Situaci ve stavebnictví komplikují zbytečné předpisy. Pro vyjednávání o slevách se je naučili využívat i zákazníci, říká architekt ze studia RH-Arch
Původně chtěl být malířem a architekturu vystudoval „náhodou“. Tak o sobě mluví architekt Rostislav Říha, který už přes deset let vede studio RH-Arch. Věnuje se širokému spektru projektů, od individuálních staveb přes komerční výstavbu až po urbanismus. „Architektura je služba. Stavba musí vznikat na základě dialogu s klientem, architekt nemůže vystupovat jako,všeználek’, který lidem diktuje vkus. Takoví lidé můžou za komplikované postavení, které architekti ve společnosti mají,“ říká Říha například. A dodává, že daleko více než krize komplikují práci v jeho oboru nesmyslná nařízení. Na ně prý nemají ani směrnice Evropské unie o tvaru banánů.
* Na stavebnictví se krize podepsala asi nejvíce. Co udělala s architekty?
Záleží na specializaci. Třeba oblast větších developerských projektů poslední rok prospala. Zároveň bylo u veřejných soutěží vidět, jak firmy podsekávaly ceny. Aby nemusely propouštět, šly raději do řízené ztráty. Jednu dobu ve stavebnictví nebyla vůbec žádná poptávka. Je logické, že se šetřilo na lidech i materiálech. Další variantou byla snaha vyniknout vyšší kvalitou za ceny na předkrizové úrovni. Touto cestou ale mohl jít málokdo. Krize pomohla v tom, že se trh vyčistil od developerů, kteří stavebnictví vlastně ani nerozuměli. Bohužel neubylo z neuvěřitelného množství nařízení, z nichž některá jsou vyloženě hloupá.
* Například?
Třeba koeficient zeleně u budov se počítá tak, že nejlíp nevychází prostor s trávníkem, keři a stromy. Ve výsledku je výhodnější plochu vybetonovat a nechat jen „díry“ na stromy. Nebo hlukový předpis neměří jen decibely uvnitř bytu, ale i dva metry před fasádou domu. V centru Prahy byste tak už nové byty prakticky nepostavil. Stejně by už nemohly vzniknout variace na klasické domovní bloky, které se třeba na Vinohradech prodávají jako luxusní bydlení. Nesplňují totiž nařízení pro novostavby, podle kterých musí do bytu svítit určitou dobu přímé sluneční světlo. Za dobu, co architekturu dělám, si všímám, jak moc papírování přibývá. Z kreativního projektování se stává sportovně byrokratická disciplína, jak nařízeními proskákat tak, aby se vůbec něco dalo postavit. Navíc je to čím dál rizikovější proces, protože se celý projekt může zastavit kvůli jedné stížnosti. Takže superopatrní jsou i sami developeři.
* Kvůli tomu jste se pustili do vlastního developerského projektu Kopanský mlýn?
Shodou okolností za námi v době, kdy jsme dokončovali projekt, jehož součástí je i náš vlastní ateliér, přišel člověk s pozemky ve Statenicích u Prahy a domluvili jsme se na spolupráci pro stavbu souboru rodinných domů. Udělali jsme si vlastní analýzu trhu, opět se museli poprat s pár nesmyslnými předpisy a s úřady a už jsme konečně začali jednotlivé domy prodávat. Na webových stránkách projektu máme také například konfigurátor, kde si může zájemce dům upravit tak, jak to dělají automobilky. Myslím, že se nám celý koncept povedl tak, že nepřipomíná ani klasický satelit, ani „šmoulov“. Vznikne příjemné prostředí, domy mají design, který drží pohromadě, i když se dá vzhled dál individualizovat prostřednictvím design paketů.
* Kromě satelitů patřilo k českému vkusu i podnikatelské baroko, ještě se těší oblíbenosti?
Tohle se změnilo, v lifestylových periodikách už psali, že podnikatelské baroko není úplně O. K. Mnozí teď chtějí modernu, dokonce vědí, že správně by měli chtít „funkcionalismus“. V podstatě jdou po tom, co si myslí, že by měli chtít, ale ne po tom, co skutečně chtějí. Vkus mají přitom všichni a pro každého je jiný, vždy ale legitimní. Daleko radši budu navrhovat dům někomu, kdo bude mít úplně jiné představy než já, ale z dialogu a vzájemné spolupráce vznikne něco opravdu zajímavého. Podřídit se konformnímu vkusu a obětovat pár tisíc za boty, které jsou právě in, je asi jedno; když budou tlačit, lze si vzít jiné. Investice za miliony, která tu bude stát i za pár desítek let, by se měla dělat uvážlivěji.
O autorovi| JAKUB KŘEŠNIČKA, kresnicka@mf.cz
