České firmy se potřebují znovu nabít elánem a zdravým sebevědomím
Rok 2003. Česká republika byla těsně před vstupem do Evropské unie, euro slavilo čtvrté narozeniny a eurooptimismus představoval hlavní myšlenkový proud napříč všemi vyspělými státy starého kontinentu. S několika dalšími kolegy podnikateli jsem tehdy v rámci státní delegace navštívil Čínu. Tváří v tvář hospodářskému a technologickému pokroku země, která ještě před pár lety figurovala v ekonomických anekdotách, jsme se nemohli ubránit myšlence, že Evropa je v ohromné bublině, která co nevidět bolestivě splaskne. Tímto úvodem se rozhodně nechci pasovat do role vševědoucího proroka, který dnes s ironickým úsměvem může tvrdit: Já to říkal. Je totiž jasné, že každý, kdo měl v devadesátých letech všech pět pohromadě, dokázal budoucí vývoj společenství států s velmi různorodou hospodářskou morálkou a společnou měnou odhadnout. Bezesporu i ti, kteří se v chodu EU angažovali na nejvyšších postech. Ale otevřeně o tom mluvit v té době prostě nepatřilo k dobrému tónu.
Líná Evropa
Je jakousi módou dnešní situaci vysvětlovat rozežraným bankovním sektorem nebo bizarním hospodářstvím některých zemí. Samozřejmě, že banky a státy jako Řecko svůj podíl, a nikoli zanedbatelný, na dnešní situaci mají, ale důvody krize, respektive té její části, která se týká Evropy, leží mnohem hlouběji.
Prototyp evropského sociálního státu je založen na víře, že zadlužovaní může fungovat jako udržitelný způsob hospodaření. Dobrá, proč ne, ale je potřeba splnit klíčové podmínky – společnost musí být výkonná, ochotná tvrdě pracovat a investovat do hodnot jako např. vzdělání. A stát musí podporovat ty, kteří k takovému stavu společnosti nejvíce přispívají. Tak dosáhne ekonomické prosperity, která dopady zadlužování vyváží. Jako příklad poslouží třeba poválečné Německo. V posledních třiceti letech jsme ale svědky ztráty této rovnováhy – společnost celkově zlenivěla a dlouhodobě generovaný kapitál se neefektivně projídá; a neodpovědné fungování bank a dnešní evropská krize vůbec jsou jen důsledkem tohoto stavu.
Přičtěme si stárnoucí populaci, nástup dravých asijských ekonomik a moc důvodů k optimismu nemáme. A z pohledu českých podniků, především těch zaměřených na export, to platí dvojnásob. Přesto věřím, že zrovna české ekonomice může současná krize více přinést než vzít.
Pasivita státu i firem
Český průmysl, na rozdíl od toho v ostatních západních evropských zemí, má v současnosti velkou výhodu – jsou tu firmy schopné přicházet se zajímavými inovativními produkty a stále ještě lze těžit z relativně levné pracovní síly, a tedy efektivnější výroby. Český průmysl je konkurenceschopný, ale z celkového pohledu spíše teoreticky. Stále mi chybí silnější angažovanost státu v podpoře exportně schopných podniků, zejména těch, které mají potenciál uspět na perspektivních rostoucích trzích. Především ty mohou totiž státu zpětně přinést silný daňový výkon, a podpořit tak ekonomický růst. Postrádám ale také proaktivitu samotných firem, které v mnoha případech nijak nevyužívají alespoň ty současné nástroje, které jim stát nabízí, byť třeba nemusejí vždy fungovat zcela ideálně. Na tom se mimo jiné silně podepsal fenomén evropských dotací. Ty přinesly snadno dostupné prostředky a neúčinnou kontrolu jejich využití, čímž otevřely cestu k neefektivnímu mělnění obrovských sum v podivném řetězci subdodavatelů služeb s diskutabilní potřebností. Podnikatelé se kvůli nim odnaučili soustředit na inovativní strategii a štíhlé hospodaření. O velmi sporném přínosu dotací se můžeme přesvědčit již brzy – po ukončení dotačních programů. Pokud firmy, které z nich těžily, nezačnou nyní (a už to je pozdě) hledat cesty k posílení konkurenceschopnosti vlastními silami, zažijí – a spolu s nimi značná část domácí ekonomiky – menší srážku s meteoritem. Vzpomínkou jsem začal, tak jednou vzpomínkou také skončím. Svou firmu jsem založil před nějakými dvaceti lety. Je to hodně dlouhá doba, ale na jednu věc si pamatuji velmi dobře. Na tu neuvěřitelnou energii, optimismus a neoblomnou víru v úspěch, díky kterým jsme dokázali pracovat třeba i čtrnáct hodin denně. Dnes to zní možná jako naivní pohádka a musím uznat, že podmínky pro rozjetí byznysu jsou dnes v mnoha ohledech těžší. Přál bych si ale, aby se do českých podniků trochu té slepé naivity, ale také důvěry ve vlastní rozum a schopnosti vrátilo. A taky, aby stát mnohem více reflektoval, kdo se na realizaci české ekonomiky nejvíce podílí. Tady někde totiž může začít cesta České republiky k úspěšnému překonání současných evropských problémů.
