Peníze z privatizace jsou virtuální nesmysl
Smysl pro realitu je nepochybně vynikající vlastností, pokud máte řídit důležitou instituci. Na Fondu národního majetku (FNM) trvalo plných osm let, než se našel šéf, který by přiznal, že příjmy z prodeje státního majetku představují technický termín bez obsahu. Úplně prvním, kdo připustil, že na privatizaci možná dokonce doplatíme, byl v roce 1998 tehdejší ministr financí Ivo Svoboda. Tím, kdo to naznačil veřejně, potom předposlední šéf FNM Jan Stiess. Většina politiků na to ale asi už zapomněla. Stále opakují, že se peníze z privatizace použijí třeba do různých mimorozpočtových fondů a institucí. Není nad přihrádky. Poslední perlička zazněla před časem na tiskové konferenci po zasedání vlády. Do budoucí Sociální pojišťovny má přijít čtyřicet miliard z malé privatizace. To bychom ale museli nejméně za 34 miliard něco malého ještě prodat. A ještě za víc, pokud bychom nechtěli revokovat dřívější rozhodnutí. Ze šesti miliard korun, jež z dřívějších obchodů zbyly, jsou totiž čtyři určeny na podporu privatizace zdravotnictví a dvě na restituce. Z ekonomického hlediska nemá smysl o penězích z privatizace vůbec hovořit. Státní rozpočet, komunální finance, mimorozpočtové fondy, Fond národního majetku a řada dalších účtů a institucí – to všechno jsou dohromady veřejné finance. Mají své příjmy (mimo jiné i z privatizace) a své výdaje (mimo jiné i na privatizaci). Když v jednom šuplíku peníze chybí, přesunou se tam z jiného. Když bylo třeba, aby FNM zalepil státní rozpočet, změnil se kvůli tomu zákon. S penězi na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti se nakládá jako s kterýmikoliv jinými daněmi. A když se na nich vybere míň, než je potřeba na důchody, penzisté to nijak nepocítí. Aby se daly privatizovat finanční ústavy, musí je očistit Konsolidační banka. Protože jí to způsobí ztrátu z hospodaření, zajistí jí FNM – do něhož odplynou peníze za prodej bank – serióznost vydáním záruk za její závazky. Od takto vybavené instituce si potom sám půjčí. Anebo vydá dluhopisy. Jelikož je třeba, aby jim investoři důvěřovali, platí, že závazky FNM přejdou po jeho likvidaci na stát. Nakonec vždy dojdeme k závěru, že veřejné finance tak či onak tvoří jeden měšec, byť vnitřně členěný. Tato struktura má smysl ze dvou důvodů: 1. Buď vnáší do systému chaos, takže nikdo neví, jak a kam peníze tečou, nebo do něj vnáší pořádek, takže je naopak jasné, za co se utrácí a na co se doplácí. Umožňuje tedy například dlouhodobě tančit kolem rozpočtu a nechávat stranou pozornosti jiné skrytě či zjevně deficitní účty. Anebo naopak vytvořit podmínky pro změny a úspory. 2. Umožňuje sledovat, zda se mimořádné výnosy nerozpouštějí v běžných výdajích čili ve spotřebě. Obecně totiž platí, že mimořádné příjmy by se měly vždy raději využívat k uhrazení mimořádných nákladů souvisejících s nějakými strukturálními změnami v ekonomice či veřejném systému. Moc toho nezbude. Fakticky tedy můžeme o penězích z privatizace hovořit jedině v tom smyslu, že budeme hlídat, kam tečou. Jenže z hlediska zdrojů peníze z privatizace také neexistují, protože v konečném účtování příjmy FNM nemusí ani dosáhnout závazků transformačních institucí. Právě tuto skutečnost se rozhodli letošní šéfové fondu, nejprve Jan Stiess a poté i Jiří Havel, čas od času veřejně připomenout. Jejich edukační snaha je nejzářivější novinkou letošního roku, pokud jde o činnost instituce z Rašínova nábřeží. Bohužel zatím nepadá na úrodnou půdu. „Nynější aktiva Fondu národního majetku lze ocenit zhruba na 240 až 250 miliard korun. Podle velmi konzervativního odhadu vývoje našich příjmů a výdajů by tyto dvě položky mohly být ve stejné výši, prohlásil Havel opatrně letos na podzim (EURO 37/2000). Jeho předchůdce začátkem roku tvrdil, že utržit se dá okolo 180 miliard, přičemž závazky a budoucí náklady spolknou přes 160 miliard korun. Současný šéf opřel svůj optimismus o předpoklad, že do fondu přijdou ještě další majetkové účasti, které stát časem zprivatizuje, například Transgas či Budvar. Navíc počítá s příjmy například z úroků. „V určitém okamžiku budeme mít slušná depozita u bank a budeme čekat na to, kdy jich bude třeba na krytí ekologických škod, prohlásil. Celkově se pro prvních dvanáct měsíců nového tisíciletí počítá s příjmy kolem 130 až 140 miliard korun. Zajistit je mají především České radiokomunikace a Komerční banka. Dlouhodobě budou oproti příjmům stát úvěry, dotace do neveřejných rozpočtů, v podstatě nevyčíslitelné závazky z ekologie a garance za Konsolidační banku. Doposud se ročně vynakládá na krytí ekologických škod mezi dvěma a třemi miliardami korun. Budoucí potřeby ale odhadnout nelze. Záruky jsou totiž poskytnuty na neomezenou dobu. Podniky tak nic nenutí problémy s životním prostředím rychle dohledávat. Odhady se však udělat musí, a tak Havel nyní hovoří zhruba o osmdesáti miliardách korun celkových investic do ekologie. Zároveň uvádí, že celkový objem garancí (nějaké se ještě vydají) by se měl zastavit asi na 240 miliardách korun v nominálním vyjádření. Jen příští rok má fond dodat do veřejných rozpočtů zhruba 110 miliard korun, z toho 39 do skupiny Konsolidační banky. Ta má v následujících dvou letech obdržet ještě dalších 36 miliard. Vláda požaduje čtyřicet miliard pro Sociální pojišťovnu, za deset má momentálně fond ztrátu. To je dohromady téměř 200 miliard, s odhadovanými náklady na ekologii potom 280. Transformovat, zavřít, nechat? Od dob dvou korupčních skandálů v první polovině devadesátých let se FNM většinou povaloval v mediálním a politickém stínu institucí, které o státním majetku skutečně rozhodovaly. V letošním roce se poprvé dostal do popředí nejen díky lustračnímu skandálu Jana Stiesse (rezignoval 4. února 2000) a privatizačnímu či poreformnímu účtování. Hodně se hovořilo také o slučování transformačních institucí. Česká finanční i Česká inkasní se již přesunuly pod křídla Konsolidační banky. Především premiér Miloš Zeman ale před časem prosazoval i její fúzi, anebo alespoň zařazení pod jednu střechu s FNM. Úvahy o sloučení všech transformačních institucí mají zřejmě původ v domněnce, že se poté bude leccos financovat levněji. „Bylo to zbytečně nákladné a složité, když se například financovala Česká finanční přes Konsolidační banku. Ta si samozřejmě účtovala finanční náklady, přičemž peníze šly z FNM, který je Konsolidační bance svým způsobem dává. Část finančních nákladů, s nimiž se nyní musí počítat, by prostě odpadla, kdyby vše probíhalo v rámci jednoho cyklu a pod jednou střechou, tvrdil například šéf FNM z roku 1999 Michal Hrubý. Sloučení, doporučované i Světovou bankou, ale narazilo na právní překážky. A to i přesto, že Konsolidační banka už brzy nebude bankou. Navíc převažuje názor, že FNM by měl zůstat samostatným subjektem kvůli tomu, že čelí řadě žalob. I proto možná nezanikne do tří až pěti let, jak mu někteří prorokují. Za tu dobu by měla skončit privatizace, ovšem žaloby a ekologická plnění poběží dál. Boj o křeslo. Na podzim také zachvátila fond personální nejistota. Začalo se hovořit o odvolání šéfa výkonného výboru Jiřího Havla. Ten se posunul do své funkce začátkem roku po odstoupení Stiesse. Ačkoliv se sám necítil být manažerem, profesně mu nikdo nic nevytýká. Pouze někteří členové prezidia mu vyčítají, že s tímto orgánem málo komunikuje. Jeho zastánci zase poukazují na fakt, že členové výkonného výboru mají trestně právní odpovědnost. Na rozdíl od úředníků ministerstva financí či zakladatelských ministerstev, poslanců rozpočtového výboru nebo ministrů vlády. Jisté je ale to, že Havel je přítelem ministra financí Pavla Mertlíka, jehož pozice je stále otřesena případem Investiční a Poštovní banky. A tak by se mohlo stát, že by musel alespoň pustit FNM a Konsolidační banku, když už jeho nepřátelé nemohou zlikvidovat přímo jeho. Posledním horkým kandidátem na křeslo šéfa fondu byla náměstkyně ministra průmyslu a obchodu Milada Vlasáková. Hovořilo se o jejím nástupu ke konci lis–topadu. Nestalo se tak údajně proto, že se její pozice zhoršila. Vypadá to, že realistický trend se současným šéfem přežije minimálně do nového roku.
