Kdyby přišel nějaký manažer s nápadem utratit deset miliard dolarů za telekomunikační projekt, který možná za pět let nabídne pomalejší a méně kvalitní internetové připojení, než jaké má dnes většina evropských domácností, akcionáři by se mu zřejmě vysmáli. To by se ale nesmělo jednat o dva možná nejznámější průkopníky nových cest v podnikání – Američana Elona Muska a Brita Richarda Bransona.
Šéf Tesly Motors Musk spolu s o generaci starším zakladatelem impéria Virgin Group Branson svedou souboj na nebesích. Oba se nezávisle na sobě pustili do budování vlastní družicové sítě, která by měla pokrýt zbytek planety internetovým signálem. Není za tím jen snílkovství a zájem o kosmické technologie, ale i tvrdý byznys. Na světě je dosud přes čtyři miliardy lidí bez přístupu k síti, o miliardu více, než kolik je uživatelů internetu. A velká část z těch, co jsou dosud offline, bude za přístup k síti brzy někomu platit.
Z garáže na orbit
Jako první svůj projekt v polovině ledna představil Branson. Ten se společně s kalifornským výrobcem čipů Qualcomm rozhodl majetkově vstoupit do britského startupu OneWeb, který donedávna vystupoval pod názvem WorldVu. Stojí za ním Greg Wyler, který až do loňského podzimu vedl divizi satelitů ve společnosti Google. Internetový gigant si ho k sobě stáhl poté, co mu Wyler v roce 2013 prodal svůj projekt O3b, původně garážovou firmu, která má na orbitě již dvanáct vlastních družic a několik desítek zákazníků mezi telekomunikačními firmami v Africe a Asii. Zásobuje také kvalitním signálem místa, kam kabel nikdy nedosáhne – třeba výletní lodě Royal Carribean Cruises nebo některé ropné plošiny.
Oproti O3b, v němž se kromě Googlu angažuje třeba banka HSBC a africké investiční fondy, je ovšem OneWeb mnohem ambicióznější. Do roku 2018 plánuje vypustit do vesmíru celkem 648 satelitů, což si vyžádá investici ve výši dvou miliard dolarů. Wyler má kromě zkušeností s O3b výhodu i v tom, že je se svým týmem z WorldVu držitelem platné licence na vysílání na mikrovlnné frekvenci Ku, a je tak připraven do satelitního byznysu rychle naskočit. A Virgin zase provozuje obří mobilní síť, přes niž by se signál ze satelitu mohl šířit do domácností.
Musk i Branson se chtějí vyhnout pronájmu nosných raket, a plánují tak své satelity dopravovat do vesmíru vlastními silami.
Létající krabice od bot
O čtyři dny později ohlásil konkurenční podnik v oblasti satelitního připojení Elon Musk se svým SpaceX, který se původně domlouval na spolupráci s Wylerem. Nakonec dal přednost mnohem silnějšímu obchodnímu partnerovi – společnosti Google, tedy někdejšímu Wylerovu zaměstnavateli. Miliardou dolarů výměnou za desetiprocentní podíl v nové firmě by měl přispět také bostonský fond rizikového kapitálu Fidelity Investments. Musk počítá s investicí až deset miliard dolarů rozloženou do více než pěti let a vysláním až čtyř tisíc mikrosatelitů o velikosti dvou krabic od bot a celkové váze 125 kilogramů.
Elon Musk
Právě kvůli otázce technických parametrů satelitů Musk od spolupráce se svým dlouholetým přítelem Wylerem prý nakonec vycouval. „S Gregem jsme se nepohodli na architektuře celého projektu. Chceme satelit, který je o třídu sofistikovanější než ten, který plánuje Greg,“ prohlásil Musk, podle nějž mohou na nebi mezi sebou soutěžit dva podobné satelitní systémy. „Chceme vybudovat globální komunikační systém, který bude větší než cokoliv, o čem se dosud diskutovalo,“ vyhlásil Musk neskromně. Místo o globálním by bylo lepší mluvit rovnou o planetárním systému – Muskovo impérium SpaceX plánuje osídlit Mars, a tak by vlastní satelitní síť mohla po správném nastavení antén poskytovat marsovským pionýrům spojení se Zemí.
Přestože se Wylerovy satelity Muskovi příliš nezdají, ve skutečnosti jsou si obě řešení podobná. Na rozdíl od velkých telekomunikačních družic, které jsou „zavěšeny“ na geostacionární dráze ve výšce 36 tisíc kilometrů, a vůči povrchu Země se tak nepohybují, chce OneWeb i SpaceX své satelity nechat obíhat ve výšce 1200 kilometrů. Jednotlivé družice si budou muset signál předávat, protože každá z nich bude pokrývat území zhruba o velikosti Francie a Španělska. Technicky složitější bude také přijímač v podobě antény, která si nevystačí s jednoduchým konvertorem signálu. Na druhé straně tím oba týmy překonají zásadní nevýhodu přístupu k internetu přes družici – dlouhou odezvu. Ta v případě klasických geostacionárních družic dosahuje přes půl vteřiny. Což je zpoždění celkem nepodstatné třeba pro e-shopy, ale zásadní pro ty, kteří přes internet hrají online hry nebo pořádají videokonference.
Po vlastní ose
Armáda satelitů na nízké orbitě má ještě jednu výhodu. Velké telekomunikační firmy, které nabízejí internetové spojení přes družici jako doplněk svého převážně televizního byznysu (patří sem francouzský Eutelsat nebo americký ViaSat), musejí své několikatunové stroje dostávat na oběžnou dráhu pomocí konvenčních raket. Nejčastěji tak cesta na oběžnou dráhu začíná v kazašském Bajkonuru nebo na kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Najímání cizích nosičů se Musk i Branson chtějí vyhnout a své satelity dopravovat do vesmíru vlastními silami. SpaceX v tom má náskok. Jeho raketa Falcon 9 funguje od roku 2010 jako komerční nosič a má za sebou dvanáct vynesených satelitů. Musk navíc slibuje, že až se podaří bezpečně na Zemi dopravit první stupeň rakety, může díky recyklaci cena jednoho letu Falconu spadnout pod sedm milionů dolarů.
Richard Branson
Bransonův Virgin Galactic zase již od roku 2008 vyvíjí nosič LauncherOne, který by měl na nízkou oběžnou dráhu Země zvládnout dopravit hned dva mikrosatelity. Také Branson plánuje stlačit cenu pod deset milionů dolarů, i když prvních testovacích letů se jeho LauncherOne dočká zřejmě až napřesrok.
Mít vlastní raketu pro vynášení satelitů by dávalo smysl ještě za jednoho předpokladu. Kdyby Branson nebo Musk zvládli výrobu mikrodružic ve vlastní režii, mohli by provozovat satelitní síť v rámci uzavřeného cyklu, který by sahal od výroby zařízení po jeho dopravu a obsluhu. Musk ostatně již ohlásil, že chystá vlastní dílnu v Seattlu, která by výhledově mohla zaměstnat až několik stovek lidí a kromě produkce pro vlastní projekt dodávat satelity i pro konkurenci. Nepřímo tím samozřejmě myslel Bransona. Britský dobrodruh mu zase narážku vrátil s tím, že se podané ruce nevyhýbá. Spolupráci si ale představuje v obráceném gardu. „Jestli chce Elon proniknout na oběžnou dráhu, bylo by logické, kdyby s námi spojil síly. Kdybych byl sázkař, řekl bych, že naše šance dohromady jsou mnohem vyšší, než jaké máme každý zvlášť,“ prohlásil Branson.
| Internet shůry |
|---|
| Vypustit na orbitu formaci vlastních satelitů není původní nápad SpaceX, ani OneWeb. Již v polovině 90. let minulého století se o to pokoušela společnost Teledesic, kterou podporoval zakladatel Microsoftu Bill Gates. Obdobný plán měl také projekt SkyBridge, za nímž stála společnost Alcatel. Oba pokusy ale skončily nezdarem, mimo jiné proto, že splaskla internetová bublina a investoři se začali stahovat. |
| Ani dnes nejsou odborníci přesvědčeni, že družice jsou pro odlehlé oblasti tím nejlepším nástrojem šíření internetu. Google rozvíjí projekt Loon, který je postaven na flotile stratosférických balonů. V roce 2013 ho internetový gigant úspěšně v pilotní fázi vyzkoušel na Novém Zélandu, v Kalifornii a v Brazílii. Facebook zase sází na automaticky pilotované ultralehké drony, které by měly vystoupat až do výšky 27 kilometrů a za pomoci solárních panelů tu fungovat v řádech měsíců. První pokusy ohlásil Facebook Connectivity Lab na letošek. |
Zacíleno na Afriku
Jisté je to, že pokud se podaří satelitní síť dobudovat relativně levně, o zákazníky noulight ze nebude. Zatímco Evropa, Severní Amerika i rychle se rozvíjející asijské země jsou protkané kabely s rychlým připojením, Afrika nabízí zajímavější byznys. Zatímco tři Evropané ze čtyř jsou na internetu, v Africe je to necelá pětina. V poměru mladých na celkovém počtu uživatelů internetu africký kontinent naopak vede. A právě tato skupina je pro podchycení budoucích zákazníků klíčová.
Ani OneWeb, ani SpaceX však nemíří na koncové zákazníky. I když Wyler slibuje srazit cenu paraboly s konvertory signálu na 200 dolarů, zůstane vlastní přípojka pro klienty příliš drahá i na evropské poměry. Internet přes soustavu družic je určen především jako dostupná alternativa pro lokální telekomunikační firmy, které umějí signál po zemi šířit, ale mají potíže dostat se k jeho rychlému a kvalitnímu zdroji. Oba projekty nabízejí i komunální řešení, kdy jedna přijímací sestava může fungovat jako hub pro celé vesnice nebo městské čtvrtě.
Vlastní satelitní systém má ještě jednu výhodu – není závislý na libovůli hostitelské země. Své o tom ví Greg Wyler, který ve Rwandě prostřednictvím své společnosti Terracom postavil první 3G síť v této africké zemi a spojil města optickými kabely. Terracom byl tak úspěšný, že v roce 2005 pohltil státní RwandaTel. Nakonec se ale podnikání zaseklo a americký byznysmen se nechal státem z fúzované firmy vyplatit. „Myslím, že jsme udělali velký kus práce, ale některé politické aspekty nebylo možné uřídit,“ svěřil se Wyler magazínu Businessweek.
Na nízkou orbitu kolem Země politické intriky prozatím nedorazily. Tamní svobodný trh má i svou poetiku. Ono vidět na nočním nebi záblesk vlastního souhvězdí satelitů je zkušenost, která se nedá zaplatit vyděláváním pozemských miliard.
Čtěte také:
SpaceX posílá zásoby na vesmírnou stanici, loď Dragon odstartovala
Google chce Muskovy satelity. Do SpaceX může investovat miliardu dolarů
