního ředitele Filuty však nebude vůbec snadné Müllera poslat na jiné pískoviště.
První překážka je zabudována v samotném zákoně o komisi. V obavách o její nezávislost totiž zákonodárci učinili odvolání členů prezidia velmi obtížné. Pokud není člen prezidia pravomocně odsouzen pro trestný čin, může jej odvolat pou ze prezident a pouze v případě, pokud porušil zákon o komisi. Paragrafy jsou ale nejasné a není z nich zřejmé, kdo má prezidentovi odvolání člena prezidia navrhnout a kdo má říct, že ten a ten člen prezidia porušuje zák on o komisi.
Druhou překážkou je Müllerovo členství v ČSSD. Předseda KCP si svou stranu vybírá velmi oportunisticky. Když byl ministrem financí Ivan Pilip, byl blízko Unie svobody, když do Strakovky s burácivým řevem a hlasitým mlaskáním vtrhli sociál ní demokraté, stal se členem jejich strany. Získal si uvnitř vládní partaje své spojence (například ministra bez portfeje Jaroslava Baštu a premiéra Miloše Zemana), a boj o jeho odvolání by se tak přenesl i do vlády a do strany. A to si sociální demokraté nyní rozhodně nepřejí.
Třetí překážkou je Müllerova sveřepost a záludnost. „Kopal by kolem sebe velmi silně a velmi dlouho, spor by byl medializován a uškodil byl nejen vládě a sociální demokracii, ale i pověsti České republiky v zahraničí, řekl týdeníku EURO zdroj blízký ministru Mertlíkovi. Müller by se například mohl tvářit, že se stal nepohodlným pro podvodníky na kapitálovém trhu, kteří se mu nyní takto mstí, a tím obvinit vládní akci čisté ruce z dalšího kolapsu.
Čtvrtou překážkou je současné vytížení ministra financí a místopředsedy vlády Pavla Mertlíka, pro kterého jsou nyní prioritní rozpočet, Fond národního majetku a Konsolidační banka. Ztrácet body a sílu při razantním řešení situace v budově hlavního regulátora českého kapitálového trhu se mu nebude ch tít. Jenže situace na komisi je neudržitelná a řešena být musí. Müllerova představa, že on je jediným legitimním loutkářem a všichni ostatní jsou pouhé loutky, činnost komise paralyzuje. Diktátoři, a to nejen státní, ale i firemní či rodin ní, se totiž s rolí loutkářů rádi ztotožnují. Pro Müllerovy manýry však již není vhodná doba. Ještě před deseti lety by si na takovémto postu a s politicky krytými zády mohl bezpečně vládnout. Dnes i ve Washingtonově ulici, kde má komise s vůj stan, je již jen málo lidí, kteří se proti přisouzené roli loutky nebouří.
V průběhu roku a půl odešlo z komise dvaaosmdesát zaměstnanců, což při průměrném počtu zhruba devadesáti pracovníků je velmi vysoké číslo. Začátkem roku jedenadvacet pracovníků napsalo dopis místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému, ve kterém si stěžovali na neúnosné poměry panující na Komisi pro cenné papíry. A letos v létě vytáhli do boje i komisaři Tomáš Ježek a Irena Pelikánová. Na jejich straně je mimo jiné i minist r financí Pavel Mertlík a prezident Václav Havel.
Zbavit se Müllera nebude sice vůbec lehká práce, ale představa, že ho půjde uklidnit a řešení odložit na dobu, kdy mu vyprší mandát, je naivní. Předseda komise Jan Müller zcela evidentně nezvládl svěřenou moc, dal se do jejích služeb a po ní p rahne. Proto nepřijme pozici odstrčeného v koutě, který sice nemusí s hanbou odejít, ale nesmí se již do ničeho plést. Co dělá s lidmi moc popsal krásně Jiří Dienstbier na příkladu posledního komunistického prezidenta. Gustava Husáka popsa l jako nesmírně statečného, silného a ambiciózního člověka, kterého v padesátých letech nezlomilo ani mučení, když jej uvěznila státní policie. Statečnost, sílu a jistou obdivuhodnost ovšem ztratil, když získal moc. Jako generální tajemník KSČ a prezident republiky byl vůči Sovětskému svazu slabší než řada jeho satelitních kolegů. A obdivuhodný nebyl již vůbec. Byl jen loutkářem pohlceným vlastní mocí, který „zlikvidoval každého, kdo se pokusil s ním nesouhlasit byť v dílčích věcech. Jiří Dienstbier popsal, jak při jmenování vlády Národního porozumění, jejíž ustavení znamenalo jeho porážku, získal zpět ztracenou důstojnost: „Nechal přinést šampaňské, nabídl cigarety a sám si zapálil. Rozprávěl se s námi, ja ko by se nic mimořádného nestalo, jako normální, inteligentní člověk, důstojně přijímající neúspěch všeho, co celý život dělal. Jána Čarnogurského se zeptal, jak se daří tátovi, s nímž vedl půl století nerovný politický zápas. Jako by v okamžik u, kdy věděl, že je definitivně konec, padlo z jeho ramen břemeno moci a ambice, která ho celý život sžírala. Jeho přítel Milan Hübl, kterého nechal zavřít, kdysi vyprávěl, že po Husákově zvolení za generálního tajemníka mu šli kamarádi blahopř át do kanceláře, kterou právě převzal. Byli zcela šokováni jeho proměnou: „Tam seděl král.
Předseda KCP nabytou moc také neunesl. První Husákovu proměnu již totiž prodělal. Rozumná řeč bude s Müllerem zase až ve chvíli, kdy bude donucen moc odevzdat.
