MUŽ, KTERÉHO NEFOTOGRAFOVALI

Prezident Putin má za sebou prvních sto dní

Nikdo až na Lenina neudělal v Rusku takový mocenský veleskok jako Vladimir Vladimirovič Putin. Boris Jelcin to vymyslel dobře, a pokud by se pomenší, sporý blondýn s rybíma očima choval tak, jak si bývalý prezident představoval – jako že už to zřejmě nedělá, byl by Jelcin přímo geniální. Pokažená kariéra. V novinářských kruzích v Rusku se traduje, že před pár lety byl Putin jako pracovník prezidentského aparátu pozván do rádia Echo Moskvy. Tam mají ve zvyku věšet na stěnu fotografie účastníků svých pořadů. Ohledně Putina prý jeden z šéfů prohlásil, že kdyby se měl fotit každý pěšák, tak za chvíli nebudou stačit zdi. A loni 10. srpna, poté co Jelcin pověřil tehdejšího tajemníka Bezpečnostní rady Ruska a současně šéfa Federální bezpečnostní služby (FSB) výkonem pravomocí premiéra, uznávané noviny Moskovskije vědomosti vcelku oprávněně napsaly, že „předpoklad, že by mohl být Putin zvolen ruským prezidentem, je jedna z nejextravagantnějších Jelcinových politických fantazií . Za devět měsíců tento „nýmand suverénně vyhrál prezidentské volby. Píše se, že když vstoupil do velké politiky a CIA na něj hledala kompromitující materiály, nenašla na bývalého rozvědčíka KGB nic. Takže patrně byl Putin špion skutečně dobrý. Buď jak buď, jeho působení v Drážďanech bylo pokaženo aférou, když jeden z lidí naverbovaných Putinem, bývalý pracovník Stasi, utekl na Západ a prodal část sítě sovětských agentů působících v Německu. Od tohoto svého dobrého známého se Putin dočkal charakteristiky „neproniknutelného člověka, vybaveného kolosální vnitřní disciplínou, ale též se smyslem pro humor, střídmého v pití, hrdého na to, že je rozvědčík, a obdivujícího německý pořádek a akurátnost . Po návratu z Německa byl bezvýznamný podplukovník KGB uklizen na podřadné místo asistenta prorektora leningradské univerzity. Poté se stal člověkem petrohradského primátora Anatolije Sobčaka a nakonec i jeho zástupcem. V roce 1996 odešel do Moskvy, ale ani na postu ředitele FSB nešlo všechno hladce. Služba mimo jiné zaspala vpád Basajevových oddílů do Dagestánu. Pořádek a síla. Putin bývá srovnáván s nástupcem Brežněva v čele sovětské komunistické strany Jurijem Andropovem, s nímž má společnou minulost spojenou s tajnými službami. Zbigniew Brzeziński vidí u obou mužů řadu shodných rysů: znalost jazyků a světa, touhu posílit roli státu, disciplínu, moc. „Oba však mají, pokračuje americký politolog, „podstatný nedostatek. Putin stejně jako Andropov je zjevně stoupencem velikosti země, její velmocenské politiky. Brzeziński to vidí jako chybu, protože zastává západní pohled na Rusko: slabost, ale pořádek. Putinovo heslo je „pořádek a síla, svědomitost a kázeň . Označil to za hlavní principy budování státu hned poté, co si sedl do premiérského křesla. Konec prázdnin. Totéž prohlašovali všichni jeho předchůdci včetně Jelcina. Putin to však zřejmě myslí smrtelně vážně a neskrývá, že se k tomuto cíli vydává v čele šiku svých kolegů čekistů. Za důkaz přitahování šroubů bývá vydáváno několik nedávných ataků státní moci na vlastníky, respektive výkonné šéfy klíčových podniků – oligarchy (EURO 30/2000). Tak jednoduché však vztahy ruské státní moci a nových kapitalistů nejsou. Pokud bychom chápali liberalismus jako rezignaci státu na ovlivňování způsobu a forem nabývání majetku, jeho spravování a zhodnocování, patří jelcinovské Rusko k neliberálnějším státům na světě. Teze o tom, že „z nájezdníka udělá majetek úctyhodného občana , fungovala v Rusku řadu let a Jelcin s takzvanou Rodinou dokázal toleranci k faktickému zbídačování občanů spojit s výběrem desátků nebo přímo řečeno výpalného od podnikatelů v takové míře, za jakou by se nestyděla žádná banánová republika. Vztah státní moci a podnikatelské elity je velice pružný dodnes. Koncem července si premiér Michail Kasjanov bez skrupulí pozval do Bílého domu (sídlo vlády) skupinu představitelů největších firem (včetně těch takzvaně v nemilosti), aby je požádal o vyvinutí tlaku na gubernátory v Radě federace v zájmu přijetí nového daňového kodexu. Stalo se a kodex bez problémů prošel. Z nového putinovského ekonomického programu nevyplývá, že by se chystala majetková revoluce a resovětizace ekonomiky. Ostatně Rusko nutně potřebuje restrukturalizaci dluhů a uvolnění dalších peněz od Mezinárodního měnového fondu. Putina za ekonomický program pochválil i reformátor Viktor Čubajs (šéfující dnes ruskému „čezu – státem kontrolované akciové společnosti Jednotný energetický systém). „Útok na oligarchy spíš souvisí s prozaickým přesvědčením nového prezidenta o nutnosti ukončit „daňové prázdniny a třeba je počátkem zkvalitnění správy daní, byť zatím dost divokou cestou s kalašnikovem v ruce a kuklou na hlavě. Mocenská vertikála. Nebezpečnějším projevem Putinovy cesty za pořádkem je evidentní upevňování státní moci po vertikále, které dostalo ucelenou koncepci ve třech zákonech o reformě státní správy. Ty nedávno podivuhodně hladce prošly Radou federace, přestože výrazně omezují pravomoci gubernátorů, kteří v Radě sami zasedají, ale od roku 2002 tam budou muset vyslat pouze své zástupce. Putin se v srpnu sešel s někdejším prezidentem SSSR Michailem Gorbačovem a dvě hodiny si tak srdečně povídali, až z toho vnikly spekulace, nechce–li Putin vytáhnout kolegu z politické penze a udělat z něj premiéra, nebo alespoň svého poradce. V Rusku dosud opomíjený Gorbačov měl pro Putina pochopitelně samá slova chvály a ochotně mu přizvukoval, že „regionalismus dosáhl rozměrů blízkých k dezintegraci země , podpořil „kurs na to, aby v zemi bylo víc pořádku a odpovědnosti a zvlášť zdůraznil, že v Putinovi nevidí žádnou hrozbu autoritativního režimu. Jde ovšem o to, co kdo v autoritativnosti vidí. Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že snaha o pozvednutí země prostřednictvím tuhé centrální moci je determinována Putinovou minulostí. Běží to tak i jinde, a pokud jde o Rusko, jiný základ své síly a velikosti nezná. Putinova předchozí kvalifikace ale bezesporu podporuje tuto tendenci v tom smyslu, že autoritativní prostředí vnitra a armády dobře zná, důvěřuje mu a má v něm okruh nejbližších lidí, na které se může spolehnout. Bojoví kamarádi. Je tudíž logické, že ze sedmi zplnomocněných představitelů prezidenta ve federálních okruzích, na něž Putin rozdělil Rusko, je pět generálů armády nebo vnitra, kteří do pyšných sídel tahají stovky souputníků, za skřípění zubů „lidem zvolených gubernátorů. V čele klíčového Severozápadního okruhu s centrem v Petrohradu kupříkladu stojí Putinův známý Viktor Čerkesov, který má za náměstky dalšího generála a svého kamaráda Vladimira Vjunova, dosavadního náčelníka Západního pohraničního okruhu, a Nikolaje Kuzněcova, bývalého šéfa Okťjabrské železnice a Putinova přítele z petrohradských dob. Opatrný prezident hodně sází na „bojové kamarádství . Na podzim se všeobecně očekává výměna nechybujícího, ale prezidentovi nedostatečně blízkého předsedy vlády Kasjanova. Za nástupce je považován nynější šéf Bezpečnostní rady, sedmačtyřicetiletý Sergej Ivanov, jeden z nejbližších Putinových lidí, který to za osmnáct let v rozvědce dotáhl na generálporučíka KGB, zatímco prezident si vysloužil jen hodnost plukovníka. Poté by měl – pokud jde o odchod – přijít na řadu šéf prezidentovy administrativy Alexandr Vološin, poslední příslušník Jelcinovy Rodiny v Putinově blízkosti. Zombie. Za pouhý rok ve vrcholné politice si nový prezident Ruska upevnil mocenskou pozici nebývalým způsobem, a co je podstatné, získal pro zavádění pořádku a disciplíny většinu národa. Putinovi podle posledních průzkumů věří tři čtvrtiny lidí, kteří se státní moci v rukou čekistů a vojáků, zdá se, nebojí. Ohlášená kandidatura dalších generálů v podzimních gubernátorských volbách je tedy oprávněná a má naději na úspěch. Významnou roli v upevnění Putinovy moci sehrála pseudovítězná válka v Čečensku. Nyní už prezident o Čečensku moc nemluví, a po srpnové explozi v Moskvě dokonce mírnil moskevského primátora Jurije Lužkova, který okamžitě větřil čečenskou stopu. Na nedávném setkání s představiteli silových resortů, pár dní před katastrofou ponorky Kursk, však prezident jejich sebevědomí podpořil prohlášením, které zneklidňuje nejen Brzezińského: „Faktor vojenské síly je nejvýznamnější pro stabilitu v zemi a zabezpečení jejího progresivního rozvoje. Směrem ven lze pod touto vojenskou silou chápat zvyšování úderného potenciálu, směrem dovnitř prorůstání vojenské a policejní moci se státní byrokracií. Tomuto zombiemu Putin vdechl nový život a jeho pěst dopadne na obyčejné lidi zaručeně tvrději než na oligarchy. Ony tři čtvrtiny sympatizantů oprávněně očekávají za tuto oběť alespoň brežněvovskou, když už ne lepší, životní úroveň, což v zemi, kde učitelka bere v přepočtu dva tisíce korun a jídlo stojí zhruba totéž co u nás, není skromný požadavek. Putin je relativně mladý a plný sil, a dokáže–li to, vstoupí do dějin. Mlha ruských perspektiv však bude zatížena dalším podstatným otazníkem: Co je to pokrok, když se Andropovův následovník slavně