Manažer nemůže pracovat bez jasného zadání
Mnozí investoři se domnívají, že stačí vznést požadavek na „horký investiční tip a odborník je tu od toho, aby jim nabídl výnosnou a bezrizikovou investici. Skutečná role investičních poradců je jiná, mnohem nudnější.
Správa portfolia je proces, v němž je cíl definován plánem. Investor poskytne peníze a za ně dostane riziko. A právě míra rizika, jež je ochoten snést, ovlivní zisky či ztráty, které jej čekají. Nelze totiž ignorovat fakt, že vyššího výno su se dá dosáhnout jen za cenu vyššího rizika. To si měli například uvědomit radní města Mostu, když investovali téměř 200 milionů korun do bezrizikových fondů peněžního trhu s očekávaným výnosem mezi deseti až čtrnácti procenty. Ten, kdo jim to poradil, by ve vyspělém světě přišel o licenci. Aktuální bezrizikový výnos očištěný o poplatky fondů se totiž dnes pohybuje mezi pěti až šesti procenty.
Investiční cíl a objem.
Nejprve je vhodné ujasnit si účel, pro který odkládáme spotřebu. Kdo se například chce zabezpečit na důchod a má před sebou ještě několik desítek let pracovního života, hazarduje, zvolí-li si strategii ignorující akciový trh. Naopak kdo šetří na dovolenou, by se měl vyhnout agresivní taktice, pokud se není ochoten smířit s faktem, že může za rok 20 procent nejen vydělat, ale i prodělat.
Čím vyšší částka, tím lépe se portfolio „šije na míru . Není možné investovat sto tisíc korun a požadovat rozložení portfolia do akcií malých japonských firem, brazilských dluhopisů a akcií firem z perspektivních oborů informačních technologií. Takové požadavky je možné uspokojit prostřednictvím fondů řádově od 500 tisíc korun vkladu, protože zatím lze nakoupit specializované fondy od 100 tisíc. V žádném případě neplatí vztah - čím více fondů, tím lépe. Nemá smysl portfolio drobit do více jak zhruba deseti podílových listů. Potom už investor nemá špičkové fondy, ale cosi jako jeden průměrný.
Referenční měna.
Je zcela lhostejné, zda investor kupuje za koruny, eura či maďarské forinty. Také není relevantní, zda je kurs podílového listu vypočítáván v EUR či USD. Jediné skutečně důležité je, kam fond investuje. Jestli do amerických akcií, p otom investor kupuje dolary, přestože je kurs podílového listu vyhlašován například v korunách nebo v eurech.
Měnové riziko je jedním z nejdůležitějších parametrů ovlivňujících celkový zisk. Více než 95 procent investorů si to neuvědomuje. Nejde totiž o to, které měně investor věří. To je až druhá fáze. Nejprve si musí zvolit měnu, ve které ho zajímá zhodnocení. Vydělat pět procent v korunách nebo dvě procenta v EUR může být totéž. Pokud koruna proti euru oslabí o tři procenta a investor uložil své peníze na devizový účet v eurech na dvouprocentní úrok, potom vydělal stejně j ako ten, kdo své peníze uložil na účet v korunách s úrokem pět procent.
Profil a horizont.
Očekávanou roční výkonnost si investor stanovuje volbou rizika. Ale pozor. Průměrná roční výkonnost akcií činí za posledních sedmdesát let zhruba třináct procent v USD. To však neznamená, že v tomto období rostly akcie každý rok o třináct procent. Někdy to bylo podstatně více, jindy byly akcie naopak velmi ztrátové. Čím větší volnost (rizikovou toleranci) si investor ponechá, tím vyšší výkonnost může očekávat.
Teprve volba investičního horizontu dává skutečný smysl tvrzení, že vyšší riziko přináší vyšší výnos. Čím delší je investiční horizont, tím menší je riziko případné ztráty. Ve skutečnosti bylo v USA ve 20. století osm burzovních krachů, kdy se ten, kdo měl smůlu a investoval těsně před nimi, nedočkal návratu na počáteční hodnotu ani po pěti letech.
Nejhůře dopadla generace černého pátku roku 1929. Tehdy museli investoři čekat 29,5 roku, než získali zpět svůj kapitál. Není to zase tak dlouho, když vezmeme v úvahu skutečnost, že ceny akcií klesly o 83 procent. Proto je třeba nepodléhat zjednodušeným poučkám, že investice d o akcií je již po pěti letech bezriziková. Ano, riziko je menší, ale stále existuje. Naopak investice do akcií se může ukázat výnosná i po třech měsících. Akcie jsou dlouhodobě nejvýhodnější formou uložení peněz, a dojde-li k dalšímu krach u, vytvoří se alespoň nákupní příležitost. Nejlepší strategií je koupit co nejvíce akcií po zhroucení trhu, aby se co nejrychleji vymazala ztráta z investic provedených před ním. Nejhorší varianta je nakoupit před poklesem a pak v panice p rodávat se ztrátou a nebýt na trhu v době, kdy se bude opět stavět na nohy. Pouze situace, kdyby firmy přestaly vytvářet zisky, by hovořila pro neinvestování na akciovém trhu.
Investiční horizont neslouží k „přehodnocení úspěšnosti investice. To může být prováděno třeba denně, pokud nesrovnává investor jablka s hruškami, například výnos akciového fondu s výnosem v bance, aniž by posoudil i riziko. In vestiční horizont je doba, kdy se plánuje likvidace investice - prodej za účelem spotřeby našetřeného a zhodnoceného majetku. Mnohý investor zvolí agresivní strategii, horizont do tří let, motiv zabezpečení na důchod a přitom je mu 35 let. Tato nesourod ost má dva důvody. První je jednoduchý. Lidé, kteří chtějí zhodnotit své prostředky, neznají základní souvislosti mezi výnosem, rizikem a horizontem. Druhý důvod je problematičtější. Není jednoduché svěřit některému z fondů peníze na 20 let v době, kdy mnoho z nich bylo vytunelováno a kdy se pokládají banky. Vybrat fond, který spravuje renomovaná a seriózní společnost, je klíčovou otázkou. Je to podmínka nutná, nikoliv dostačující. Minimálně stejnou pozornost by měl investo r věnovat tomu, zda fond investuje do východoevropských akcií nebo na peněžním trhu. Tam se totiž rozhoduje o ziscích a ztrátách.
