Copak je opakem vážné hudby hudba veselá? I v pop music se tu a tam objeví úžasná muzika. A zároveň si nenalhávejme, že ani ve vážné hudbě nebyly v minulosti napsány spousty braku.
Čím se vynikající houslista liší od průměrného?
Jak poznáte dobrého malíře? Třeba visí v Mánesu, a tudíž je dobrý, ale jeho obraz si doma nepověsíte. Takže je vlastně špatný? Houslista má úžasnou výhodu v podobě neměřitelnosti jeho hry. Ze subjektivního hlediska je to tak, že hudba se musí linout, technika musí být zřetelně zvládnutá, musí být hned jasné, že to houslista cvičil a že to umí. Houslistů běhají po světě miliony. Důležité ovšem je, čím se dokáže prosadit, aby obstál jako sólový hráč. Pro někoho je metou stát se hráčem v orchestru, musí se ovšem srovnat s faktem, že bude pouze kolečkem v soukolí, osobní ambice je nutné potlačit. Například v kvartetu, tam už je možné do značné míry hrát za sebe. Ale sólové hraní, při němž je sólista doprovázen jinými nástroji, to vyžaduje schopnost vědět, čím oslovit, znát svoji silnou stránku. Ve vážné hudbě například jde o rozhodnutí, zda se koncentrovat na hraní hudby z nějakého období.
Čí hlas má nakonec v hodnocení houslisty největší váhu?
Jedním ze způsobů hodnocení kvality jsou soutěže. Každý jsme nějakou vyhráli, ale můžu s klidným svědomím prohlásit, že o účasti v soutěžích to není. Hraní je běh na dlouhou trať a po celou tu dobu je třeba nějak se vyvíjet, nenudit publikum. Hodnotící pohled na interpreta se neliší od hodnocení jakéhokoli jiného umělce v tom smyslu, že houslista, kromě toho, že ovládá techniku, musí být především osobností. A je otázkou vkusu publika, komu se jaká osobnost líbí. Charisma, schopnost oslovit, to většinou vyčleňuje hráče z průměru, to mu dovoluje alespoň část publika získat pro sebe.
Máte spolehlivý recept na to, čím oslovit a překvapit?
Hrál jsem nedávno v USA. Nahlédne-li člověk do kulturního programu v New Yorku a vidí tu konkurenci nesmírně slavných osobností, které tam vystupují, uvědomí-li si, v jaké společnosti vystupuje, dojde mu, že příležitost hrát tam je nesmírné štěstí. Na každém rohu stojí desítky opravdu vynikajících hráčů. Chcete-li tam hrát, je třeba být v neustálém kontaktu s lidmi, kteří vám v tom mohou pomoci, seznamovat je se svými projekty, snažit se, aby byly jedinečné, neopakovaly to, co už tam nabízejí desítky jiných. Je to kus manažerské práce, kterou za vás navíc neudělá žádný manažer. Oproti lidem z populární hudby máme výhodu v tom, že housle jsou něco jako esperanto, tahle hudba nepotřebuje překlad, repertoár je mezinárodní. I přes to všechno je však například v Americe důležité třeba i to, z jaké země přicházíte a čím výjimečným můžete oslovit. Já jsem tam představil svůj projekt s názvem Slavné české housle tří staletí. Američané, pro které je hodné respektu vše, co je starší než sto let, slyšeli moji hru na housle z osmnáctého století a mé vyprávění o tom, jak byly ty housle vyrobeny v domě U tří housliček. A popis Malé Strany, kde ten dům stojí. Byl to pro ně obrovský zážitek, celý sál se na ty housle přišel po koncertě podívat. To je příklad jednoho z mých koncertních směrů, kterým se pokouším publikum zasáhnout.
Musíte mít schopnost udělat show?
Během studia konzervatoře a akademie nás od něčeho takového odrazovali. Prý jen proboha tohle ne! Ale čím je člověk starší a čím víc zjišťuje, jakými prostředky je možné a taky nutné poslouchání vážné hudby podporovat, tím spíš dospěje k závěru, že show v dobrém slova smyslu prostě být musí. Stojíte na pódiu stejně jako kterýkoli jiný muzikant, jakmile vstoupíte na jeviště, musíte přemýšlet, jak sebe samotného co nejlépe prezentovat, jaké divadlo zahrát. Musíte předvést výkon, který od začátku do konce udrží lidi v přesvědčení, že to děláte dobře.
Jaký je technický vývoj houslisty v rámci jeho profesní kariéry? Budete hrát nějak podstatně lépe v šedesáti než ve dvaceti?
Když si poslechnu své nahrávky z doby, kdy mi bylo pětadvacet, pocítím na jedné straně radost z toho, že se za ně nemusím stydět, ale zároveň velmi jasně slyším, jak moc jsem už dneska jinde. Myšlenkově, názorově… Vaše otázka mi ale evokuje úvahu na jiné téma: jediné, co zůstává po interpretovi, jsou nahrávky. Zájem o ně ve chvíli, kdy už tu interpret není, je jedno z těch hodnotících kritérií jeho kvality. Nejsou-li nahrávky, neexistujete. To je zvláštní pocit a opět se tu nabízí srovnání například s malíři, jejichž dílo tu i za tři století zůstává v nezměněné podobě. Kunsthistorici pak mohou bádat nad tím, zda malíř zrovna procházel modrým, zeleným či fialovým obdobím. Hudebník-interpret rovněž prochází nejrůznějšími obdobími, ale pokud pravidelně nenahrává, nezůstává o jeho umění žádný záznam. Možná právě pro tu jistou neuchopitelnost je tohle umění pěkné.
Vybere-li si třeba pět skvělých houslistů stejnou Bachovu skladbu, je možné, aby zněla od každého jinak?
Každá skladba musí takový prostor dávat. Kdyby nedávala, stačí jedna nahrávka jednou provždy. Zrovna Bach je už taková školní literatura, jeden ze základů hry na housle. Natočil jsem některé Bachovy houslové koncerty na CD v roce 1993, nahrávka se prosadila, ale když jsem nahlédl do prodejny a viděl, kolik různých nahrávek těchto koncertů je tam možné koupit, přepadly mne pochybnosti, zda vůbec má smysl nové nahrávky dělat. Různá interpretace je samozřejmě možná a žádoucí, ale má svoji hranici, nelze jít proti smyslu díla, aby nepřevážil interpret nad autorem. Musíte však hrát zajímavě, jinak nemáte šanci.
Koho z klasických skladatelů hrajete nejraději?
Bacha určitě, jeho muziku miluju, i přes to, že o řadě skladeb leckdo tvrdí, jak jsou zprofanované. Ale to máte jako s Vivaldiho skladbou Čtvero ročních období. Slyšíte to z každého rohu, po Praze vám pořád někdo strká nějaké letáčky s pozvánkou na koncert. Ta hudba za to ovšem nemůže, ta je geniální. Rýžuje na tom kde kdo z toho prostého důvodu, že se to lidem líbí, a líbí se to i těm, kteří jinak o vážnou hudbu celkem nezavadí.
Bach není tolik zprofanovaný?
Pohled na Bacha může být velmi různý. Dokonce rád slyším, když mi někdo z populární hudby říká: Bach je základ popu. No aby ne! Bach udal rytmiku a neuvěřitelné harmonické propojení, Bach byl stěžejní a oblíbený skladatel pro řadu rockových muzikantů, ta muzika šlape a já s oblibou říkám, že on navíc nepotřeboval bicí, protože psal tu basovou linku tak neuvěřitelně. A je rovněž neuvěřitelné, co všechno stihl, napsal obrovské množství skladeb a skoro všechny dobré, opravdu moc dobré. U všech jeho současníků lze pozorovat výkyvy, ale u Bacha ne.
Bach i Vivaldi jsou hvězdy. Je ale někdo, koho si ceníte, a přitom hvězdou není?
Zamiloval jsem si autora jménem Giuseppe Tartini. Z pěti jeho sonát, které jsem nahrál, byly čtyři nahrány vůbec poprvé. Tartini byl génius, který posunul houslovou techniku. Nestačil mu barokní rozměr smyčce a nechal si postavit speciální. Lidé, kteří o tom nic nevědí, obvykle nechápou, co umožní o šest centimetrů delší smyčec, ale je to zásadní věc, protože mu umožnila hrát skladby, které do té doby zahrát nešly. Byl obdivuhodně progresivní a také byl jedním z prvních velkých propagátorů Antonia Stradivariho. Narodil se v roce 1692 a zemřel v roce 1770. Stradivari zemřel roku 1737, v třiadevadesáti, to byl na tehdejší dobu opravdu úctyhodný věk. Tartini měl tedy možnost hrát na skvělé Stradivariho nástroje a poznal, že kvalita a zvuk tónu mu umožňují větší virtuositu.
Proč je vlastně Stradivari tak legendární, proč jsou jeho housle stále považovány za nedostižný vzor?
Nahrával jsem například na české nástroje, které jsou z roku 1760 a už jsou stavěné podle Stradivariho modelů. Z toho je zřejmé, že Stradivari se stal pro stavitele houslí vzorem velmi brzy. Celou střední Evropu ovšem původně ovlivňoval Jakob Stainer, proslulý houslař 17. století. Ten dělal užší a klenutější housle, které měly samozřejmě jiný zvuk než současné. Původní barokní housle neměly takovou zvukovou nosnost, ale zase měly nádhernou barvu zvuku. To zcela dostačovalo podmínkám šlechtických sídel, kde se běžně hrálo pouze pro společnost osmdesáti až sta lidí. Stradivari klenby snížil, protože přišel na to, že to je způsob, jak dát nástroji větší nosnost zvuku. Takový nástroj se pak dal použít i ve velkém sále. A dokonalost tvarů, které dal houslím Stradivari, se již překonat nepodařilo. Loni jsem byl například v porotě mezinárodní houslařské soutěže, kde bylo dokonce přímo v propozicích napsáno, že nástroj je nutno postavit podle modelu Antonia Stradivariho. Samozřejmě, že houslaři dále experimentovali. Měnil se tvar houslí, otvory v nich se všelijak přesouvaly. Nic z toho se ale neujalo, takže si dokonce kladu kacířskou otázku, zda Stradivari těmi dokonalými tvary dokonce celý vývoj nezabrzdil. Zda neodradil houslaře, kteří si řeknou, že stejně už nic lepšího nevymyslí.
Proč se tohle podařilo právě Stradivarimu?
Oproti současným houslařům neměl k dispozici moderní techniku, technologii, s níž by mohl pomocí generátoru a akustických měřidel měřit zvuk. Měl jen hoblík, ponk, dlátko a musel naprosto dokonale ovládat akustické a rezonační vlastnosti dřeva, které používal. Možná zkoušel akustiku i obyčejným poklepem, rozhodně je ale na jeho práci znát, že tloušťku desek a ostatní parametry přizpůsoboval konkrétnímu typu dřeva. Musel tedy přesně vědět, jakým způsobem u kterého dřeva rezonance funguje. Říká se, že hodně používal bosenský javor, pak smrkové dřevo z jižních svahů Alp. I odborníci se dodnes dohadují, co zapříčinilo takovou kvalitu zvuku a proč vymyslel zrovna tento tvar houslí. Jedni vidí důvod v tom, že dřevo bylo těženo v takzvané malé době ledové, což způsobovalo jeho vyšší pevnost, pružnost a hutnost. Dřevo muselo být v takových podmínkách odolnější, letokruhy byly mnohem blíž u sebe. V chemických rozborech se také našla sůl, což zase zavdalo důvod k teorii, podle níž se splavováním kmenů po moři dřevo pomocí soli zakonzervovalo a dalo nástroji vlastnosti, které jsou tak výjimečné.
Je možné říct, že takový starý nástroj má osobnost, kterou je třeba respektovat? Že se vlastně na každé takové housle musíte tak trochu naučit hrát?
Určitě. Během večera hraji až na šestery housle a na všechny se musím naučit hrát. To je poměrně náročné. Ale je to taky úžasný a dobrodružný zážitek, pro mne i pro publikum, protože já lidem vyprávím i o historii jednotlivých houslí. Lidé si pak za nimi dokáží představit konkrétní příběh. V tu chvíli jsem jejich interpretem já a je docela zajímavé uvědomit si, že v úsečce jejich života hraji možná roli takových tří centimetrů. Za dvě stě či tři sta let tady dávno nebudu, ale na ty housle bude dál někdo hrát a ony zase budou koncertovat.
Musejí housle zestárnout, aby získaly dokonalý zvuk?
I ty staré housle byly kdysi nové, nikdo ale už dnes neví, jak tehdy hrály. Hlavní je, aby byly nové mistrovské housle dobře seřízené, měly kvalitní kobylku, kvalitní duši, ale také aby na ně od začátku hrál někdo, kdo na ně hrát umí. Tvrdím totiž, že nové housle potřebují dobře zajet, stejně jako nové auto. Vždycky platilo, že virtuos, hrající na nové housle, svůj nástroj nikomu nepůjčoval. Je to teorie, s níž můžeme i nemusíme souhlasit. Pravdou ale zůstává, že dřevo na novém nástroji ještě pracuje, vrchní deska se musí po natažení strun usadit. Přeci jen nese tlak několika kilogramů, který ty čtyři struny vytvářejí. Takže nástroj musí nejdřív dostat svou patinu, a jestli jsou housle dobré, se ukáže až v horizontu pěti, deseti let. Po třech letech už se dá určitě říct, jestli v nich není nějaký konstrukční problém, který by ohrožoval kvalitu zvuku.
Kolik stojí nové mistrovské housle?
České mistrovské nástroje se pohybují v řádu od sto tisíc korun. Stradivárky se nedávno prodaly za deset milionů dolarů, ale to je případ sotva srovnatelný s čímkoli jiným, tam jde i o sběratelskou proslulost, sílu jména. Obecně jde vždy o statisícové položky, ale seženete i slušné housle za sedmdesát, osmdesát tisíc korun a na rozdíl od zahraničí i opravdu výborné housle do sto padesáti tisíc. Paradoxem je, že v zahraničí často nabízejí staré české housle levněji než u nás. Lidé ale někdy mají nereálné představy o ceně nástroje. Vlastní housle, kde je uvnitř napsáno Antonio Stradivari, takže si myslí, že jde o cenný originál. A nenechají si vysvětlit, že se takové nápisy lepily i v manufakturách a fabrikách, které dělaly kopie. Takové housle pak nestojí víc než tři nebo pět tisíc. Existuje řada kopií, které jsou předmětem spekulace, existují kopie i ze sedmnáctého století, některé zdařilé až vynikající, jiné až úsměvně špatné.
Mohou se ještě dnes na trhu objevit neznámé Stradivariho housle?
Už tomu moc nevěřím. Ty známé jsou všechny popsané v encyklopediích. Letos byla Stradivariho výstava, tam jich bylo padesát. On údajně vyrobil kolem tisícovky nástrojů, ovšem včetně kytar, viol, violoncell. Houslí zhruba 400 až 500. Mám to štěstí, že občas dostávám Stradivariho housle zapůjčené ze Švýcarska. Vážím si toho, že si na ně můžu občas zahrát, to je obrovský zážitek. Ale nepředpokládám, že bych si je mohl někdy koupit, to už je pro jiné lidi a následkem toho, bohužel, jsou tyto nástroje nedostupné interpretům. Ale existuje řada mecenášů, kteří je zapůjčují.
Jak byste charakterizoval své publikum?
Myslím že je trochu rozdílné oproti publiku kolegů, kteří hrají „jen“ klasickou hudbu. Mě baví hrát také jiné žánry, i jako určitý ventil. Šestnáct let spolupracuji se skupinou Jablkoň, což je alternativní, těžko zařaditelná muzika. Tedy pro mě to alternativa není, jsou to veskrze špičkově vzdělaní hudebníci, kteří dělají svůj styl hudby, ale obecně se Jablkoň do alternativy zařazuje. Léta už taky spolupracuji s Martou Kubišovou. Baví mne propojovat styly a žánry, snažím se to lidem ukazovat i během jednoho koncertního večera. Vážná hudba je jen muzika dřív napsaná, ve své době to byla populární hudba. Řekl bych, že třeba na Mozartovu Figarovu svatbu se v době jejího vzniku chodilo jako na muzikál. Lidé se tam chodili bavit. On napsal rovněž Únos ze Serailu a já viděl před léty plakát na tutéž operu, kde bylo napsáno Únos ze seriálu. To je takové symbolicky příznačné. Třeba i na Bacha lidé po určitou dobu zapomněli: zemřel roku 1750 a v době klasicismu se vůbec nehrál, v té době to prý byla „archaická těžkopádná“ muzika. Kdyby kolem roku 1880 nebylo lidí jako Mendelsohn-Bartholdy, kteří ho vzkřísili, nebyl by takovou modlou a hvězdou. Pak že ta hudba nepodléhá módě! Ale k otázce: tím, že hraji i s interprety jiných žánrů, nedívám se na vážnou hudbu příliš konzervativně, baví mne pohledy z druhého břehu. Publikum je tedy vícegenerační, různorodé, občas přichází právě na základě poslechu mých koncertů z jiných žánrů.
Nedívají se na vás proto někteří „vážní“ kolegové špatně?
Ale to určitě. V malé zemi, kde dostává prostor žabomyší závist obestřená pláštíkem konzervatismu, jsem to už vzal na vědomí. Já se jim vlastně ani nedivím. V době mých studií byla klasika velmi separovaná, vychovávali nás v přesvědčení, že existuje jen vážná hudba a to všechno ostatní je póvl. To je ovšem zkreslený pohled, z nějž jsem se vymanil poměrně rychle. Nejlepší určitě bude, když si každý ponecháme svůj názor. S nástupem nové generace však cítím, že s tím svým tu opravdu nestojím sám.
Je pro vás přijatelná role popularizátora klasické hudby?
Osoba popularizátora je v dnešní době nutná, někdo musí dát lidem v médiích vědět, že tahle muzika existuje, a dostat se při tom taky do primetimu, ven ze specializovaných pořadů po třiadvacáté hodině. Za každého člověka, který prosazuje klasiku třeba i v zábavných pořadech, jsem vděčný. A to i přes konzervativní pohled, který tohle odsuzuje. Zabývám se tím celý život, a přestože ve většině věcí konzervativec jsem, v přístupu k muzice jím být nechci. Když jsme natočili druhou desku s Jablkoní, fúzi folku, jazzu a vážné hudby, došlo mi, že už to taky není muzika pro každého, ale je to prostě stále něco jiného než klasika. Když jsem předával v roce 2004 sošku Zlatého Anděla a oni řekli, zda bych tam nechtěl s někým hrát, navrhl jsem Jablkoň a oni se poněkud vyděsili. Ptali se: „Myslíte, že to lidi pochopí?“ Proboha, proč takový blok, vždyť jsou to lidi z branže! Už jsem v téhle souvislosti xkrát slyšel: Ježíš, to je vážná hudba… Kladu si otázku, kdy a proč tenhle blok vznikl, a docházím k odpovědi, že ve chvíli, kdy byla vážná hudba příliš elitářská, jen pro vyvolené, o čemž se často ujišťovali sami posluchači vážné hudby. Jako že neposlouchají totéž, co plebs. Tenhle pohled absolutně neuznávám. Veškeré moje snažení směřuje k tomu, abych ho popřel. Copak je opakem vážné hudby hudba veselá? I v pop music se tu a tam objeví úžasná muzika. A zároveň si nenalhávejme, že ani ve vážné hudbě nebyly v minulosti napsány spousty braku. Skladatelé se hudbou živili, psali na objednávku, občas vznikl i mizerný menuet na zakázku za večer. Mohl ho napsat týž člověk, který vedle toho tvořil symfonie a oratoria.
Máte před sebou nějakou ambici, kterou jste ještě nenaplnil?
Mám raději slovo projekt. Teď žiju projektem nahrávek koncertů s historickými českými houslemi a momentální metou je pro mne tenhle cyklus dokončit.
Každý takový projekt mne posouvá někam dál, je to motivace, cokoli, co zůstane a má trvalejší hodnotu, ale stejně tak velkou cenu pro mne mají ty zmíněné ventily, přesahy do jiných žánrů. Taky musí být člověk zdravý, aby to všechno zvládl, což sice možná zní jako banalita, ale říkám to v souvislosti s nedávnou smrtí mé spolužačky z hudební školy Zuzany Navarové. To mě opravdu vzalo. Holka, která dělala nádherné písničky, nesporně kvalitní hudbu, zemřela uprostřed práce. Z toho mám pocit jakési nespravedlnosti.
Jaroslav Svěcený se narodil roku 1960 a patří ke špičce mezi českými houslisty. Studoval na pražské konzervatoři a Akademii múzických umění, absolvoval rovněž mistrovské kurzy u světově proslulých virtuosů Nathana Milsteina a Gidona Kremera.
Koncertoval v řadě zemí včetně USA, Brazílie, Kuby, Indie či Jordánska. Natočil čtyřicet alb s díly českých i světových autorů, v roce 1996 nahrál jako vůbec první český houslista CD v prestižní edici Sony Classical.
Je aktivním popularizátorem houslové hry a znalcem historie a stavby houslí.
