Prázdniny začínají a školní budovy si po pár měsících povinné docházky zase odpočinou. Stejně jako vadnoucí květiny na stole paní učitelky k létu patří rekonstrukce škol. Do prázdných tříd napochodují dělníci a tabule zakryjí plastové folie. Základní škola Novoborská na Střížkově má ale prozatím stavební úpravy za sebou. Přístavbu nového pavilonu pojala ředitelka ve velkém stylu.
Za originální budovou stojí architektonické studio Xtopix a návrh řešení vytvořili Pavel a Barbora Buryškovi ve spolupráci s Janem Karáskem. Škola se umí pěkně vybarvit. Zdánlivě vypadá jako jednoduchý panelák s rýhovanými bílými zdmi a geometrickými okny. O to víc pak zaujme sytě oranžová chodba uvnitř. Tvoří tepnu celého pavilonu, kde se děti schovávají v zašívárnách a setkávají na sedacích polštářích v koutech. Zatímco podlaha svítí jako západ slunce, stěny zůstaly betonově šedé či bílé. Ve třídách architekti kombinují lavice se změkčeným prostorem, který dětem slouží k odpočinku a hraní o přestávce.
Třípatrová stavba se skládá z devíti tříd včetně kabinetů a zázemí, je tu i družina se vstupem na zahradu. Pavilon vyšel na 30 milionů korun včetně daně, což je podle Pavla Buryšky skoro rekordně nízká cena.
Jednoduchá skládačka s puncem umění
Jeho ateliér uspěl ve výběrovém řízení na základě výzvy městské části. Autoři navrhli předběžné řešení a rozpočet, zbytek ladili přímo se školou. „Museli jsme vytvořit za velmi málo peněz hodně muziky a docílit při jednoduché kvádrové kompozici přístavby určité vnitřní prostorové pestrosti. Snažili jsme se také ponechat co nejvíce stávající zahrady. Tématem bylo i ztvárnění kmenových a družinových tříd,“ říká Buryška. Družina se podle architekta stihla lépe připravit na nový typ výuky, při kterém se ve třídě najde i místo pro zábavu.
Od začátku bylo přitom jasné, že finální podobu návrhu určí hlavně rozpočet a potřeby učitelů. Dispozice školních prostorů navíc ovlivňuje legislativa. „Hned ze startu jsme věděli, že se musí jednat o poměrně jednoduchou pragmatickou skládačku, která nebude oplývat rozsáhlými společnými prostory pro trávení volného času, naopak byl silný požadavek na maximalizaci počtu tříd a kabinetů na poměrně malém pozemku,“ vysvětluje Buryška. Zároveň odmítl pouze splnit praktické nároky školy a rozhodl se k novému pavilonu přistoupit jako k architektonickému dílu. „V úvodu jsme zástupcům školy a městské části představili vícero konceptů přístupů k přístavbě, od odvážnějších po konzervativní levnější možnosti a investor si nakonec vybral bezpečnější cestu,“ říká autor návrhu.
Architekti se dohodli s ředitelkou školy, že během procesu se budou setkávat se širším okruhem učitelů a ptát se jich na názory. Vizi ladili společně, což tvorbu výrazně zrychlilo. Pavel Buryška v okamžité zpětné vazbě vidí výhodu proti klasickým architektonickým soutěžím, kde vyhrává už hotový návrh. Při jeho tvorbě musí autoři všechno promýšlet dopředu a obhajovat si jednotlivé detaily sami před sebou.
Architekti vs. učitelky
Xtopix běžně preferují soutěže, kam se hlásí vypracované návrhy, které se pak jen lehce upraví podle přání zákazníka, protože při tvorbě na zakázku hrozí konflikty s klientem. Ty se nevyhnuly ani Novoborské škole. „Po vydání stavebního povolení se vícekrát zvyšoval požadavek na doplnění nových učeben a kabinetů, což vedlo ke sporům, kdy jsme se snažili hájit venkovní terasy a společné přestávkové prostory ve formě zálivů vnitřní chodby na fasádu,“ vypráví Buryška.
Členění chodby slouží k prosvětlení stísněného prostoru. Při realizaci z architektonického plánu zmizelo několik zálivů a Pavel Buryška říká, že když školu naposledy navštívil, jeden z nich řemeslníci právě oddělovali příčkou, aby v něm mohl vzniknout další kabinet. Škola potřebuje více tříd, a tak výtvarné řešení musí ustoupit. Nový pavilon se v každém patře plynule propojuje se starým a architekti vybudovali v novostavbě výtah, celkově druhý ve škole. Původně počítali, že budou stavět oddělený dům, ale učitelky jim rychle vysvětlily, že nestojí o přesun mezi budovami po venkovním prostranství.
Skřípala i komunikace se stavební firmou. „Mrzí mě například, že reliéfní fasáda směrem do veřejného prostoru není dotažena zcela podle plánu, kdy zahloubené plochy měly být ve tmavším odstínu než vystupující hřbety,“ podotýká architekt. Geometrickou kompozici na vnější omítce tvoří různě široké vystouplé proužky, které ale člověk může vidět pouze hodinu denně za slunečného počasí, když paprsky dopadají na zeď pod správným úhlem.
Venkovní třídy
Architekti se snaží vzdělávací instituce okořenit. Nudy si děti užijí v životě ještě spoustu, proto autoři chtěli vnitřní prostory ozvláštnit různými detaily a úkryty, takže působí jako moderní varianta školy v Bradavicích. Xtopix dětem poskytují co největší rozmanitost místností. „Pokud se bavíme o školkách a základních školách, tak pokládáme za důležité členit prostor do různých měřítek, od nejmenších zašíváren po velkorysé vzdušné prostory jídelen a tělocvičen, které rádi spojujeme s dalšími příhodnými způsoby komunitního a společenského využití,“ vysvětluje Buryška.
V pražské škole se pomalu mění i systém výuky. Učitelé zřizují venkovní třídy a vedou hodiny na plácku pod stromem. Zkostnatělý učební plán, ze kterého učitelce tečou nervy, zatímco jedna polovina dětí se nudí a druhá stále nechápe, začínají nahrazovat blokové projekty, při kterých se třída celý týden zabývá jedním tématem, třeba vesmírem.
S dobrou náladou ve třídách souvisí i všudypřítomná oranžová barva. Buryška si myslí, že žlutá i oranžová vyvolávají pozitivní emoce, a tak zářivými odstíny protkává více svých projektů. V případě základní školy představovala barva možnost, jak oživit atmosféru navzdory omezenému rozpočtu a nárokům na klid ve třídách. „V interiéru se nebojíme používat výrazné barvy, pokud mají svůj důvod,“ říká Buryška a vysvětluje, že tentokrát bylo smyslem vytvoření kontrastu mezi jednoduchými třídami a společnou chodbou.
Prostory se společenským dosahem
Kvalitní architektura podle studia Xtopix dokáže kultivovat chování člověka. Proto se dlouhodobě podílí na veřejných stavbách a architektonické proměně města Planá. „Především máme rádi projekty se širším společenským dosahem. Inkluzivní prostory, které využívá široké spektrum lidí, ať už jsou to veřejné budovy, společenská a kulturní centra a instituce, kde máme možnost návrhem promlouvat i do úpravy přiléhajícího veřejného prostranství a vytvořit tak společně s budovou i cíl cesty na mapě oblíbených míst v centru města,“ říká Buryška. „Všeobecně nás velmi oslovují zadání, kde musíme pracovat s již existujícím stavebním prostředím – transformace, revitalizace budov a veřejných prostorů, přístavby, nástavby. Doplnit skládačku urbanistické struktury o novou vrstvu a reagovat na místní kontext,“ dodává.
Pavilon ZŠ Novoborské byl přesně takový případ. „Když se zeptáte kteréhokoliv architekta na jeho první architektonický prožitek, tak se po hlubokém zamyšlení vrátí do raných let, někam do období docházky na základní školu,“ vysvětluje. Sám si vzpomíná na budovu na ostravském sídlišti, kde chodil mezi školními pavilony skrz nekonečný skleněný spojovací krček s výhledem na živý dvůr. Když nyní navrhuje podobné stavby, v duchu znovu prochází chodbami a přemýšlí, která zákoutí by využíval a nad jakými místy by se jako teenager ušklíbl. Zároveň tvoří komfortní prostor i pro učitele.
Architektonické řešení škol a školek považuje Buryška za jedno ze svých oblíbených témat a opakovaně se ve výběrových řízeních uchází o možnost vzdělávací instituce navrhovat. Říká, že už pro ně má vlohy. „Když se architekt opakovaně věnuje určitému tématu, vybuduje si cit pro řešení daných dispozičních vazeb, a to i v případě, pokud se jedná o zcela odlišný kontext.“
ČLÁNKY DO MAILU