Berlusconi dokáže prodat cokoli i v politice, na roli státníka to ale nestačilo
Každý, kdo se angažuje v politice, ve sportu či v jakýchkoli veřejných funkcích, by si měl osvojit jednu důležitou dovednost – umění odcházet. Italský expremiér Silvio Berlusconi se to však nenaučil.
A proto až se na něj bude jednou vzpomínat, všem se vybaví ony neslavně proslulé večírky bunga bunga, aféra Rubygate a možná ještě něco horšího.
Berlusconiho lapálie s justicí totiž ani zdaleka neskončily rozhodnutím milánského soudu z pondělí 24. června. Soud první instance mu vyměřil sedm let odnětí svobody a doživotní zákaz vykonávání jakékoli veřejné funkce – za organizaci prostituce nezletilých a za zneužití úřední moci. To je sice velmi ponižující trest, ovšem není pochyb o tom, že se magnát odvolá. A odvolá se i proti eventuálnímu rozsudku apelačního soudu, a tak vše půjde až k nejvyššímu, Kasačnímu soudu. To vše si vyžádá několik let a nikdo si nemyslí, že Berlusconi, kterému bude mezitím více než 80 let, půjde skutečně za mříže.
Jenže kromě toho, že takové soudní popotahování je pro politika velký handicap, koncem letošního roku bude Kasační soud rozhodovat ještě o další Berlusconiho kauze, týkající se údajného velkého daňového podvodu. Kdyby byl odsouzen, nešel by sice za mříže, ale musel by opustit parlament a se vší pravděpodobností by ani nemohl volit.
A přitom Berlusconi zdaleka nebyl vždy jen tím sexem posedlým seladonem a šejdířem, za kterého jej nyní většina lidí ve světě považuje. Byl to i člověk plný dobrých nápadů a velké podnikatelské odvahy.
Úspěšný developer Na to, kde se vlastně zrodilo Berlusconiho bohatství, existují odlišné názory. Jeho nepřátelé tvrdí, že to asi bylo nějakými nekalými čachry s podivnými lidmi ze Sicílie. Ale soud podobná podezření nikdy nepotvrdil. On sám tvrdí, že si od svého otce (který byl ředitelem jedné bankovní filiálky) vypůjčil peníze, se kterými se vrhl do stavebnictví.
Bylo to počátkem 70. let. Itálií otřásaly silné politické a sociální boje a Silvio Berlusconi dostal nápad postavit v Miláně zcela novou čtvrť nevysokých domů obklopených zelení, s podzemním parkováním a dohledem soukromé stráže, která obyvatele chránila před krádežemi i útoky. Sám na to neměl dost peněz, ale jako prodejce byl vždycky eso, a tak se s ním spojili někteří místní podnikatelé. Čtvrť nazvaná Milano 1 měla velký úspěch a Berlusconi začal po krátké době budovat čtvrť druhou. Mimo Milán ho v té době ještě moc neznali, v lombardské metropoli si ale udělal jméno.
V druhé polovině 70. let zažila Itálie velkou změnu. Byl prolomen státní monopol rozhlasového vysílání, vykonávaný do té doby společností RAI. Během jednoho roku se nad Itálií ježily stovky vysílačů. Pak přišel nápad udělat totéž s televizí. Ta ale zůstala jen na okresní či maximálně regionální úrovni, protože dvě hlavní politické síly oné doby – Křesťanští demokraté a komunisté – považovaly (oprávněně) státní televizi za nejdůležitější nástroj vlastní politické propagandy. Proto si také své programy i televizní noviny rozdělily.
Televizní vizionář Berlusconi, který měl skutečný čich pro byznys, si založil Telemilano, stanici, která pokrývala většinu Lombardského kraje. Z kanálu RAI přitom přetáhl několik hvězd, které byly známy po celé Itálii. A televize, která se živila jen reklamou, slavila úspěch. Jenže veškeré snahy o vysílání, které by překročilo regionální hranice, se srážely s tvrdohlavým odporem hlavních politických stran. Počátkem 80. let však Berlusconi dostal geniální nápad.
Na světovém trhu s televizními programy, který se každým rokem koná v Cannes, koupil práva na vysílání amerického seriálu Dallas. Vedoucí činitelé RAI o Dallas nestáli. Jenže jak to udělat, aby se na Dallas mohli dívat v celé Itálii, protože jen tak se investice vyplatí? Jednoduše – Berlusconi uzavřel obchodní dohodu s malými regionálními stanicemi po celé Itálii. Každá měla ve stejný den a ve stejný čas vysílat stejnou kazetu se stejným pokračováním seriálu. Program měl obrovský úspěch a každý večer se tak na regionální televizní kanály dívalo přes deset milionů diváků.
Zrod mediálního magnáta To Berlusconimu přineslo nejen hodně peněz, ale i obrovskou popularitu. Do celé záležitosti se pak vložil Bettino Craxi, socialista, který se stal v roce 1983 premiérem a který chtěl rozvrátit politickou nadvládu katolíků a komunistů. A Berlusconiho aktivně podpořil. Nejprve bylo povoleno celostátní vysílání soukromé televize, pak i přímé přenosy. Berlusconiho nepřátelé říkají, že za to Craximu bohatě zaplatil, ale ani pro to neexistují přímé důkazy. Jisté je, že Berlusconi zlikvidoval během několika málo let jakoukoli soukromou televizní konkurenci. Měl obrovské příjmy, rostoucí vliv a začal kupovat kdeco. A tam začaly jeho problémy.
Koupil slavný fotbalový klub AC Milán a přizval do Itálie holandské hvězdy jako Gullita, van Bastena či Rijkaarda. To ještě nikomu nevadilo. Ani to, když koupil pravicový deník Il Giornale nebo založil velkou cestovní kancelář.
Narazil až v okamžiku, kdy chtěl koupit největší italské vydavatelství Mondadori.
Nešlo mu ani tak o knihy, jako spíše o celou řadu periodik, která vydávalo. O vydavatelství usiloval i další podnikatel, finančník Carlo De Benedetti, který vydával druhý nejrozšířenější italský deník, levicově orientovaný list La Repubblica. Celá záležitost byla velmi složitá. K vysvětlení postačí, že v prvním kole zvítězil De Benedetti, ale pak bylo rozhodnutí u soudu převráceno a velkou většinu vydavatelství dostal pod ruku Berlusconi. Od té doby, už alespoň 25 let, trvá mezi Berlusconim a De Benedettim válka.
De Benedetti podal na Berlusconiho žalobu a milánský soud jej před 2,5 roku odsoudil k pokutě přes 500 milionů eur za to, že si příznivý rozsudek zajistil podplacením jednoho soudce. Berlusconi to sice popírá, ale soudci mu neuvěřili. A De Benedettiho deník La Repubblica i týdeník L´Espresso na magnáta vytrvale útočí.
Politikem za tři měsíce V roce 1992 vypukla v Itálii velká korupční aféra Čisté ruce, do níž byly namočeny všechny strany, které se od roku 1947 podílely na vládě. Komunistů se skandál naopak dotkl jen částečně, mimo ně politickému zemětřesení uniklo už jen postfašistické Italské sociální hnutí a separatistická Liga severu. Během pár měsíců byla v podstatě zlikvidována křesťanská demokracie, socialisté a další tři menší strany. Komunisté se mezitím přejmenovali na Stranu demokratické levice a doufali, že z krachu ostatních stran vytěží a konečně se dostanou do vlády.
Berlusconi se rozhodl zasáhnout. Jeho protivníci tvrdí, že to udělal, aby zachránil své firmy, které se mezitím dost zadlužily. On sám ovšem prohlašuje, že většina Italů není levicově orientovaná, a proto bylo logické, aby se někdo postavil do čela „umírněného tábora“. A protože se žádný politik nenašel, musel to udělat on sám. A je skutečností, že bleskově rychle založil svou stranu Kupředu, Itálie. Během tří měsíců ji zorganizoval, uzavřel spojenectví s Ligou severu a postfašisty. Každého kandidáta vybavil malou aktovkou obsahující propagandistický materiál. A v březnu 1994 ve volbách překvapivě zvítězil.
Jeho první vláda však vydržela jen několik měsíců. Spojenci z Ligy severu Berlusconiho opustili v okamžiku, kdy byl na jednom zasedání v Neapoli veřejně obviněn ze spolupráce s mafií. Časem se ukázalo, že obvinění není nijak potvrzeno, ale na to si pak už skoro nikdo nevzpomněl. Mezitím se totiž na levici objevil Romano Prodi, levicový katolík, kterému se podařilo Berlusconiho ve volbách v roce 1996 porazit.
Je však pravda, že Prodi vyhrál, protože Berlusconi byl v té době bez podpory Ligy severu. Jinými slovy, italská levice je velmi hlučná, má převahu v kultuře i v novinářských kruzích, ale v zemi nepředstavuje většinu. A na tomto přesvědčení Berlusconi postavil svá velká volební vítězství v letech 2001 a 2008. Je pravda, že k triumfu mu také pomohla nevyléčitelná nemoc italské levice – je plná neshod a svárů, takže Prodiho vlády byly v parlamentu poraženy nikoli díky Berlusconimu, ale zradou ve vlastních řadách.
Promarněná šance Berlusconi měl dvakrát, v roce 2001 a 2008, možnost „totálně zreformovat Itálii v liberálním smyslu“, jak to v předvolební kampani sliboval. Ale ani jednou to neudělal. V podstatě se o to ani nepokusil, chybí mu vize a vládnutí pojaté jako demokratická debata s ministry, odbory či opozicí jej vůbec nebaví. Není žádný diktátor, ale je to geniální prodavač, inspirátor volebních kampaní. Zná dobře své krajany a působí úmyslně na jejich dobré i špatné stránky. Může dobře řídit svou firmu, ale „je špatný předseda vlády“, jak to doslova, i když potichu přiznávají jeho příznivci a spolupracovníci. A proto žádnou ze slibovaných reforem nerealizoval.
V jeho vládách docházelo k častým rozporům ministrů zastupujících zájmy zaostávajícího jihu a bohatého severu. Sem tam někdo z koalice odešel a Berlusconi to vyřešil tak, že z druhého tábora přelanařil poslance i senátory. Ale i to se mu nevyplatilo: jeden z nich, bývalý neapolský senátor Sergio De Gregorio, u soudu nedávno doznal, že mu magnát daroval 1,5 milionu eur za to, aby od Prodiho přešel k Berlusconimu. Prodi padl, ale Berlusconi se bude muset na podzim z tohoto „obchodu“ u soudu zodpovídat.
To vše mohlo nějak pokračovat, kdyby na finanční trhy nepřišla krize. Berlusconiho vláda se ukázala jako neschopná problémy řešit a hrozící krach italských financí přinutil magnáta k rezignaci. Byla vytvořena vláda technokratů vedená Mariem Montim, který na sebe vzal těžký úkol provést nepopulární opatření, na něž si netroufali politici ani nalevo, ani napravo. Dnes se magnátovi stoupenci snaží vylíčit rezignaci Berlusconiho jako jakýsi puč vedený Angelou Merkelovou, Nicolasem Sarkozym, mezinárodními finančními kruhy a domácími nepřáteli.
Berlusconi sám ví, že se premiérem už nikdy nestane, a dost možná nestojí ani o post ministra. Přitom současná situace – kdyby nebylo soudních peripetií – by mu vyhovovala. Drží v rukou svou stranu, a tím do jisté míry i celou „širokou koalici“ vedenou premiérem Enricem Lettou, přitom se ale nemusí otravovat dlouhým politickým vyjednáváním. Proč přes všechny omyly, chyby i soudní popotahování je v Itálii stále dost lidí, kteří ho volí? Odpověď je v zásadě jednoduchá – jistá část Italů není ochotna za žádnou cenu volit levici. Nemá sice o Berlusconim žádné iluze, ale – jak svého času napsal místní komentátor Indro Montanelli – „když jde k urnám, zacpe si nos“ a volí jeho, protože na pravé straně politického spektra nikdo jiný není.
Další důvod už známe: Berlusconi zná své krajany dobře a je podle názoru mnohých ten nejlepší organizátor volebních kampaní nejen v Itálii, ale i v celé Evropě. Jen to jeho nebetyčné ego mu brání vidět, že se do vedení vlády vůbec nehodí.
Berlusconi nebyl vždy jen sexem posedlým seladonem a šejdířem, za kterého jej nyní většina lidí považuje. Berlusconi zná své krajany dobře a podle mnohých je to nejlepší organizátor volebních kampaní nejen v Itálii, ale i v celé Evropě.
O autorovi| Josef Kašpar, spolupracovník redakce, Řím
