Šéf strana Robert Kilroy-Silk udělá v Bruselu pořádek
Sešrotujeme Evropský parlament! Vyhlásil Robert Kilroy-Silk krátce po volbách do Evropského parlamentu. Britská UK Independence Party (Strana nezávislosti), za níž kandidoval, právě dosáhla historického úspěchu. Hlasovalo pro ni necelých sedmnáct procent voličů. Znamená to, že dvanáct ostrovních poslanců dorazí do Bruselu s radikálním poselstvím: „Británie musí z Evropské unie vystoupit ještě předtím, než se ve zmatcích rozpadne.“
Pokud se mluví o showbusinessu...
Výsledek UKIP, jak se název strany za britskou nezávislost zkracuje, pochopitelně nahnal strach velkým stranám. Konzervativci sice se ziskem 27 procent hlasů vyhráli, ale přesto zaznamenali nejhorší poměrný výsledek od roku 1832. Vládní labouristé ztratili od posledních evropských voleb šest procent voličstva, a konečných 22 procent představuje historickou pohromu; tak málo získali ve všeobecných volbách naposledy před první světovou válkou. A konečně liberální demokraté – ti sice oproti roku 1999 dostali o dvě procenta více, ale přesto skončili až čtvrtí. Zlákali 14,9 procenta voličů.
Političtí soupeři UK Independence Party spolu s některými komentátory soudí, že „výsledky populistů jsou vítězstvím showbyznysu nad skutečnou politikou“. Pokud se v souvislosti se stranou UKIP mluví o showbyznysu, mluví se o Robertu Kilroyovi-Silkovi. O muži, který v lednu 2004 na dlouhý čas obsadil titulní strany všech britských deníků. Proč?
Bojovník za nepohodlné názory.
Na počátku letošního roku musel tento populární televizní moderátor ranní talk show stanice BBC 1 ze dne na den opustit obrazovku. Jeho sloupek v deníku Sunday Express, nazvaný „Arabům nedlužíme vůbec nic“, pobouřil nejen britskou arabskou komunitu, ale i členy britského parlamentu. Populární provokatér, kterému Britové říkají prostě Kilroy, v textu mimo jiné napsal, že Arabové (obecně) nepředstavují žádný přínos ani pro civilizaci, ani pro světové bohatství. Jak Kilroy-Silk dodal, jsou jen „sebevražednými atentátníky a trhači končetin“.
„Je neuvěřitelné, jakou ignoranci Robert Kilroy-Silk ukázal, a navíc jakým tónem,“ prohlásil předseda britské komise pro rasovou rovnost Trevor Phillips, zatímco šéf organizace britských muslimů Iqbal Sakrání zvolal: „Kilroy nedokázal rozlišit mezi teroristy, stojícími za 11. zářím, a dvě stě miliony obyčejných Arabů.“
Jenže i přes tyto známky, udělené Kilroyovi oficiálními figurami, si mnoho lidí dodnes myslí, že Kilroy-Silk „napsal pravdu“. Když se BBC kvůli novinovému textu rozhodla Kilroyovu show zastavit, list Sunday Express napsal, že redakce obdržela 50 tisíc dopisů na Kilroyovu obranu. Rozhodnutí BBC zrušit Kilroyovu show sice podpořili také mnozí poslanci, ale našla se i řada hlasů, která považovala reakci mediální korporace za projev cenzury.
„Naše rozhodnutí nemá co dělat se svobodou slova,“ bránila se ředitelka BBC Television Jana Bennettová. „Moderátoři podobných programů mají velkou odpovědnost za to, aby projevovali nestrannost i mimo obrazovku.“
Robert Kilroy-Silk sice uznal, že dostal BBC do potíží, ale obratně využil chvíle: „Byl jsem dojat podporou, které se mi od velkého množství lidí dostalo. Byl bych rád pokračoval, a stále trvám na tom, že mám právo vyjadřovat své názory bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou pohodlné,“ napsal v písemném prohlášení, z nějž vyplývá, že se moderátor omluvit nehodlá. V každém případě: volební scéna byla po tomto incidentu pro Kilroye připravena. V tomto kontextu se dá říct, že lednová aféra s „protiarabským novinovým sloupkem“ nemohla z Kilroyova kandidátského pohledu přijít v lepší čas.
Nechci se nakazit.
Jakousi ironií současného britského povolebního příběhu je skutečnost, že muž, kterému se přičítá rozhodující podíl na popularizaci hesel UK Independence Party, vzešel z proevropské labouristické strany. Rodák z Birminghamu, jedenašedesátiletý Robert Kilroy-Silk, získal v roce 1974 parlamentní křeslo ve volebním okrsku Ormskirk v hrabství Lancashire, a po změně volebních hranic v roce 1983 si jej udržel za okrsek Knowsley. Dvanáctiletá Kilroyova kariéra labouristického poslance nebyla nijak nevýrazná. Pozdější moderátor provokativních televizních debat byl ke konci svého posledního volebního období na přání šéfa Neila Kinnocka dokonce mluvčím labouristických poslanců v záležitostech týkajících se ministerstva vnitra.
Po úspěšných volbách do Evropského parlamentu se Robert Kilroy-Silk, někdejší absolvent prestižní London School of Economics, v médiích vyznal, že se pokusí do Westminsteru vrátit. A to nejen jako pouhý řadový poslanec za UKIP, ale jako její vůdce. Ostatně, pokud myslí všechny své výroky vážně, bude mít na domácí politiku dost času. „Budu do Bruselu jezdit jenom tehdy, když to bude bezpodmínečně nutné,“ řekl BBC. „Já se tam rozhodně nepřestěhuji, já v Bruselu nechci trávit žádný čas, nechci se nechat nakazit ani tamními komisemi a výbory, ani tamními restauracemi.“
V politice nemá nikdo nic jisté.
Ačkoli političtí protivníci neváhají pojmenovat Roberta Kilroye-Silka „slaboduchým populistou“ či představitelem „paranoidní politiky“, jeho hesla nikterak nevybočují z tradice této politické družiny. Strana za nezávislost Spojeného království vznikla coby výsledek rozštěpení Konzervativní strany v čase debat o Maastrichtské smlouvě. Přímým předchůdcem politické partaje byla Anti-federalistická Liga, založená v roce 1991 k boji za odmítnutí Maastrichtu. O dva roky později se tři členové této ligy dohodli, že na UK Independence Party dozrál čas.
V prvních letech svého politického života se UKIP musela smířit s tím, že nemá příliš příznivců, a žije ve stínu Strany referenda Jamese Goldsmitha. Dnes se k UKIP, jež má shodou okolností sídlo v Kilroyově rodném Birminghamu, hlásí 22 tisíc členů. V roce 1994 získala tato anti-evropská strana pouhých 1,2 procenta hlasů. Za sedm procent v roce 1999 získala již tři křesla, a nyní jich bude mít – jak známo - dvanáct. Tento úspěch ovšem nelze ve vztahu k parlamentu britskému přeceňovat; pokud se o to opravdu pokusí, Robert Kilroy-Silk nemá ve Westminsteru místo jisté. Britští voliči si stranu jeho současné náklonosti spojují především s evropskými záležitostmi, a v domácích parlamentních volbách roku 2001 ji obdařili pouhými 1,5 procenta hlasů.
Zvítězily ideje.
Ačkoli je bývalý labouristický poslanec nepochybně potěšen mediálním zájmem o vlastní osobu, snaží se britským novinářům tvrdit, že úspěch UK Independence Party nepřinesl Kilroy, nýbrž politické ideje. Není divu: bez konkrétních programových slibů by v budoucnu zřejmě již nezískal dva miliony liber na předvolební kampaň (tak jako letos). Mezi soukromé mecenáše UKIP patří například Paul Sykes, známý euroskeptik, jenž býval v řadách Toryů, bývalá hvězda kriketu Geoffrey Boycott, někdejší ministr konzervativního kabinetu Jonathan Aitken, astronom Sir Patrick Moore či předseda fotbalového klubu Wolverhampton Wanderers Jack Hayward.
UKIP říká, že by Británie měla nahradit vazby, vzniklé členstvím v EU, obchodními dohodami a smlouvami s jednotlivými státy. Pomineme-li ovšem úplný odchod Velké Británie z EU, je program UKIP prakticky vyčerpán. Samozřejmě nepočítáme-li několik „povinných“ hesel. Jako většina politických skupin hodlá i UKIP„snižovat byrokracii ve státním sektoru“, „vybírat děti do škol podle schopností“, a dokonce slibuje „zvýšit státní penzi o pět liber týdně“.
Tak jako ve slovníku podobných evropských stran, i v řeči UK Independence Party lze nalézt silná slova, černobílé metafory, nediplomatické výrazy. „Pokud se do Evropského parlamentu dostanu,“ říkal před volbami Kilroy na tiskových konferencích, „odhalím bruselský odpad, korupci, a všechny způsoby, kterými Evropská unie narušuje britskou nezávislost. Mým úkolem je občas tam zajet, vrátit se zpátky, a říct: podívejte se, takhle oni utrácejí vaše peníze, takhle utrácejí svůj čas v drahých evropských restauracích.“
Soudě podle osobního úspěchu Roberta Kilroye-Silka ve volebním obvodu East Midlands (UKIP zde volilo 26,1 procenta lidí a Kilroy prohrál pouze s konzervativním kandidátem – o 0,3 procenta) mnozí Britové na podobné proklamace slyší. Kilroy to ví, a nepochybně dokáže podobnou potravu nabízet i v budoucnu. Ostatně, vyzkoušel si to již coby moderátor své televizní show. Čím demagogičtěji se jeho hosté ve studiu hádali (a mohlo jít o jakékoli téma, třeba o problém imigrace nebo rodinných vztahů) tím se on sám stával populárnějším. Otázkou zůstává, jakou životnost bude mít tento styl v britské domácí politice. V zemi, která přece jen stále lpí na dvou, třech prověřených, tradičních stranách.
